Francouzský prezident ještě před setkáním NATO šokoval výrokem o mozkové smrti NATO. Poté si ještě přisadil, jak píšete ve svém textu s názvem „Je Emmanuel Macron ruský agent?“, když odpověděl na otázku, kdo je největším nepřítelem Severoatlantické aliance. Očekávalo se, že uvede Rusko či Čínu, ale on zmínil mezinárodní terorismus, který dle něj vyžaduje co nejužší mezinárodní spolupráci, a to i s Ruskem. Co podle vás zapříčinilo tato odvážná prohlášení francouzského prezidenta? Chce si snad naklonit voliče doma, u nichž ztrácí body? Zrovna ve chvíli, kdy toto píšu, po celé Francii hlásí spoustu stávek kvůli důchodové reformě…

Velký počet Francouzů, kteří mají potíže vyjít s penězi do konce měsíce, neomráčí silácká slova o NATO nebo šťouchance proti Donaldu Trumpovi. Od jisté úrovně vzteku národa na své vládce již nezabírají zahraniční témata k zastínění domácích problémů. A zloba proti vlastním vůdcům roste jak ve Francii, tak i v dalších evropských zemích. Emmanuel Macron si ji svým pyšným chováním vůči obyčejným lidem poctivě vysloužil.

Také proto si myslím, že se mu nepodaří prosadit tak zásadní penzijní reformu, aby byla Francie schopna sama financovat svůj velkorysý sociální systém. A to nemluvím o ostatních hospodářských problémech země. Takže jediné východisko je pro Macrona to samé, o které usilovali již jeho předchůdci. Prosadit sjednocení Evropy, což v překladu do francouzštiny znamená dotáhnout finanční přerozdělování z ekonomicky výkonnějších a spořivějších států, zejména Německa, Beneluxu a skandinávských zemí, jižním směrem. K této „reformě“ EU Macron obratně používá mocenské vakuum pomerkelovské éry a chce se stát císařem Evropy, když už Francouzi žádného císaře nechtějí.

Samotná schůzka odhalila neshody, jež v NATO panují. Podle německého listu Die Zeit se představitelé členských zemí NATO nyní hádají více, než bývalo zvykem. „To, jak se Trump, Macron a Erdogan vzájemně častují, připomíná spíše rvačku na školním dvorku než debatu hlav států,“ stojí v komentáři k summitu. Je snad kvůli rozporům ohrožena akceschopnost NATO?

Od zániku SSSR se stále více projevuje to, že NATO nemá jednoho, pro všechny členy nepochybně nejnebezpečnějšího, a proto sjednocujícího nepřítele. Zánik SSSR hluboce změnil pozici a zájmy některých členů. Turecko je toho nejviditelnější doklad. Hlavní konflikt dneška mezi USA a Čínou má jiný charakter než situace ve studené válce. Teď si konkurují makroekonomicky zhruba podobné společnosti, ve kterých jde o profit a geoekonomickou expanzi. V případě SSSR a USA to byl konflikt dvou hospodářsky odlišných systémů, které navíc představovaly i různé politické modely. Tehdy šlo i o dvě různé ideologické představy o uspořádání společnosti. Dnes je to jinak, a to mění i bezpečnostně politické potřeby.

Jelikož dlouhodobě upozorňuji na rostoucí roli národních států, tak nejsem překvapen tím, že se to projevuje i v NATO, a to nejenom pokud jde o USA. Aliance je dnes zájmový nadnárodní spolek, jehož akceschopnost bude případ od případu různá. A to podle toho, kdo bude agresor a kdo bude napadený. Nejvyšší akceschopnost bude ze známých důvodů zajištěna tehdy a do té míry, v jaké budou ohroženy Spojené státy. Tím, že končí éra globalizace, tak se stávají západní tržní ekonomiky otevřenými konkurenty. Potenciál pro jednotu svých členů NATO proto může čerpat jenom z jednoho zdroje. Je to civilizační sourodost většiny členských zemí, ale i zde hraje zvláštní roli Turecko.

Shrnu-li tato fakta, tak bude akceschopnost NATO více záležet na tom, jestli má většina členů v dané situaci na vojenském zákroku Aliance zájem. To se bude rozhodovat případ od případu. Nechci malovat čerta na zeď, ale zároveň nemá smysl si dělat iluze. Proto bychom si měli uvědomit, že i text smlouvy členských zemí NATO není tak závazný jako za studené války.

V textu věnovanému tomuto tématu (Výročí NATO a obrana naší civilizace) konstatujete, že konzumní společnosti nerady bojují a že vzdělanci často škodí vlastní zemi. Můžete to, prosím, vysvětlit?

Již dlouho mám dojem, že bohaté konzumní společnosti hloupnou, a to od hlavy. Standardní úlohou elit je objevovat závažné problémy společnosti a navrhovat jí možnosti jejich řešení. Ale dnes zaujímá velká část inteligence vůči společnosti dětinskou pozici. Chce si hravě a nezávazně vymýšlet a případně vydupat to, co za ně má zbytek společnosti udělat a zaplatit. K tomu se hodí i vyčítavý a poučující podtón jejich duševních výtvorů. Ne nadarmo je jejich idolem nedospělá dívka, která se v OSN rozkřikuje na diplomaty, jak si dovolují obrat ji o dětství. Také velká část elit požaduje okamžité splnění toho, co chce. Za to očekávají od společnosti respekt a nepřiměřenou peněžní odměnu. Nepřiměřenou, protože co zajímá především většinu obyčejných lidí, nezajímá většinu inteligence. Elity tedy nejsou schopné pojmenovat skutečné společenské problémy, natož navrhnout různé možnosti jejich řešení. A proto mohou společnosti škodit.