Bohaté konzumní společnosti hloupnou, a to od hlavy. Ne nadarmo je jejich idolem nedospělá dívka, která se v OSN rozkřikuje na diplomaty, míní Petr Robejšek

Francouzský prezident ještě před setkáním NATO šokoval výrokem o mozkové smrti NATO. Poté si ještě přisadil, jak píšete ve svém textu s názvem „Je Emmanuel Macron ruský agent?“, když odpověděl na otázku, kdo je největším nepřítelem Severoatlantické aliance. Očekávalo se, že uvede Rusko či Čínu, ale on zmínil mezinárodní terorismus, který dle něj vyžaduje co nejužší mezinárodní spolupráci, a to i s Ruskem. Co podle vás zapříčinilo tato odvážná prohlášení francouzského prezidenta? Chce si snad naklonit voliče doma, u nichž ztrácí body? Zrovna ve chvíli, kdy toto píšu, po celé Francii hlásí spoustu stávek kvůli důchodové reformě…

Velký počet Francouzů, kteří mají potíže vyjít s penězi do konce měsíce, neomráčí silácká slova o NATO nebo šťouchance proti Donaldu Trumpovi. Od jisté úrovně vzteku národa na své vládce již nezabírají zahraniční témata k zastínění domácích problémů. A zloba proti vlastním vůdcům roste jak ve Francii, tak i v dalších evropských zemích. Emmanuel Macron si ji svým pyšným chováním vůči obyčejným lidem poctivě vysloužil.

Také proto si myslím, že se mu nepodaří prosadit tak zásadní penzijní reformu, aby byla Francie schopna sama financovat svůj velkorysý sociální systém. A to nemluvím o ostatních hospodářských problémech země. Takže jediné východisko je pro Macrona to samé, o které usilovali již jeho předchůdci. Prosadit sjednocení Evropy, což v překladu do francouzštiny znamená dotáhnout finanční přerozdělování z ekonomicky výkonnějších a spořivějších států, zejména Německa, Beneluxu a skandinávských zemí, jižním směrem. K této „reformě“ EU Macron obratně používá mocenské vakuum pomerkelovské éry a chce se stát císařem Evropy, když už Francouzi žádného císaře nechtějí.

Samotná schůzka odhalila neshody, jež v NATO panují. Podle německého listu Die Zeit se představitelé členských zemí NATO nyní hádají více, než bývalo zvykem. „To, jak se Trump, Macron a Erdogan vzájemně častují, připomíná spíše rvačku na školním dvorku než debatu hlav států,“ stojí v komentáři k summitu. Je snad kvůli rozporům ohrožena akceschopnost NATO?

Od zániku SSSR se stále více projevuje to, že NATO nemá jednoho, pro všechny členy nepochybně nejnebezpečnějšího, a proto sjednocujícího nepřítele. Zánik SSSR hluboce změnil pozici a zájmy některých členů. Turecko je toho nejviditelnější doklad. Hlavní konflikt dneška mezi USA a Čínou má jiný charakter než situace ve studené válce. Teď si konkurují makroekonomicky zhruba podobné společnosti, ve kterých jde o profit a geoekonomickou expanzi. V případě SSSR a USA to byl konflikt dvou hospodářsky odlišných systémů, které navíc představovaly i různé politické modely. Tehdy šlo i o dvě různé ideologické představy o uspořádání společnosti. Dnes je to jinak, a to mění i bezpečnostně politické potřeby.

Jelikož dlouhodobě upozorňuji na rostoucí roli národních států, tak nejsem překvapen tím, že se to projevuje i v NATO, a to nejenom pokud jde o USA. Aliance je dnes zájmový nadnárodní spolek, jehož akceschopnost bude případ od případu různá. A to podle toho, kdo bude agresor a kdo bude napadený. Nejvyšší akceschopnost bude ze známých důvodů zajištěna tehdy a do té míry, v jaké budou ohroženy Spojené státy. Tím, že končí éra globalizace, tak se stávají západní tržní ekonomiky otevřenými konkurenty. Potenciál pro jednotu svých členů NATO proto může čerpat jenom z jednoho zdroje. Je to civilizační sourodost většiny členských zemí, ale i zde hraje zvláštní roli Turecko.

Shrnu-li tato fakta, tak bude akceschopnost NATO více záležet na tom, jestli má většina členů v dané situaci na vojenském zákroku Aliance zájem. To se bude rozhodovat případ od případu. Nechci malovat čerta na zeď, ale zároveň nemá smysl si dělat iluze. Proto bychom si měli uvědomit, že i text smlouvy členských zemí NATO není tak závazný jako za studené války.

V textu věnovanému tomuto tématu (Výročí NATO a obrana naší civilizace) konstatujete, že konzumní společnosti nerady bojují a že vzdělanci často škodí vlastní zemi. Můžete to, prosím, vysvětlit?

Již dlouho mám dojem, že bohaté konzumní společnosti hloupnou, a to od hlavy. Standardní úlohou elit je objevovat závažné problémy společnosti a navrhovat jí možnosti jejich řešení. Ale dnes zaujímá velká část inteligence vůči společnosti dětinskou pozici. Chce si hravě a nezávazně vymýšlet a případně vydupat to, co za ně má zbytek společnosti udělat a zaplatit. K tomu se hodí i vyčítavý a poučující podtón jejich duševních výtvorů. Ne nadarmo je jejich idolem nedospělá dívka, která se v OSN rozkřikuje na diplomaty, jak si dovolují obrat ji o dětství. Také velká část elit požaduje okamžité splnění toho, co chce. Za to očekávají od společnosti respekt a nepřiměřenou peněžní odměnu. Nepřiměřenou, protože co zajímá především většinu obyčejných lidí, nezajímá většinu inteligence. Elity tedy nejsou schopné pojmenovat skutečné společenské problémy, natož navrhnout různé možnosti jejich řešení. A proto mohou společnosti škodit.

Evropou znovu otřásla série teroristických útoků, z nichž ten mediálně nejpropíranější se odehrál v Londýně, kde útočník zabil dva lidi a další zranil, než ho tři kolemjdoucí zneškodnili. Jsme stále vážně ohroženi (respektive západní Evropa), i když celkový počet útoků klesl?

To, že počet útoků klesl, vnímají prostí Němci jinak, než jak to tvrdí oficiální statistiky. V Rakousku a v dalších zemích to vypadá podobně. Ale do jisté míry souhlasím s tím, že trvalost ohrožení vedla k jeho určitému zevšednění. To znamená, že šok z brutality atentátů již není tak velký jako na začátku migrační vlny. Evropané si začínají zvykat na to, že lidi z nesourodých kultur krmí, oblékají a strpí to, že se odmítají přizpůsobit.

Zde na to není prostor, ale bylo by třeba podrobně rozebrat třeba to, co to znamená, když někteří z migrantů vykonávají jednoduché práce se stykem s lidmi. Nejjasnější bude, co chci říci, když připomenu, že průměrný muslim má problém chovat se k ženám na pracovišti anebo k ženám zákaznicím zdvořile a úslužně. Naučil se to jinak a nic ho nenutí to měnit. A proto po malých částech trvale porušuje zvyklosti hostitelské země. Těží sice z hospodářského, politického a sociálního systému západní civilizace, ale ve skutečnosti jejím hodnotovým pořádkem pohrdá a pomalu, ale jistě jej podkopává. Paradoxem je, že mu v tom liberální západní právní systém nebrání.

Útočník byl odsouzený terorista, kterého propustili a který ze sebe dělal toho polepšeného. Je nějaká chyba v systému?

Ano, celkový přístup k imigrantům a k jejich integraci je chybný. Je založen na zcela absurdním předpokladu, že přijetí našich společenských hodnot je pro kohokoliv a odkudkoliv pouze otázka času a našeho trpělivého vysvětlování. Ti dva mladí lidé v Londýně byli zavražděni při návštěvě konference o resocializaci zločinců a sami byli v tomto oboru zaměstnáni. Evropané již dávno pochopili, jak složitá je resocializace „jejich vlastních“ zločinců, kteří v západní kultuře vyrostli. A tak přece dá rozum, že je nelogické a nezodpovědné očekávat, že se resocializují zločinci ze zcela nesourodé kultury. Tvrdošíjná víra státních a akademických institucí, že to skutečně možné je, jenom jedním z důkazů, jak omezené intelektuální schopnosti mají mnohdy ti, kteří zastávají vysoké pozice.

Hluboce lituji životů těch dvou mladých idealistů. A tak se důrazně ptám: Co to vypovídá o západní společnosti, když si ti nejnadanější příslušníci mladé generace, studující na těch nejlepších univerzitách, myslí, že je možná resocializace zločinců ze zcela nesourodé kultury. Kdo a co je vlastně učí, k čemu je vychovává a pro koho vlastně plýtváme životy těch nejtalentovanějších mladých lidí? Ty dvě vraždy v Londýně jsou výstižným podobenstvím povahy střetu civilizací. Oběťmi byli dva mladí idealisté, kteří pomáhali nepřizpůsobivému členu cizí kultury, aby se začlenil do společnosti, která je ochotná se o něj postarat. A dopadli tragicky. A totéž se dá říci o evropské společnosti, která s idealismem přijímá a pečuje o „uprchlíky“ z nesourodých kultur. Hrozí i jí, že se stane jejich obětí?

Minulý týden se také konala klimatická konference v Madridu a dorazila na ni i Greta Thunbergová. Té jeden náboženský spolek nabídl, aby na své cestě z Lisabonu do Madridu využila osla. Co k tomu říci? Není to jemná výzva k tomu, abychom v budoucnu přešli z aut k oslům?

Spíše to vnímám jako ironické podobenství. K oslům, nebo přesněji řečeno k ovcím, již úspěšně přešla velká část západoevropských politických a intelektuálních elit.

U příležitosti španělských voleb jste v listopadu napsal, že národovecké strany posilují v celé Evropě a dokazují jedno – kosmopolitní menšina ve velkoměstech nerozumí zbytku země a ztrácí svou moc. Dá se podobně charakterizovat i Německo, kde ve volbách v zemích bývalé NDR (Sasku, Braniborsku, Durynsku) slaví úspěch u voličů protestní AfD, v Durynsku navíc vyhrála postkomunistická Die Linke? A bude tento trend dle vás pokračovat?

Zcela jistě a souvisí to jak se zmíněným historickým návratem národního státu, tak i s tím, že stále více Němců odmítá do nekonečna podporovat chybná rozhodnutí vládnoucích. K nim patří jak téma migrace, tak i témata: euro, evropská integrace a ekovíra. Ve východoněmeckých spolkových zemích si to myslí již čtvrtina voličů, a volili proto AfD. Ostatní politické strany tam musí vymýšlet zcela exotické koaliční konstelace, aby čtvrtině voličů odepřely podíl na moci. Všechny německé politické strany jednají od vzniku Alternativy pro Německo podle stejného vzorce: Každý s každým, ale všichni proti AfD. Podle toho zacházejí i s výsledky posledních trojích voleb. Dá se to shrnout takto: Co je dobré pro politiky, je důležitější, než co je dobré pro všechny voliče.

Proto jsou všechny německé strany s výjimkou AfD v nejdůležitějších otázkách dneška stejného názoru. Liší se pouze tím, že ordinují „více nebo méně“ téže medicíny. Jediná AfD má opravdu odlišný program, a přitahuje proto přibývající počet nespokojených. Podobný, i když pomalejší, vývoj volebních preferencí vidíme i v západní části Německa. Je pouze otázkou času, kdy se opozice občanů proti politice ostatních stran projeví i účastí Alternativy pro Německo v zemských vládách a i ve vládě spolkové.

Na závěr se zeptám na váš text „Názorově sjednocená společnost je diktatura“. Jak uvádíte: „Často slyšíme varování, že naši společnost rozvracejí špatné názory a nenávistná slova. Ale jak vysvětlit, že správné názory a dobrá slova nefungují obráceně?“

Ano, chtěl jsem ukázat, že argumentace sjednocení společnosti pomocí „dobrých myšlenek“ jednak nefunguje, zároveň jsem důrazně varoval před tím, že vnucovat národu „dobré myšlenky“ vede k diktatuře. Moje argumentace vypadá takto. Jak to, že „dobré myšlenky“ nezískávají podporu většiny společnosti, když veřejnoprávní rádio a televize a některé noviny a časopisy doslova přetékají správnými názory?

Publicisté a editoři a také experti a profesoři dusí lidi záplavou „správných názorů“, ale jejich opakování nepomáhá. To není nic nového. Lidé mojí generace slyšeli od bolševika od rána do večera totéž, a stejně se z nás stali „reakcionáři“. A přitom neměla tehdejší média žádnou jinou konkurenci než rušený Hlas Ameriky, Svobodné Evropy a samizdatové knížky.

Pak jsem si položil otázku, proč a jaké názory jsme ochotni převzít od jiných. V životě je to tak, že lidé přebírají, a tím rozšiřují jen takové myšlenky, které jim samotným v životě pomáhají, které jsou pro ně užitečné. Z toho plyne, že názory, které většina našich publicistů a vzdělanců považuje za správné, nemají pro zbytek společnosti žádnou cenu, protože nepomáhají řešit její problémy. Je tedy na čase, aby se naši vzdělanci chytli za nos a začali vymýšlet věci, které jsou pro většinu společnosti užitečné. Když to neudělají a budou národu dále vnucovat svá nepoužitelná moudra, tak jsou to oni, kdo společnost rozvrací.