Šance na to, že bude do Listiny práv a svobod zahrnuto právo bránit se vlastní zbraní, nabírá na síle a vypadá to, že má podporu Senátu i Sněmovny. Vy sám jste se za LIGU LIBE o věc velmi přičinil, za zmínku stojí i 110 tisíc podpisů pod peticí, která se tohoto práva týká. Jak podporu politiků vnímáte po dlouholetém úsilí?
Já to vnímám pochopitelně velmi pozitivně. Jsem rád, že námi našlápnutá cesta pokračuje uspokojivě stále dále a nejenom to. Mám velkou radost, že v Poslanecké sněmovně návrh prošel hned dvěma klíčovými výbory, tedy nejen výborem bezpečnostním, ale především tím, kdo má největší garanci, a to je výbor ústavněprávní. V neposlední řadě potěšilo, že návrh byl odhlasován jednomyslně. Prostě, nenašel se nikdo, kdo by se přímo v těchto výborech proti ústavnímu dodatku či ústavní novele – tedy možnosti bránit se zbraní – postavil.
Je znát, že politici skutečně seznali, a to napříč politickým spektrem, o jak důležitou věc pro lidi se jedná. Protože jde o bezpečnosti lidí, o jejich právo na bezpečnost a jsem rád, že politici to čím dál více vnímají. Dokonce mě překvapilo a doufám, že to není jen nějaký předvolební kalkul ve volebním roce, že pro tohle zvedli ve výborech například ruku i po jednom členu pirátské strany. To je největší důkaz, nakolik je téma nadstranické.
To se v české politice často nestává. Překvapilo vás to?
Rozhodně. Svědčí to o tom, že je uskutečňováno v praxi něco, co by vlastně mělo být naprostou samozřejmostí. Skoro totiž vnímám, že poprvé – a to není fráze – naši politici skutečně kopou za zájmy slušných lidí, našich českých občanů, a jejich voličů. Je to však asi i tím, že se zdaleka nejedná pouze o ty statisíce majitelů zbrojních průkazů, tedy práva na zbraň pouze ve smyslu legální soukromé zbraně vlastněné na zbrojní průkaz, ale jedná se také v neposlední řadě i o sebeobranné prostředky.
Tedy hraje se tu o zájmy dalších milionů našich občanů, aby je mohli nadále používat, nabývat a nosit s sebou ke své spravedlivé a efektivní obraně. A nedopadli časem snad tak, jak to vidíme ve státech na západ od nás, kde jsou populisticky politiky čím dál striktnějšími zákazy podobné věci omezovány či dokonce zakazovány. A tímto způsobem paradoxně, a je to smutné, vlastně odzbrojováni potenciální oběti zločinců a případně i teroristů – a tvořeno z nich tak jakési stádo bezbranných ovcí.
Zakotvení v ústavě má podle tvůrců návrhu pomoci zemi bránit se proti odzbrojování Evropskou unií. Evropská komise různé omezení držitelů zbraní zdůvodňuje bojem proti terorismu. Platí, že terorista nebývá vyzbrojen legální zbraní?
Přesně tak. Teroristovi stačí i kuchyňský nůž nebo do někoho najet autem, ať už odcizeným, vypůjčeným nebo vlastním. Při takovém útoku je totiž teroristovi, coby pachateli činu, úplně jedno, že se nakonec odkryje jeho identita, tedy majitele vozu.
Proč si myslíte, že k tomu odzbrojování dochází? Proč existuje tato snaha?
Kdysi jsme si mysleli, že je to jenom neodbornost, hloupost či nepochopení. Ale časem se ukazuje, že jde spíše o naprosto plánovité jednání bruselských špiček, které nechtějí mít evropské občany ozbrojené, tudíž sebevědomé a do jisté míry samostatné a ne tak závislé na státu. Člověk, kterému zakážete zbraně a seberete prostředky, musí totiž na stát více spoléhat. Prostě je vystrašený, bezmocný a lépe se potom podřizuje takzvaným protiteroristickým opatřením a zákonům. Tedy něčemu, co v praxi omezí ne toho teroristu, ale především upevní kontrolu nad běžným slušným občanem.
Psali jsme:
Andrew Jackson, sedmý americký prezident, řekl: „Demokracie je, když dva vlci a jedno jehně hlasují, co bude k večeři. Svoboda je, když dobře ozbrojené jehně odmítá hlasovat.“
Ti, kdo tenkrát psali Ústavu Spojených států amerických, byli nejenom velmi chytří, ale i neuvěřitelně svobodomyslní a demokratičtí lidé. Oni vlastně dali občanovi nástroj nejenom proti zločinnému jednání, tedy k ochraně sebe a svých blízkých, ale dokonce, jak bylo tehdy jedním ze zakladatelů Spojených států Thomasem Jeffersonem řečeno, i proti vlastní vládě, pokud by ta proti svým vlastním občanům začala jednat zločinně a despoticky. Proti zájmům lidu a nedemokraticky. Naopak, veškeré totalitní režimy začínaly tím, že odzbrojily společnost a zakázaly legální vlastnění soukromých zbraní. Vlastně jim vadili méně kriminálníci než slušní, ale ozbrojení lidé.
Koneckonců, když se podíváme do starší historie, je mnoho příkladů. Lenin například prohlásil, že jeden člověk s puškou ovládá dalších sto. A tak vydal rozkaz zbraně po domácnostech hledat a dokonce jejich majitele popravovat. Následně Německo – odzbrojení Židů zvláštním říšským zákonem, kdy právě oni byli jako první v Německu připraveni o možnost mít nejen zbraň, ale i sebeobranný prostředek. No říká se, že Židé by posléze nemuseli nastupovat do transportů jak bezmocné ovce, pokud by měli čím se bránit. To pak koneckonců Židé nejlépe ukázali o pár let později při svém neuvěřitelně statečném odporu ve Varšavském ghettu, kdy téměř s holýma rukama bojovali téměř měsíc proti těžce ozbrojené, obrovské německé přesile.
Prostě ten, kdo chce národ zotročit a nastolit totalitu, a dokonce třeba teror, musí ho napřed odzbrojit. Vzhledem k historii, zvláště pak k té, o které jsem mluvil, opravdu nikdo nechce, aby podobné časy snad zas někdy nastaly. Bohužel ony tak nebezpečné tendence k odzbrojení poslední dobou vidíme stále častěji.
Komu to prospívá dnes? Odzbrojit lidi...
Je to nejenom třeba o tendencích Evropské komise, ale podobné snahy vidíme i na druhé straně světa. Například na Novém Zélandu, kde byl jeden masakr velmi účelově zneužit tamní vládou k naprosto plošnému odzbrojení a téměř konci legálních soukromých zbraní v této zemi. Tito socialisté tam vládnoucí, kteří jsou ve skutečnosti spíše neomarxisty, se o to několikrát marně v letech předtím pokoušeli. Ale až po tomto masakru prosadili tyto dlouho chystané kroky.
O dva roky později následovala Kanada, kde ministerský premiér jakýmsi speciálním výnosem, tedy bez toho, aby nové zákony prošly standardně Parlamentem, podobně prosadil velmi drastické zákony na poli legálních soukromých zbraní. V předlouhém seznamu byly nově pak zakázány a státem vyvlastněny i ty zbraně, které se používají ke sportu či lovu. No a v neposlední řadě tyto kroky vidíme nyní již realizované demokratickými politiky Joem Bidenem a Kamalou Harisovou ve Spojených státech, kteří se už mnoho let podobnými svými cíli, tedy postupně odzbrojit tamní občany, netají.
Ano, je pravda, že americký prezident Joe Biden znovu rozpoutal diskusi o držení zbraní po střelbách ve Spojených státech. Prohlásil, že jde o epidemii a musí se zastavit.
U střeleb s obětí se manipulativně často poví A, nikoliv pak ještě ono B. To A je, že tam jsou čas od času masakry, při kterých umírají lidé. To B je, že jsou v drtivé většině způsobeny zbraněmi nelegálními. Stejně tak, jako většina zastřelených ve Spojených státech jsou oběti přestřelek a vražd tamních četných gangů. Anebo útoků teroristů. Málo se kupříkladu psalo, že právě jeden z posledních útoků, kterým se argumentuje ohledně chystaných zákazů zbraní legálních, byl džihád. Ten pachatel byl sice pak – tak jako většinou – prohlášen za nesvéprávného a duševně nemocného, ale dlouho se angažoval v radikálních islamistických hnutích, jak je známo.
Za další, je třeba též uvést, že místy podobných útoků se většinou ve Státech stávají takzvané gun free zóny. To znamená úředně vyhlášená místa, kam například nesmí civilista vstoupit se svou legální soukromou zbraní, a to pod pohrůžkou nejenom nějaké pokuty, ale i ztráty zbrojního oprávnění nebo dokonce trestu vězení. Jsou to různé nemocnice, školy, obchodní střediska, kde visí tyto zákazové tabulky. Ty rozhodně nemohou zabránit násilnému jednání. Taková zákazová cedulka vlastně jen umožní, že bude na dlouhou dobu do příjezdu policie, což může trvat minuty, někdy dokonce desítky minut, jedinou ozbrojenou osobou jenom ten dotyčný, který chce povraždit co nejvíce lidí kolem. Masový vrah či terorista. A šance, že jej zastaví nějaký náhodně se vyskytující ozbrojený civilista se svou zbraní je tak nulová...
Jak se koneckonců říká, kriminálníci a teroristé zbožňují zbraňové zákazy a neozbrojené oběti. No něco na tom je, ne?
Psali jsme:
autor: Zuzana Koulová
