Pokud se někdo rozhodne řešit spotřebitelský spor mimosoudně, nemusí být s výsledkem vždy spokojen a poté se stejně obrátí na soud, jak tedy zařídit, aby se případy k soudu nevracely?
Pokud o věci bude rozhodovat mimosoudní organizace státu (Finanční arbitr, ERÚ, ČTÚ, ČOI) mělo by jejich rozhodnutí být, podle mého názoru, konečné. Přezkum soudem by měl být možný pouze z důvodu zjevného porušení postupů či povinností instituce, procesního pochybení. Cílem je vytvořit stav, kdy nalezení spravedlnosti bude rychlé a levné. V současné době existuje několik státem zřizovaných organizací, které mají oprávnění rozhodovat mimosoudně spotřebitelské spory v jednotlivých sektorech – bankovnictví, pojišťovnictví, energetika, telekomunikace apod. Pokud jejich služeb spotřebitelé využijí, mohou dosáhnout rychlého prvotního rozhodnutí.
Paradoxně však poté naopak může dojít k výraznému prodloužení celkového rozhodovacího procesu. Rozhodnutí organizace totiž není nijak závazné, a neúspěšná strana se může vždy odvolat k soudu, resp. podat klasickou žalobu ve věci. Soud přitom není vůbec vázán závěry a rozhodnutím organizace, která by měla být špičkovým odborníkem na danou problematiku. Pro spotřebitele, kterého má zákon chránit a stát mu má poskytovat co největší komfort pro dosažení jeho práv, tak naopak znamená současný stav složité řízení, vidinu několika stupňů řízení jak před státní mimosoudní organizací, tak následně před soudy, kam se může podnikatel odvolávat a prodlužovat tak řízení.
Zdá se to velmi složité, máte nějaký návrh, jak problém mimosoudních řešení sporů zjednodušit?
Složitost současného procesu rozhodování spotřebitelských sporů je přímo protispotřebitelská. Velká část spotřebitelů v důsledku složitosti procesu, i z obavy o výsledek řízení, vůbec nebrání svá práva a smíří se s tím, kdy je jejich reklamace zamítnuta. Kvůli často několika stovkám či tisícům korun odmítá vést často i několikaleté řízení velká část spotřebitelů.
Pokud má být celé řešení skutečně prospotřebitelské, a to i v duchu občanského zákoníku, je nutné celý proces razantně zjednodušit a zpřehlednit. Pokud má spotřebitel pravdu, nebo je o této pravdě ze znalosti věci přesvědčen, nesmí se bát podat reklamaci a v případě neúspěšnosti s reklamací se dál aktivně bránit. Současně se nepřezkoumatelností výrazně uleví soudům, které často řeší banální spory o nízké částky nebo rozhodují v drtivé většině pouze na základě výsledků znaleckých posudků, protože žádný soudce není odborníkem na všechno.
A v neposlední řadě mám ambici posílit odpovědnost mimosoudních organizací, aby jejich rozhodování bylo rychlé, odpovědné, levné, spravedlivé a předvídatelné.
Omezení přezkoumatelnosti soudem by bylo absolutní?
Nikoliv. Přezkoumatelnost by byla možná ve smyslu, zda řízení před mimosoudní organizací proběhlo zákonným způsobem a nebyla porušena ústavní práva některé ze stran. Soud by však nemohl hodnotit provedené důkazy, jejich rozsah, nebo měnit právní kvalifikaci věci.
Institut hromadných žalob, co si pod tímto pojmem můžeme představit?
Jde o prostředek, který reálně umožní velké skupině osob se stejným nebo podobným nárokem uplatňovat svá práva a to společně v jednom jediném řízení. Dnešní problém je v tom, že jednotlivě se do sporů o pár korun málokdo pouští z hlediska nákladů takového sporu, které mohou násobně překročit onu spornou částku, o zdlouhavosti soudního projednávání u nás nemluvě. Tímto institutem pak ušetří náklady všechny tři strany – strana klientů-žalobců, strana žalovaná i samotný stát.
Jaký je princip hromadné žaloby, mají spotřebitelé, kteří tento princip využijí, větší šanci na úspěch?
Princip hromadné žaloby je prostý. Jde o užitečný procesní prostředek, který umožní společné uplatňování nároků a tedy významně ušetřit z rozsahu – množství klientů, ale jen jeden soudní poplatek, jedno dokazování, jeden advokát. Zvýší se tím i předvídatelnost rozhodování, v němž rozhodne jeden soudce, čímž se odstraní problémy s dnešním nekonzistentním rozhodováním.
Častým příkladem ale je, že poškození se kvůli svému klidu a nepříjemnostem, vyplývajícím z jakýchkoliv sporů, raději svých nároků vzdávají. Co si tom myslíte?
Nejde ani tak o to, že by se poškození chtěli svých nároků vzdát. Neuplatňují je z důvodu tzv. racionální apatie, neboli že lidé realisticky zhodnotí svoje (ne)možnosti. Uplatňování těchto nároků není ve většině případů ekonomicky ani časově výhodné. Například u bankovních poplatků šlo o škody v řádu desítek, max. stovek korun. Na straně druhé najdeme odměnu advokáta, soudní poplatky, roky soudního řízení a stres z nevypočitatelného výsledku. Prostě škody do určité výše se nevyplatí za stávajícího stavu vymáhat, což potom druhotně ovlivňuje trh. Jedině sebevědomý klient, který má reálnou šanci se domoci práv, může kultivovat prostředí – a institut hromadných žalob je jednou z možností. Naopak nikdy nebudu zastáncem přeregulace, která se také tváří jako prospotřebitelské opatření, ale v důsledku spotřebitele vlastně poškozuje.
Co říkáte na nedávné události v Katalánsku?
Zásah policie v Katalánsku byl podle mě skandální. Co je ale ještě skandálnější, že všichni rádoby ochránci lidských práv náhle mlčeli a mlčí. Kde jsou, proč nemanifestují před španělskou ambasádou? Ten selektivní pohled na zásahy policie ve světě, právo na sebeurčení, právo vyjádřit svůj názor v referendu, je otřesný. Pamatujete na tzv. Majdan? Tam policie tvrdě zasáhla, ale na rozdíl od Barcelony, po nich demonstranti házeli kameny a určitou část davu tvořili ultras fanoušci Dynama Kyjev, nikoliv děti, ženy, staří lidé, jako tomu bylo v Katalánsku. I přesto se všichni jali hájit práva lidí v ulicích Kyjeva. Ale dobře, nechoďme do minulosti. Představme si podobný zásah policie v Maďarsku nebo v Polsku, to by bylo řevu.
V posledním týdnu se stále řeší těžba lithia, jaký máte na tuto problematiku názor vy?
Nerostné suroviny a fosilní paliva jsou nedílnou a základní součástí bohatství země, na jejímž území se nacházejí. Odjakživa bylo to, co je v zemi, maximálně chráněno. Pokud s těžbou nějaké suroviny souvisejí náklady, jako jsou průzkumné vrty, infrastruktura, logistika atd., vnímám to jako typickou investici do budoucího (případného) zisku. Přijde mi fakt komické, že často rádoby investujeme do kdejakých, leckdy i pofidérních aktivit, které se státu a občanům často nevrátí, to jsou ty slepé cesty jako například sKarta a podobně, a najednou, zrovna ve věci, kde se předpokládá, že máme jedny z největších zásob lithia na světě v hodnotě bilionů korun, potřebujeme někoho zvenčí, kdo to zajistí a zainvestuje. Je to smutné.
Psali jsme:
Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.
