Budu mluvit otevřeně. Rodák z Donbasu s pasem USA nám dodal přesné informace o stavu na východě Ukrajiny, padla ostrá slova na obě strany

Když jsme spolu hovořili naposled, varoval jste, že se situace na Donbase bude zhoršovat. Můžete být konkrétnější?

Bohužel, stručnou odpověď zde bude těžké dát. Nezapomeňme též na varování geniálního francouzského matematika Blaise Pascala o tom, že „přílišná stručnost řeči z ní může někdy udělat hádanku“. Tato otázka je i tak dosti zamotaná, aby se zde mohlo riskovat a „zamotat ji ještě více“.

Podél frontové linie každý den ve stále se zvětšujícím počtu umírají a jsou mrzačeni vojáci na obou stranách. Civilní obyvatelstvo také. Každý den hoří domy mírumilovného obyvatelstva na straně takzvané Doněcké lidové republiky. To nám ale neodpoví na otázku, co vedlo k nynější „explozi“ rozsáhlých vojenských akcí. Někdy v budoucnu váleční historici pojmenují to, co my pozorujeme v jihovýchodní části Ukrajiny více nežli dva roky jako „ještě jednu divnou válku“.

Budu mluvit otevřeně. Kdyby Kreml dvakrát nezastavoval domobranu, přesun munice a dokonce „severní vítr“, tedy proud dobrovolníků a ruských vojáků urychleně dle rozkazu propouštěných z ozbrojených sil Ruska, odvíjely by se události podle dvou scénářů. Mezinárodní společenství by muselo uznat pád „odchovance“ vlády USA, tedy loutkového režimu Petro Porošenka a Arsenije Jaceňuka. Anebo by kartografická společnost musela urychleně vnést opravy do politické mapy světa zakreslením hranic nových států na území toho, který dnes ještě nazýváme Ukrajinou.

Avšak, díky operativní intervenci americké vlády do průběhu válečných operací dodávkou několika kompromitujících případů o offshore účtech kremelské věrchušky do Moskvy a donucení Putinova režimu k příměří pomocí manipulací na cenovém trhu ropy se situace strategicky změnila. Představitelé Kremlu byli po návštěvě určitých osob jako vyměnění. Všichni jako jeden muž začali nazývat strategické nepřátele, jako jsou USA a NATO, partnery a připomínání projektu Nové Rusko se stalo v ruských médiích tabu.

Chování Putinova režimu se dnes velmi podobá chování lékaře na jednotce intenzivní péče. Už není rád, že vrátil pacienta do života. Nejraději by ho odpojil od nutných přístrojů, ale bojí se krevní msty příbuzných. Velmi dobře charakterizoval tento stav bývalý ministr obrany Doněcké lidové republiky, plukovník Hlavní správy rozvědky Generálního štábu ozbrojených sil Ruské federace (GRU) v záloze a v nejbližší době hlavní politický oponent Vladimira Putina Igor Strelkov alias Girkin. Ten prohlásil: „Strategicky USA vyhrály. Výsledkem je, že my nejsme pod Kyjevem, ale oni jsou pod Doněckem.“

Nicméně existují dohody z Minska, tak proč by situace měla eskalovat?

Putin je rukojmím situace na Donbasu a jeho režim padne nikoliv v roce 2017 nebo 2018, ale až bude vyčerpán státní rozpočet a Rusové uvidí akta dle mínění ruských vlasteneckých sil zrady Putinova režimu ruských zájmů na Donbasu. Putinův režim už nyní začíná zaujímat čitelnější pozici na Donbasu, což lze prohlásit poté, kdy se tam objevily nové druhy techniky. Třeba pontony. V Luhanské oblasti provedla národní milice Luhanské lidové republiky úspěšné manévry v překonání vodní přehrady o šířce až jeden a půl kilometru.

Kyjev pumpuje do vojsk podél frontové linie válečnou techniku i lidi, hlavně nájemné vojáky a ideologicky motivované oddíly Pravého sektoru, které se využívají jako trestní oddíly. To znamená, že když během útoku útvary ukrajinské armády ustupují, tito lidé po nich střílí jako po zrádcích. K zóně frontové linie se dostávají zbraně, které dodávají jednotlivé země NATO, včetně raketových systémů. Všechno se to pečlivě maskuje. Převaha ukrajinské armády byla ještě před třemi měsíci až pětinásobná. Nicméně armády Doněcké a Luhanské lidové republiky také nespí.

Podle svědectví rozvědky těchto republik na frontovou linii přicházejí stovky nájemných bojovníků z Turecka, Polska a Maďarska. Také hodně anglicky mluvících. O tom, kolik lidí ze západní Ukrajiny je pro vojenskou operaci proti jihovýchodu, je těžké debatovat. Nicméně ukrajinská administrativa v masovém měřítku začíná osvobozovat zavřené mladíky, kteří se vykašlali na mobilizaci, a odesílá je do prvních linií fronty. Dvacet procent z nich ale dezertuje s plnou polní. A dokážete si představit, jakou neplechu mohou tito dezertéři nadělat mezi normálními občany.

Z Donbasu už do Ruska uteklo přes milion lidí. A proč? Jen kvůli tomu, že chtěli, aby byl ruský jazyk druhým státním jazykem. Vždyť o oddělení od Ukrajiny zpočátku vůbec nikdo nemluvil. A nebylo to jen částí plánu, jak toto území bohaté na ložiska břidlicového plynu vyčistit od původního obyvatelstva? Vždyť ještě za Viktora Janukovyče byla prodána práva na geologické průzkumy a těžbu břidlicového plynu na tomto území na třicet až padesát let hlavním západním firmám či společným podnikům, přičemž ve správní radě jednoho z nich sedí syn amerického viceprezidenta Joe Bidena.

Vezmeme-li barbarskou technologii hydraulického štěpení horniny ve vrtech, jehož negativa se víceméně drží v tajnosti, a krajně vysokou nebezpečnost kontaminace podzemních vod, je tato těžba velké riziko. Podzemní voda se může stát pro lidi a zvířata neupotřebitelnou. To se ostatně stalo před rokem v jednom z okrsků Jižní Kalifornie, kam pitnou vodu vozily automobily po celý den. V takových oblastech jsou lidé spíš na obtíž. Tak proč je vytrvalým ostřelováním nepřinutit opustit rodnou zemi?

Tvrdou cenu za tuto avantýru zaplatili lidé z obyčejných rodin centrální a západní Ukrajiny. Nedávno vrchní velitel ukrajinské armády Viktor Muženko oznámil, že se za poslední dva roky vojenské síly Ukrajiny musely vyrovnat s až dvanáctitisícovými ztrátami. Ukrajinská moc důkladně skrývá skutečné oběti a stále opakuje, že jde o 3042 mrtvých vojáků a 271 zmizelých. Několikrát to znásobte a budete mít počet zmrzačených. Z nezávislých zdrojů je známo, že kolem třinácti tisíc vojáků dezertovalo anebo se ztratilo. Německá rozvědka předpokládá, že pravděpodobné množství mrtvých za dva roky války na obou stranách může být až čtyřicet tisíc. Samozřejmě, že se s tím nikdo nechlubí. Za poslední měsíc, kdy se vojenské akce přiostřily, se hovoří o desítkách raněných a mrtvých každý den. Stálý představitel Ruské federace při Organizaci spojených národů Vitalij Čurkin v těchto dnech oznámil, že plnění minských dohod „očividně nyní nepatří do okruhu zájmů ukrajinského vedení, naopak začíná být evidentní, že ukrajinské vojenské síly se připravují na silovou operaci“.

Máte zprávy, co se tam děje nyní?

V tomto okamžiku jde o aktivní poziční boj s „ostrými momenty“, jako jsou útoky a protiútoky. Počet útoků ukrajinských vojenských sil vzrůstá s každým dnem. Podle mínění protivníka se jedná o aktivní „prohmatávání“ obrany „republik“ podél celé frontové linie. Podél řek se shromažďují pontony k prolomení vodních přehrad těžkou technikou. Čím se v těchto podmínkách zabývá Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE)? Toť otázka. Že by sběrem informací získávaných rozvědkou ve prospěch Ukrajiny? Nicméně se velmi dobře ví, že v ukrajinské armádě vzrůstá nespokojenost. Důkazem toho je, že někteří důstojníci odmítají plnit příkazy ostřelovat civilní objekty. V těchto dnech velitel 30. mechanizované brigády ukázal pozorovatelům OBSE, kde jeho vedení schovává zařízení RSZO Grad. Osm jednotek techniky zakázané minskými dohodami se objevilo před monitorovanou misí v oblastech Kalinovo a Makedonovka.

Zpráva, která došla jedenadvacátého července z Donbasu, praví, že v noci vedení vydalo zvláštní prohlášení, že ozbrojenci Doněcké lidové republiky jsou připraveni k odražení početné ozbrojené provokace vojenských sil Ukrajiny a varovalo obyvatelstvo celého města, aby bylo připraveno odejít do protileteckých krytů a sklepů.

Narodil jste se nedaleko Doněcku. Jak z tohoto pohledu vnímáte tamní konflikt?

Ano, narodil jsem se v Doněckém kraji. Je to má vlast. Prožil jsem tam část dětství a mládí. Je má první láska, Táňa Viťugina, na kterou vzpomínám i dnes, živa a zdráva? Nevím. Rodina mi nezůstala. Zbylo vzdálené příbuzenstvo z otcovy strany, kontakty s nimi však neudržuji. Ale zůstaly hroby. V té zemi jsou pochováni moji dědové, babičky, můj otec. Jejich věčný klid je rušen stálým ostřelováním ukrajinskou armádou. Pokaždé, když v Doněcku nebo v Horlivce, kde jsem studoval na vysoké škole, vybuchne granát, vybuchuje i v mé minulosti.

Nešťastní lidé, kteří se stali rukojmími velké geopolitické války USA proti Rusku. Lidé důvěřovali Vladimiru Putinovi, a on je zradil. Každou smrt, jak na jedné, tak i na druhé straně, protože válčí Slované proti Slovanům, každé zmrzačené tělo, má na svědomí Putinův režim. Dvakrát zastavoval nástup domobrany, který mohl skončit nikoliv pouze osvobozením Donbasu od západoukrajinských vojsk, ale výsledkem něhož mohla být nastolena plná kontrola tohoto území. Ale zřejmě Putinův režim potřebuje celou Ukrajinu. Přitom se obávám, že „kremelská organizovaná zločinecká skupina“ je znepokojena nejen posunutím hranic nebo možným vytvořením loutkových států, ale i změnou ekonomiky a trhu Ukrajiny. Zločineckou skupinou je ostatně nazývá poslankyně oblastní dumy v Kursku a kandidátka ve volbách do Státní dumy Olga Li vedoucí nerovný boj s Putinovým režimem.

Jak by měl být ten konflikt správně chápán? Jako občanská válka, nebo jako ruská agrese na Ukrajině, jak ho radí nazývat Lenka Víchová z Evropských hodnot?

Je to hybridní válka, v níž jsou příznaky občanské války a vměšování východního souseda. Vzpomeňme si na výsadek skupiny Igora Strelkova v Slavjansku, během kterého vojáci Ruska v záloze uskutečnili zřetelně pod křídly GRU veleúspěšnou válečnou operaci. Jsou tu i znaky obrovského protestu obyvatelstva Donbasu proti ukrajinizaci. Ale hlavně je to vše kamufláž. V Kyjevě se zrovna tak jako v roce 1993 v Moskvě konal protivládní a proamerický převrat. Jeho výsledkem bylo, že skupiny speciálních zájmů USA a Evropy spustily otevřenou válku proti Rusku ohledně důvěry. Navíc rukama Slovanů.

Pociťuji u vás velké sympatie pro Igora Girkina alias Strelkova, který je za ruskou stranu hlavním architektem konfliktu na Ukrajině. Jak tomu mám rozumět?

Na první pohled by to tak mohlo vypadat. Nicméně za běžným Kulatým stolem Mezinárodního diskusního klubu Academia Socrates v Praze, kterého jste se zúčastnil, byla videokonference vedení Výboru 25. ledna, což je společenskopolitické hnutí, jehož ušlechtilým sociálním, ekonomickým a politickým cílem je udělat pořádek v zemi, vybudovat sociální stát a zničit tu ekonomickou, finanční, právnickou a politickou bakchanálii, kterou režim Vladimira Putina předpokládal zavést v zemi a jejím nejbližším příhraničí. Nebyla to videokonference Igora Strelkova.

Když sledujete mou reakci na pana Strelkova, zohledněte to, že mi dva roky znemožňovali vstoupit s ním do jakéhokoliv kontaktu. Přitom jsem zakladatel Mezinárodního diskusního klubu Academia Socrates, jehož cílem je umožnit účastníkům získat nezávislé a pravdivé informace. A ty, jak je známo, se většinou rodí v diskusi.

Igor Strelkov je neordinérní ikonická osobnost, která se podle mě zapíše do dějin. V případě, že ho „asasíni“ Putinova režimu neuklidí, jako uklidili jiné vynikající velitele domobrany. Třeba Alexandera Mozgovoje, Alexandra Bědnova a jiné, co si dovolili vyhlásit vyhnání kompradorské oligarchie, ktera nebyla napojena pokrevně na Donbas a Rusko, jak svým původem, tak ani stavem své duše. Strelkov patřil k vynikajícím důstojníkům a mezi válečnou intelektuální elitu. Svými činy, nikoliv slovy, miluje svou vlast a slouží jí. Slouží, nikoliv posluhuje. Nyní se kolem něj formuje nová politická síla, která ekonomickými metodami ničí korupci a kompradorskou buržoazii.

Bohužel, budu vypadat trochu jako Nietzsche, ale Ruskem je třeba zatřást. Je nutné zavedení ekonomického a právního pořádku. A zrovna člověk tohoto typu – silný, smělý a nezkorumpovatelný, s prvky diktátorství – podle mě bude vládnout po nadcházejících masových nepokojích, které si Rusko za rok či za dva zažije.

V Evropě je považován, jak už jsem zmínil, za architekta konfliktu na Donbasu, tedy za teroristu...

Nepleťme si příčinu s následkem. Speciální válečná operace GRU přikrytá penzionovaným, byť částečně placeným, vojákem, se odehrála v důsledku politiky Washingtonu ve vztahu k Rusku. Navíc hlavní architekti sedí v Kremlu a možná v Kyjevu. Jsem si téměř jistý, že to byla operace uskutečněná pomocí smluvních vztahů mezi donbaskými oligarchy typu Rinata Achmetova, kteří se rozhodli ukázat Kyjevu, že nebudou dělat to, co on káže, a ruskou rozvědkou. Strelkova stoprocentně odkopli, zradili, násilně ho poslali do „operace“, když se zjistilo, že je romantik, snílek, který se rozhodl vytvořit sociální stát, když znárodní a předá lidu to, co mu patří.

Podle mě je tím hlavním architektem konfliktu Vladislav Surkov, zlý génius Kremlu. V jednom americkém interview se sám nazval autorem ideje „suverénní demokracie“. Právě tuto zradu svých ideálů a zahubené životy Strelkov není schopen prominout. Nepřijetí systému vždycky přichází skrz individuální zkušenost.

Proč prezident Putin nebyl nikdy ohledně operací na území Ukrajiny otevřený a až po určité době, třeba ohledně Krymu, přiznal pravdu?

Myslím, že na tuto otázku nelze odpovědět lépe, než jak učinil německý publicista Wilhelm Schwebel, který prohlásil, že politika je umění z mnoha malých lží udělat něco podobného jedné velké pravdě. K tomu Putinovi nelze upřít určité diplomatické schopnosti. A už Winston Churchill říkával, že „diplomat, to je člověk, který si dvakrát rozmyslí, než něco neřekne…“ Ostatně jindy a jinde to bylo jinačí? Nepamatuji si z dějepisu, že by se americký prezident Theodore Roosevelt zabýval politickým strikingem, když v roce 1903 USA vyprovokovaly nepokoje v Kolumbii, „odřízly si“ od této země obrovské území a nazvaly ho Panamou.

Upřímně je třeba říci, že v každé zemi má vládnoucí třída svoje zájmy na blízkém a vzdáleném zahraničí. A konstituční garant je povinen „převádět“ tyto zájmy do politických aktů, a to i válečnými prostředky. Takže bych v tomhle z Putina nedělal démona.

Ohledně lhaní v souvislosti s konfliktem mě také napadl útok na Irák kvůli tomu, že tam měly být chemické zbraně. Ostatně vy jste se proti intervenci v Iráku stavěl jako občan USA dost tvrdě...

V Iráku nebyly zbraně hromadného ničení a rozvědka to velmi dobře věděla. Mimochodem divné je, že je „nenašli“. Zřejmě si nikdo nechtěl vzít na triko takový podvod. Už když jsem si poslechl vystoupení Bushe mladšího při televizních prezidentských kampaních, tak jsem si řekl: „Tenhle hoch začne válku s Irákem.“ Neokonzervativci jako Donald Rumsfeld začali kvůli svým zvláštním zájmům hnusnou kampaň na dezinformaci amerického národa vyvolávajíce šovinistickou vlnu. A konec to vzalo naprosto triviální.

V Iráku ale nebyli občané mluvící anglicky, které by chtěl „špatný chlapec Saddám Husajn“ násilně arabizovat. Zato na Donbase žije ruské obyvatelstvo, které se ukrajinští nacisté rozhodli násilně poukrajinštit. Nezapomeňme, že násilné jazykové a kulturní přeprogramování části obyvatelstva je příznakem genocidy.

Jakou má podle vás v konfliktu na hranici Ukrajiny s Ruskem funkci běloruský prezident Alexandr Lukašenko? Nejdřív byl s Putinem zadobře, následně ho kritizoval. Nezačal se ho nakonec bát?

Znal jsem docela dobře pana Lukašenka za starých časů. Tvrdý oříšek jak pro komunistickou vládu v SSSR, tak i dnes pro Rusko. Svého času udělal hodně pro svůj národ. Nenastal hlad, nenastal divoký růst cen na spotřebním zboží a nenastalo ani divoké ožebračování národa, jak se to dělo v Rusku. I teď toho dělá dost, ačkoliv inteligence jako vždy a všude není spokojena.

Mělo by se chápat, že strategie oslabování pozic Ruska je vedena na mnoha frontách. A Bělorusko, nejbližší vojenský a politický spojenec Ruska v Evropě, je samozřejmě objektem působení. Když se Kreml koupal v ropných dolarech a zasypával jimi Bělorusko, bylo vše v pořádku. Když tato žíla vyschla, „baťko“, jak nazývají Lukašenka v Rusku, se začal zmítat mezi Západem a Východem. Není náhodou, že ho znázorňují sedícího na kyvadlu hodin a křičícího „Hned se vrátím“. Základním kamenem úrazu mezi Minskem a Moskvou je to, že Lukašenko nedal běloruskou ekonomiku na roztrhání ruským vlkům, ale přenechal ji svým národním. To lze nicméně připsat k jeho cti.

Lukašenko chápe, že Bělorusko je první bašta obrany Ruska a pěkně toho využívá. Když finanční studnice vyschne, „baťko“ okamžitě začne s kritikou Putina. Jakmile se finanční studnice naplní, Lukašenko se opět stane nejlepším přítelem Putina.

Okolo Ruska je už několik loutkových států jako Podněstří, Abcházie či Jižní Osetie. Může se to v budoucnu změnit?

Ruské vlastenecké síly jsou toho názoru, že pro zahraniční politiku ruské kompradorské buržoazie zmizela ochranná zóna. Tedy pás zemí udržujících „pozitivní neutralitu“, které jsou ekonomicky a politicky přátelské k Rusku. V určitý okamžik tato buržoazie, která se během desetiletí zabývala „strkáním peněz do vlastních kapes“, pilováním státního rozpočtu, rozkrádáním a loupením národního bohatství, zvedla hlavu a nepoznala ekonomický a vojenskopolitický reliéf kolem Ruska. Uvědomila si, jak se NATO úporně přibližuje k bezprostředním hranicím Ruské federace. A odsud i tyto „loutkové státy“. Už pro spravedlnost samotnou je ale nutno konstatovat, že ve většině případů jsou to území s většinovým ruským obyvatelstvem.

Rusko se, co do geopolitiky, chová tak jako každý jiný stát, který se snaží vytvořit pás ekonomické a vojenskopolitické bezpečnosti. Nejsou tu žádné příznaky toho, že by někdo v Kremlu chtěl zatáhnout Česko do tohoto pásu. Jinými slovy, druhý rok 1968 nebude.
Dnešní Rusko je rozvojový kapitalistický stát se svými dosti omezenými finančními a hospodářskými zdroji. Nicméně Rusko je samozřejmě zainteresováno na přátelské zahraniční politice Česka k Rusku. Vážnou překážkou je ale členství Česka v NATO.

Loutkových států ale může být i více. Hlavní nebezpečí tkví v Estonsku a taky v oblastech při Dněstru se situace Rusů zhoršuje. Je třeba si přesně představit mapu „ruského světa“. Vyrostla nová internetová generace, která je vychovaná na filmech z Hollywoodu, která nechápe, proč je nutné žít hůře, když lidé kolem žijí lépe.

Okolo Ruska je na druhou stranu vybudovaná v menší či větší vzdálenosti od hranic v podstatě velmi hustá síť amerických vojenských základen. Není to také důvod, proč se Putinův režim chová jako pes zahnaný do kouta?

No, k otázce nynějšího chování pana Putina by bylo lépe obrátit se na psychologa. V roce 2001 na poradě ministerstva obrany Ruska prohlašoval, že stát opouští své poslední válečné základny ve vzdáleném zahraničí, tedy ve vietnamské Kamrani a v kubánských Lurdech. Přiznal se tedy ke své geopolitické neschopnosti, ale po třinácti letech předložil návrh k jejich oživení. To ukazuje minimálně na politickou krátkozrakost vedoucího státu takové velikosti. Samozřejmě, že toto obvinění je lépe přenést na skupinu jeho rádců. V zájmech koho tenkrát přinesli taková doporučení, komu sloužili nebo komu přisluhovali? S určitostí jen lze říci, že kategorie státnosti a státních zájmů nelze používat ve vztahu k současnému Rusku s jeho kompradorskou nenárodní buržoazií.

Putinovo politické okolí vnitrostátně prohlásilo, že stát nemá prostředky, a na veřejnosti ukazovalo prázdné kapsy. Nicméně, kdyby méně rozkrádalo stát, nekupovalo si jachty a nemovitosti v dalekém zahraničí, peníze by se našly. Chci poukázat na to, že mezinárodní systém rovnocenné bezpečnosti v civilizovaném smyslu slova, tedy pro všechny, to není mapa světa se čtyřmi písmeny NATO na ní, ale systém „protivah“ včetně těch válečných.

Ano, faktem je, že v očích politické elity i politicky aktivní části obyvatelstva se „anakonda“ NATO kolem Ruska obtáčí. A to vše přitom, že Rusko vlastní pouze sedm vojenských základen v blízkém zahraničí, tedy na území postsovětského prostoru. A prakticky jednu základnu v dalekém zahraničí, tedy v Sýrii. Otázka obnovení vojenských základen na Kubě a ve Vietnamu je v podmínkách současné předkatastrofické finanční situace Ruska během na dlouhou trať. Nebudeme si přitom plést letiště Sýrie, na nichž jsou dočasně rozmístěna letadla a vrtulníky Vzdušných a kosmických sil Ruské federace, s válečnými základnami. Na pozadí osmi set zahraničních válečných základen USA a přítomnosti amerických vojáků tou nebo jinou formou ve sto šedesáti zemích poukazovat na Rusko jako na strategickou hrozbu je přinejmenším politicky neúnosné.

USA a vedení NATO na jedné straně a Rusko na straně druhé žijí v různých politických dimenzích. Ostatně i třeba takovou konstantu, jakou je čas, vnímají odlišně. Skupina mezinárodních speciálních zájmů – vedená snad Brity, projevujícími prapodivnou skromnost, a viditelně pózující jako „pudl amerického prezidenta“, anebo opravdu Američany – se snaží o démonizování Putina, dělajíc z něj nějakého boogeymana, kterým se v Americe straší děti.

Ano, Rusko má ekonomické a válečněpolitické zájmy v zahraničí, hlavně v tom blízkém. U kapitalistického státu s bezbřehou sociální nerovností, s dvaceti miliony muslimského obyvatelstva, s náboženskou tradicí, na které je vybudován princip spravedlnosti, vůbec není jedno, jakým směrem povede dynamika společenského vědomí. Zda cestou tolerance k reáliím sociální nerovnosti, nebo cestou radikalizace. To znamená, že je nutné kontrolovat Střední Asii. Západ potažmo Severoatlantický pakt navíc prostřednictvím „pohlcení“ zemí dříve patřících do sovětského bloku bezprostředně ohrozil ekonomické zájmy ruské kompradorské elity, která ještě drží ruku na kohoutku ruského plynu a ropy. Putin je donucen reagovat, jinak může minimálně přijít o svoje postavení. NATO se totiž velmi těsně přiblížilo k státním hranicím Ruska, státu s prakticky nevyčerpatelnými zdroji surovin.

Není možné mě podezírat ze sympatií k Putinovi, jak by z výše vyřčeného mohl někdo usoudit. Nicméně bych chtěl svému prezidentu Barracku Obamovi a jeho administrativě přeci jen připomenout, že než budou prohlašovat, že je „ruská hrozba“ horší nežli virus Ebola, měli by si uvědomit, že právě Amerika byla začátkem devatenáctého století svým prohlášením, že Střední a Jižní Amerika je zónou výjimečných zájmů USA, špatným příkladem světu. Otázka je, jestli se o tom prezident Obama při studiích historie na univerzitě něco dozvěděl.

Kdo je Alexandre Fedorovski

Filosof a odborník na mezinárodní vztahy s americkým občanstvím, jenž nyní žije a pracuje v Praze. Zabývá se politickými a ekonomickými konzultacemi, vzděláváním, marketingem a managementem. V dřívějších dobách byl jedním z lídrů antikomunistického hnutí v Moskvě a vydával dva podzemní analytické časopisy, za což byl pronásledován a musel opustit Sovětský svaz. Účastnil se důležitých mezinárodních konferencí. V dobách, kdy byl v USA prezidentem George Bush junior, se tvrdě postavil proti intervenci v Iráku a stal se konzultantem íránského ministerstva zahraničních věcí. Demokracie, svoboda projevu a svobodná výměna informací pro něj nejsou, jak píše ve svém profilu, jen slovy. I proto v Praze založil Mezinárodní diskusní klub Academia Socrates.