Před několika desítkami let jsme se ocitli v době, která měla své pasti a pastičky…
Když se skoro před třiceti lety zaváděl exekuční řád, tak se podle mého názoru zaváděl velmi správně, protože vymahatelnost práva byla strašně mizivá. Říká se, že se pohybovala u soudních vymahatelů a vykonavatelů někde na hranici tří procent, což samozřejmě byla věc, která pro věřitele byla naprosto neúnosná. Myšlenka byla tenkrát velmi dobrá – zavést soukromý institut vymáhání práva a převést na něj zodpovědnost za vymáhání. Soudům se hodně ulevilo, zřejmě také věřitelům, protože vymahatelnost byla najednou na třiceti procentech.
Otázkou je, co se nám z toho za těch třicet let stalo. To už je otázka úplně jiná.
Máte rádi Zuzanu Čaputovou?Anketa
A co se nám tedy podle vás z toho stalo?
Z vymáhání práva se v mnoha případech stal nástroj vydírání, útisku lidí, kteří nemají co ztratit a nemají už o co přijít. A stal se z toho jeden obrovský byznys. Ten však není pro věřitele. Je pro exekutory, z nichž někteří používají až drastické metody. Stále. Na tom se vůbec nic nezměnilo. Obávám se, že se asi něco ani nezmění. Poslední dobou mi to přijde, že se jede ve stylu, urvi, co můžeš, dříve, než se něco stane. Jako by si exekutoři říkali, že by mohla přijít změna v jejich neprospěch, tak to musí ještě teď rychle všechno urvat. Jestli se toto jednoho dne změní, budu asi nejspokojenějším člověkem.
Tady se vytvořily dva úhly pohledu. Někdo, kdo si půjčil spoustu peněz, a pak nesplácel, jako by se téměř nic nestalo. A pak někdo, kdo začínal s relativně malým dluhem…
Problémem je, že většina exekučních řízení, která jsou dnes vedena, jsou na osoby fyzické, nikoliv právnické. Co se týká rozměru podnikání, jde o především malé živnostníky nebo vyloženě ne zaměstnance. Je to o tom, že velké dluhy, které vznikaly v těch šílených letech, stát neměl jak vymáhat, a posvítil si tedy na ty malé. Já chápu, že dluhy se mají platit. Otázka ale je, za jakých podmínek, a v tom vidím největší problém.
Vy jste použila příměru šílená léta. Někdo tomu říká Klondike.
Někdo také Divoký západ…
Ale pro mnoho lidí to byla prý krásná doba.
Pro řadu jakých lidí? Já obdivuji ty, kteří měli odvahu a vzali si s dobrým úmyslem úvěry na své podnikání a neměli z toho strach. Takové můžeme jen obdivovat, pokud tedy jejich podnikání někam vedlo. Pokud to nebyl nějaký tunel, kterých jsme si tady zažili obrovské množství.
Fotogalerie: - Venku se Štafetou Plzeň
Slovo tunel v tomto smyslu je česká jazyková specialitka, a nikoliv tedy jen jazyková...
My jsme na spoustu věcí specialisté…
Po těch letech spadli do problémů důchodci, sociálně slabí, děti…
Co se týká dětí, to je podle mne věc naprosto nepochopitelná. Jsem ráda, že se to dnes řeší insolvenčním zákonem. I důchodci se řeší zkrácenou tříletou insolvencí. V jejich případě a v případě dětí s tou rádoby nulou, to je pozitivní, ale je třeba se zamyslet, proč se všechno muselo stát.
U důchodců se setkáváme s tím, že si vzali půjčky pro své děti. Bohužel skončili tak, že splácí oni. Z toho nemůžeme obviňovat stát, tam je to o tom, že každý rodič chce pro své dítě udělat maximum, které může. Co se týká dětských dluhů. Rodiče by měli být zodpovědní za své děti. Netvrdím, že by měli být zodpovědní za to, že si jejich dítě třeba ve věku patnácti let vezme telefon. Ale za základní věci, jako je jízdné, což je ale také diskutabilní, protože mnoho rodičů může dítěti na jízdenku dát, a to, že ono si ji nekoupí, je jeho zodpovědnost. A jsme u výchovy a rodiny. Tam stát suplovat nemůže. Ale myslím si, že bychom měli v těchto případech zlepšit systém upomínek. Nejít hned do exekučního řízení. Pokud nepřijde jedna, druhá či třetí, třeba právě kvůli tomu jízdnému, tak rodiče vůbec nemuseli vědět, že jejich dítě někde jelo načerno. A oni, protože naprostá většina z nich má zodpovědnost za své dítě, by to zaplatili na základě upomínky. Jak ale zaplatit, když přijede najednou rovnou exekuční výměr? Až po několika letech.
To znamená, že jsme na to nebyli jako společnost připraveni, ale pořád je to o rodině, výchově, škole, který se ale také změnila.
To je podle mne nejzásadnější problém. Když se podívám na to, jaké vztahy měly mezi sebou dřívější rodiny, kdy jejich soudržnost byla úplně jinde, než je dnes. Dnes, když se podíváte do každé třetí rodiny, tak brácha nemluví se ségrou, s tátou, mámou, babičkou a škola to suplovat nemůže. A jestli rodiče takto povedou své děti, tak se nikdy nedočkáme ničeho dobrého. Zodpovědnost musí přijít z rodiny. Je někdy složité vést dítě k nějaké zodpovědnosti, když se rodiče chovají stejně jako jejich potomek. Pak ale nemohu litovat ani to dítě, ani jeho rodiče.
To jsou ale tvrdá slova…
Ano, jsou, ale pokud rodiče dávají své ratolesti nesprávný vzorec chování, pak nelze očekávat od jejich potomka, že se někdy bude chovat lépe.
Psali jsme:
Hovořila jste o celé komunitě – jejich sourozenci, tety, strýcové, vzdálení příbuzní i kamarádi, ti všichni by mohli a měli pomoci, ale jak vidno, spíše jim říkají – děláš to dobře a pojď to dělat ještě hůř…
Tak! Bohužel, takto to dnes funguje. Vždyť se stačí jen podívat na rozdíly dětí ve škole, jak se k sobě chovají, když je jedno z nich jiné. Tam to pokračuje, ale všechno začíná v rodině. Tam dítě vidí, jak se hospodaří, vidí nebo v tom negativním smyslu nevidí finanční gramotnost, která v rodině prostě absentuje. A tento vzorec chování dítě přejímá. Je jistě složité vychovat některé lidi k tomu, aby měli zodpovědnost za své dluhy, ale nemyslím si, že těchto lidí je většina. Je jich skutečně minimum.
Máme tu přece spoustu institucí, které by se měly rodinami a dětmi zabývat. Sociálkami počínaje a nevím čím konče, ale ty asi řeší jiné případy než toho. Navíc přece rodiče mají ze zákona zodpovědnost…
Chápu, že se to dítě může někdy z té zodpovědnosti vymknout, jistě jsme to viděli někdy i u rodičů, kteří jsou extrémně zodpovědní. Ale systém se mi zdá nastavený spíše tak, že rodiče posílají děti do školy a očekávají, že ta za ně udělá skoro všechno. Jenže ona je nenaučí vzorec chování.
Pojďme k exekucím, které běžely drahná léta, a nic se nedělo. Kdy vzala společnost do ruky onu příslovečnou záchrannou brzdu?
Kdy začal zlom a kdy se nad tím začali pozastavovat politici? Tak zhruba před šesti sedmi lety, kdy se na povrch díky médiím začaly dostávat na veřejnost případy, které byly do očí bijící. Když někteří politici byli schopni pochopit, že tato situace má lidský rozměr. Že se nebavíme jen o ekonomice, ale o lidském rozměru. O tom, že dluh se má platit, ale nemá člověka dohnat do krajností. Je to však složité. Jak vás nedožene do krajnosti dluh, který byl 27 000 a je z něj tři a půl milionu? To je ten největší problém. Nejde až tak o exekuční řád, ale o celkový právní systém. U nájemního bydlení byl zákonem přiznaný úrok 0,25 procenta denně. Tenkrát to přišlo všem naprosto běžné – a dnes víme, že je to lichva. Ale lidé si tento dluh, třeba z některých bytových družstev, nesou s sebou po celý život. Kdybychom došli do situace, že kdyby byla možnost platit dluh jako takový, třeba ještě s nějakým rozumným nákladem – bavme se o tom, že když úroková výše přeroste nějakou mez, tak ji zastropujeme třeba na sto procentech jistiny. Pak lidé mohou dluhy splatit. Pokud ale příslušenství naroste o desítky nebo stovky tisíc, případně o miliony, tak daný člověk nikdy nesplatí už ten první dluh. A tím se dostane do dluhové pasti.
Fotogalerie: - Oběd v Lánech
Dá se říci, že za to uplynulé čtvrtstoletí se tedy nedělalo nic?
Exekuční řád prošel asi 46 novelami. Ale je teprve pět let zpátky, co se do něj dostává seznam nezabavitelných věcí. Aby exekutor nemohl zabavit všechno, co jej napadne, a nechat rodinu bez jakýchkoliv normálních podmínek k životu. Měnilo se to pomalu. Pořád mám dojem, že stále novelizujeme, místo abychom trhali a psali znovu. Protože dnes už po třiceti letech máme zkušenost a víme, kam to došlo. Dnes bychom mohli exekuční řád postavit zcela jinak.
Nechce se tedy?
Komplexní změna exekučního řádu by možná vyvolala nejenom v normální společnosti, ale hlavně ve věřitelích a exekutorech a soudech obrovský odpor. Už takto judikatura upravuje spoustu věcí a je v tom, mírně řečeno, nepořádek. Lidsky – aby se v tom prase vyznalo! Nevyzná se v tom právník, natož aby se v tom vyznal člověk, který dluží. A to je obrovský problém. Je krásné, že dnes na základě popudu Ministerstva spravedlnosti vám přijde exekuční příkaz, kde jsou další čtyři strany příloh, kde se vysvětluje, co můžete a nemůžete. Ale jako laik si s tím neporadíte. Protože když na to odepíšete, tak vám stoprocentně přijde výzva k doplnění, která je tak nesrozumitelná, že vůbec nepochopíte, co jste měl doplnit.
To je ovšem z bláta do louže…
Je! Prostě, aby se vlk nažral a koza zůstala celá. Novelizace, jak byly ve své podstatě, mimo seznamu nezabavitelných věcí, vyřešení společného jmění manželů, nepřinesly vůbec nic. My novelizujeme, abychom novelizovali. Chápu, že nejde měnit zákon kvůli několika málo procentům lidí, kteří si vždy najdou nějakou kličku. Ale to bychom nic jiného nedělali, než bychom měnili zákony.
Při našich minulých rozhovorech jste hovořila nejen o teritorialitě, ale také o návrhu, že by se vše přehodilo na ty největší exekutorské úřady.
Ano, to je ten ministerský systém, takzvaný sněhulák – jeden exekutor, jeden povinný. Jenže, jak to navrhuje ministerstvo, tak to nemůže v životě fungovat. Systém byl nastaven tak, že by exekuce přecházely pod prvního exekutora, který vedl exekuci na daného člověka. A to byli ti největší. Ze začátku exekutorských úřadů jich nebylo přece 200, bylo jich tu pár. Takže by došlo k tomu, že by se exekuce přeskupily k těm největším exekutorským úřadům.
Přes dvě stě, to už není, co okres, to exekuční úřad, že?
Ne, určitě ne.
Je nějaký vývoj těch známých kauz, tedy například zpronevěřených peněz a další?
Jestli je někde vývoj, tak to orgány činné v trestním řízení úspěšně tají. Veřejný prostor o tom nic neví. Řeší někdo podnikání exekutorů? Exekuční řád jasně zakazuje, aby exekutor podnikal, s výjimkou správy vlastního majetku. Já se mnohdy divím, co dokáží soudy nebo exekutorská komora vykládat za správu vlastního majetku. Ať se na mne nikdo nezlobí, ale to je prostě naprosto reálné podnikání.
Nyní se v mediálním prostoru řeší úřad ombudsmana. Má v této problematice obecně nějaké slovo?
Ne! Úřad ombudsmana neměl v exekucích nikdy žádné slovo. Protože je ve své podstatě zbytečný. On vydá stanovisko, ale nemůže nic vrátit, udělat. Nemohl nikdy zasahovat do exekučních řízení, do rozhodnutí soudu v těchto věcech. Ale to nemůže v ničem.
I kdyby tam byl kdokoliv, tak je to k ničemu. Tak to prostě je. Oni vydají jakési stanovisko, k něčemu, ale to je celé.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Václav Fiala
