Černochová: Imigrací pácháme sebevraždu. Noví levičáci mají na rukou krev Evropanů. Kvůli Putinově propagandě nemáme bohužel americký radar. Zeman poklonkuje Rusku

26. 7. 2016 11:42

ROZHOVOR První místopředsedkyně poslaneckého klubu ODS Jana Černochová říká, že Francie na sobě páchá sebevraždu svou imigrační politikou. Neomarxisté mají krev na rukou Evropanů. Dle ní se ukazuje, že bylo chybou, že u nás nebyl umístěn americký radar, a prezident Zeman prý poklonkuje Rusku. Německo-ruské sbližování dle ní může být problém.

Černochová: Imigrací pácháme sebevraždu. Noví levičáci mají na rukou krev Evropanů. Kvůli Putinově propagandě nemáme bohužel americký radar. Zeman poklonkuje Rusku
Foto: Hans Štembera
Popisek: František Laudát a Jana Černochová

Při teroristickém útoku ve francouzské Nice muslimský terorista zavraždil kamionem více než 80 lidí. Dle agentury AFP šlo o muže tuniského původu a křičel prý Allahu Akbar…

Mě už to vlastně ani nepřekvapuje. Francouzské „volnost, rovnost, bratrství“ dostalo po dvou stoletích zase krvavý podtext. Kdo za to může? Francouzští neomarxisté v čele s jejich prezidentem a ostatními impotenty, kteří léta tupě a mlčky přehlížejí sebevraždu, kterou na sobě Francie páchá svou imigrační politikou, a kteří se zmůžou maximálně na projevy soustrasti rodinám a prodloužení stavu ohrožení. Díky své neschopnosti, iracionálním snahám o odzbrojení vlastního obyvatelstva a všech Evropanů kolem bohužel i oni mají krev na rukou. Ironicky řečeno: očekávám, že nějaký Francouz místo toho, aby řešil příčinu problému, teď Evropské komisi navrhne omezení automobilové dopravy, jako to udělali v případě represe vůči legálním držitelům zbraní po střelbě v pařížském klubu v listopadu 2015. Marnost nad marnost...

Expert ODS na školství Václav Klaus ml. v reakci na sérii vražedných útoků muslimských imigrantů v EU napsal: „Nevidím jinou cestu než vypadnout z Evropské unie a tvrdě kontrolovat vlastní hranice. I za cenu, že o třetinu zchudneme.“ Co si o tom myslíte?

U někoho s příjmením Klaus mě to vůbec nepřekvapuje a divím se novinářům, že to vůbec řeší. Prostě vokurková sezóna. Je tisíc podstatnějších věcí. Tolik teroristických útoků za poslední týden bohužel nevěstí vůbec nic dobrého

V rámci varšavského summitu NATO jasně zaznělo, že jakkoliv Aliance nečeká bezprostřední hrozbu z Ruska, je třeba situovat do Pobaltí menší počet jednotek. Je to správné rozhodnutí? A správné množství? Moc, nebo málo? Z Moskvy zaznívá obava, že dané síly budou jen předvoj k přisunutí dalších, stejně tak k výstavbě infrastruktury, včetně protiraketové. Je to důvodná obava? A co riziko, že Rusko rozmístí v Kaliningradské oblasti nejnovější rakety?

Čtyři prapory, které budou přesunuty na rotačním principu do Pobaltí, jsou součástí kroků, které Aliance provádí s cílem zadržovat ruské ambice a vměšování se do sousedních zemí a prosazování svého vlivu v nich. Jedná se o signál, že Aliance je odhodlána zajišťovat bezpečnost svých členů, směřovaný jak státům na východě, tak do Moskvy. Otázka, jestli je to moc, nebo málo, není na místě, protože nikdo nepředpokládá, že by Rusko zítra zaútočilo na Pobaltí.

Tento krok je navíc nutné vnímat spolu s ostatními – zůstává jaderné odstrašení, což je jasně popsáno v závěrečném komuniké summitu, Aliance vyzývá členy, aby zvyšovali své výdaje do obranných schopností, probíhají cvičení k obraně teritoria a podobně. Takže se jedná o celý komplex dlouhodobějších opatření, která mají prezidentovi Putinovi dát najevo, že si má nechat zajít chuť na další invazi.

Rusko vyhrožuje rozmístěním raket a může tak učinit. Jedná se opět o signál. Aliance zase zprovozňuje svůj protiraketový deštník a upřímně mě jen mrzí, že nejsme jeho součástí. Dnes se ukazuje, jak velkou chybou bylo tehdy ukončení snah na vybudování radaru v České republice. Bylo to první podlehnutí ruské propagandě v České republice. Je ale také nutné zdůraznit, že Aliance jasně nabídla Rusku, že je připravena zahájit diskusi. Vladimir Putin nikterak nereaguje, což napovídá mnohé o jeho záměrech.

Do jaké míry potřebujeme Rusko jako spojence k boji proti terorismu? Přičemž riziko terorismu nám hrozí v Evropě; stejně tak bojujeme na Blízkém východě s Islámským státem, v Afghánistánu stále není vyřešen Tálibán, problémy jsou v Africe. Jak v jednotlivých „segmentech“ bojovat a kde Rusy potřebujeme?

V první řadě je nutné si uvědomit, že Rusko sleduje své cíle. Do podpory Bašára Asada se na prvním místě nepustilo kvůli boji s Islámským státem, ale kvůli tomu, že pokud by padnul Bašár Asad, Moskva by přišla o spojence a o základny, které mají výhodnou geografickou polohu. Jde tedy o geopolitiku a vnímat kroky Ruska nějakým idealistickým pohledem je zcela naivní. Rusko se zapojilo do boje proti terorismu po 11. září 2001 a předpokládám, že i přes napětí posledních let výměna informací v této oblasti do jisté míry pokračuje. Nesmíme však zapomínat, že Rusko v minulosti používalo obvinění z terorismu i účelově.

Islámský stát se díky mezinárodnímu i lokálnímu tlaku ocitá od loňského roku v defenzivě a pomalu přichází o oblasti, které se mu podařilo získat. To však neznamená, že je vše vyřešeno. Tálibán zůstává problémem, hlavu zdvihá Al-Káida například v Jemenu, Libye je přetrvávajícím problémem stejně jako křehká situace v Mali, teroristé útočí v Nigérii, v Somálsku, ale i v Asii – v Pákistánu, Afghánistánu a jinde. Občas máme tendenci jejich činy vnímat jako organizovanou globální kampaň. Byť tomu tak není a mezi jednotlivými skupinami jsou velké rozdíly i rozpory, přesto je nutné problematice terorismu a především podhoubí, ze kterého vzniká, věnovat velkou pozornost.

Nezdá se, že by se pás nestability, který se táhne od severní a subsaharské Afriky až po Afghánistán, uklidňoval. Dá se tedy předpokládat, že i když se podaří Islámský stát zatlačit, přesto se islamisté s vysokou pravděpodobností objeví někde jinde, v oblasti, která je v chaosu a nikdo ji nemá pod kontrolou; a odtud zase začnou ohrožovat naše zájmy. Dobrým příkladem je Jemen, kde se uchytává jak Al-Káida, tak další skupiny.

Lidovky.cz přišly s poměrně průlomovým článkem, který temně naznačuje, že zatímco EU se rozpadá, úspěšně probíhá prohlubování vztahů mezi Ruskem a Čínou a jejich okolím. Z článku je cítit značná nervozita a je zakončen varováním: „Brexit tak vposledku povede k rozšiřování vlivu eurasijské integrace, totiž rodící se mocenské osy Moskva–Peking na západ. Při zkušenostech z posledních dvou let si není těžké představit dobu, kdy bude i Česko stát v měnícím se domácím i geopolitickém rozložení sil před zásadní volbou. Člověk se bojí pomyslet, nakolik je tato země na takový osudový moment připravena.“ Cítíte ten strach, že by Česko mohlo změnit geopolitický směr? Lidé typu Jakuba Jandy říkají, že Miloši Zeman nás může do pár let vytrhnout z euroatlantického tábora... Hrozí to? A bylo by to špatně?

Rusko se snaží s Čínou sbližovat již léta a nejsem si jistá, že se předmětný text dá označit slovem „průlomový“. To, co se děje, je vcelku logický důsledek politiky Vladimira Putina, který se programově rozhodl rozejít se Západem, ale zároveň potřebuje odbytiště pro suroviny, což je primární zdroj příjmů, a mít spojence; a pokud už ne spojence, alespoň ne protivníka. Na druhou stranu je nutné si uvědomit, že stále je toho více, co Rusko a Čínu rozděluje, než spojuje.

Peking je v tomto „spojenectví“ mnohem silnějším hráčem, což lze dobře vidět například na silném vlivu Číny v Rusku. Zároveň, byť Moskvě pomáhá, nechce se nechat kvůli politice Kremlu zatáhnout do hry, ze které by nic neměl. Pro Čínu je klíčová oblast jihovýchodní Asie a na tu bude soustředit především svou pozornost. A dokud Rusko bude vyhovovat její pragmatické politice, bude Čína otevřena i určité spolupráci. A konečně, historicky jsou vztahy těchto zemí poznamenány spíše soutěživostí než spoluprací, takže není důvod si myslet, že by to tentokrát mělo být z dlouhodobého hlediska jinak.

Co se týče České republiky, určité obavy mám. Nemyslím si, že by se podařilo změnit ze dne na den ukotvení, zpřetrhat vazby na západní Evropu, které byly budované od počátku 90. let minulého století, nicméně tendence k oslabování těchto vazeb tu jsou. A prezident Zeman je jedním z těch, kteří se dívají především do Ruska a snaží se nás pod různými líbivými frázemi posunout na Východ. Je nutné si to uvědomovat a nahlas o tom hovořit, a hlavně něco takového nedopustit. Demokracie, právní stát, občanské svobody – to jsou hodnoty, které jsme po 2. světové válce ztratili, a čekali jsme hodně dlouho, než jsme je získali zpět. Posun na Východ pro mě znamená ohrožení těchto klíčových atributů z jednoduchého důvodu, stačí se podívat na autokratické Rusko a Čínu. Z nich si rozhodně brát příklad nemůžeme.

Ať už takový proces považujeme, či nepovažujeme za žádoucí, někteří analytici si všímají postoje Německa. Nejenže předvádí smířlivý postoj vůči Rusku a Číně, ale rovněž si v klidu buduje produktovod Nord Stream 2. Lze to chápat jako zradu západních zájmů? Padají dokonce úvahy o případné mocenské ose Peking–Moskva–Berlín, do které bychom byli samozřejmě zataženi i my… A do jaké míry se v nejbližších desítkách let naplní zatím rýsující se rozložení sil USA – Evropa (podepřeno TTIP) vs. Čína–Rusko?

Obávám se, že jedním z negativních dopadů Brexitu může být obnovení tradičních historických receptů a linek. S tím, jak zmizí vyvažování Británie v Evropské unii, Německo se může přirozeně obracet více na Východ, tedy k Rusku. Ostatně historicky byly události na kontinentě výrazně ovlivňovány třemi zeměmi – Francií, Pruskem (respektive Německem po sjednocení) a Ruskem. Což nikdy nebylo zcela ideální pro nás, pro střední Evropu.

Do jaké míry Německo bude nyní spolupracovat s Ruskem, je těžké odhadnout, protože prostředí a institucionální uspořádání je značně odlišné o 19. a 20. století, ale je dobré to mít na paměti. Ostatně například kroky kancléře Gerharda Schrödera po odchodu z úřadu a jeho práce pro Gazprom nebo ještě předtím německý názorový soulad s Ruskem před a během války v Iráku mohou být připomínkou, že německo-ruské vztahy jsou a mají svůj vlastní rozměr bez ohledu na Evropskou unii. V tomto bude hodně záležet na postoji Francie, ale i ostatních zemí EU. Pokud budou mlčky přecházet jakékoli německo-ruské sbližování, může nastat problém.

Nemyslím si ale, že by se rodila nějaká osa Peking–Moskva–Berlín, na to jsou zájmy těchto zemí příliš rozdílné stejně jako kultura i jejich historie. Ano, může se objevit ojedinělé téma, které budou prosazovat společně, jako tomu bylo v době války v Iráku, ale to je tak vše. Ani si nemyslím, že vzniká nějaké bipolární uskupení USA – Evropa vs. Čína–Rusko. Ono blokové schéma je velice přitažlivé, ale řekla bych, že spíše směřujeme do multipolárního uspořádání, které bude ovlivňováno spoluprací a soutěžením jednotlivých velmocí, především Spojených států, Ruska, Číny a rodících se, jako je Indie. Můžeme tedy očekávat spíše než ucelené ideologické bloky ad hoc uskupení prosazujících ten či onen společný zájem.

Jak to bude s Evropskou unií po odchodu Británie, je velká otázka. Váha každého spojence se měří především jeho užitečností pro společnou věc; a jestli něco budou Spojené státy požadovat po Evropě, pak schopnost zajistit kontinent, stabilitu jeho nejbližšího okolí a podporu – přímou i nepřímou – jejich krokům v Asii, která bude pro Washington stále důležitější. Pokud toto Evropa bude schopná nabídnout a bude jednotná, bude sehrávat na mezinárodním poli významnější roli. Pokud bude roztříštěná, bude v novém uspořádání sehrávat roli druhořadou.

Václav Klaus je součástí rady institutu Dialog civilizací, který v Berlíně zprovoznil prokremelský podnikatel Vladimir Jakunin. Miloš Zeman je pro pořádání referenda o setrvání Česka v EU i NATO. Lze za těmito dvěma událostmi vidět podlézání českých prezidentů Kremlu nebo snahu o vedení suverénní zahraniční politiky?

Já bych tyto dvě věci asi neházela do stejného pytle. U Václava Klause nejde o velké překvapení, pokud si dobře vzpomínám, zúčastnil se v minulosti i Jakuninem organizované mezinárodní konference se stejným názvem. Upřímně postoji Václava Klause v otázce vztahů s Ruskem příliš nerozumím. Já se nedomnívám, že bychom měli Rusku vyhlásit válku, jsem pro rozumnou spolupráci a partnerství, ale to se nesmí zaměňovat se servilitou. Podle mě jde o jakési uhranutí silou a režimem tvrdé ruky.

Pokud jde o vyjádření prezidenta Zemana ohledně referenda o setrvání v EU a v NATO, zde se domnívám, že šlo spíše o signál směřovaný domácímu publiku. A tento signál vnímám jako čirý populismus motivovaný blížící se prezidentskou volbou. Nic to ale nemění na tom, že při jiných příležitostech je prezidentovo poklonkování Rusku do očí bijící.

V souvislosti s Brexitem, ale také třeba s úspěchy Donalda Trumpa v republikánských primárkách či Norberta Hofera v Rakousku se hovoří o tom, že lidé ztrácí důvěru ve stávající politické uspořádání a elity. Považují je za změkčilé, politicky korektní ve vztahu k imigraci, řešící podružnosti (sňatky homosexuálů a podobně) místo řešení ekonomických či bezpečnostních otázek. Co se stalo s politickými, mediálními a akademickými elitami, že se jim lidé smějí?

Bohužel se domnívám, že se nejedná o úplně nový trend, ale že jde o proces, který trvá již nějakých deset či patnáct let. Já myslím, že to není o tom, že by se lidé těmto elitám smáli, spíš jsou možná naopak frustrovaní z toho, že jim nerozumí, že se jim vzdalují a mluví jiným jazykem. Podle mě se jedná o poměrně komplexní problém.

Veřejnost má jednak oprávněný pocit, že se jí rozhodování a vládnutí vzdaluje a že se byrokratizuje. Spolu s tím se stále více rozpíná všudypřítomná regulace a snaha upravit normou každý aspekt, každý detail našich životů. Přebytečných nebo i zmnožených norem přibývá a spolu s tím klesá vymahatelnost práva. Řeší se mnohdy skutečně podružnosti a velké otázky, problémy a rizika unikají. Elity nejsou schopny na ně dát odpovědi nebo východiska. Chybí jim určitá jasná vize budoucnosti nebo konkurence takových vizí, neboť v dnešním postmoderním světě je vše zpochybnitelné.

Stále častěji čelíme tomu, že na ony velké problémy a výzvy přichází zcela neadekvátní nebo lichá či pomýlená reakce. Dobrým příkladem je třeba aktuální snaha Evropské komise o přísnou regulaci legální držby zbraní, která má být prevencí před terorismem a útoky střílejících šílenců. Všichni dobře víme, že ozbrojená kriminalita je páchána především s nelegálními zbraněmi, proč tedy regulovat ty legální? Důsledkem této normy nemůže být nic jiného než další pokles důvěry veřejnosti v politickou reprezentaci.

Zajímavé jsou některé voličské přesuny podpory. Pro Brexit byli lidé volící normálně levici, Marine Le Penovou začínají podporovat dělníci. Co se to stalo s běžnou levicí, že přestala uspokojovat potřeby svého evropského voliče?

Nevím, jak masové tyto voličské přesuny jsou; a například to, že Marine Le Penovou podporují dělníci, není velké překvapení, dělníci nepodporovali historicky jen levici, ale byli důležití i pro Hitlerovy nacisty. Každopádně jsem neviděla žádné konkrétní průzkumy , které by potvrzovaly vaši tezi. Je ovšem patrné, že evropská levice se již dávno přestala věnovat svým tradičním tématům. Že se obhajoba zájmů nižších sociálních vrstev – coby její dřívější hlavní priorita – rozmělnila v utopické představě budování jakéhosi světa univerzálního dobra.

Levice je v onom trendu vzdalování elit od společnosti hnacím motorem. To není žádné překvapení. Její představitelé se již dávno začali soustředit více na mělká témata, zavírají oči před realitou a snaží se společnosti vnucovat představu o tom, že ostatní svět je bezpečný, mírumilovný, že západní svět má kvůli historii v mnohém máslo na hlavě, že jsme to my, jeho příslušníci, kdo by se měl uskromnit, být ohleduplný a vůbec na sobě „zapracovat“. Je to zejména evropská levice, která nabourává tradiční modely a vztahy a snaží se napravovat křivdy a nerovnosti všeho druhu, tedy ne již jen ty materiální. Proto je logické, že její tradiční voliči, kteří se rekrutují z nižších sociálních vrstev, žijí třeba od výplaty k výplatě a podobnými otázkami se nezabývají, přestávají levicovým politikům rozumět a hledají alternativy.

V rámci Brexitu, ale i v rámci rakouských voleb se ukázalo zajímavé rozdělení: mladí proti starším, venkované proti městům, chudší proti bohatším. Ti bohatší, kosmopolitnější, žijící ve městě jsou pro uprchlíky, pro EU a podobně, ti druzí opačně. Čím to podle vás je?

Princip štěpení na základě různých společenských témat také není něčím, co by tu dříve nebylo. Pravdou ale je, že nová jsou ta témata, a přinášejí tedy částečně i nové přeskupení společnosti. Obecně se dá říct, že jedna část společnosti se drží spíše tradičních hodnot, na kterých vyrostla západní civilizace, druhá část společnosti pak důraz na tyto hodnoty nepovažuje za podstatný. Trochu mám pocit, jako by tato část společnosti ztrácela určité základní instinkty a neuvědomovala si některá nebezpečí, která s touto její benevolencí souvisí. 

Co mě však děsí asi ze všeho nejvíc je vyhrocení vztahů mezi těmito skupinami, skutečnost, že si přestávají rozumět a přestávají se vzájemně poslouchat. Jsem zastáncem toho názoru, že problémy, kterým čelíme, nejsou černobílé a nemají jednoduchá řešení. Třeba v otázce uprchlické krize nejsou jen dvě varianty – hranice buď zcela uzavřít a obehnat Evropu ostnatým drátem, nebo je naopak nechat úplně dokořán. Podle mě ani jedna z těchto cest nic nepřinese.

A jen na doplnění, při hlasování v Británii to sice byli do jisté míry „mladí“ proti „starším“, přičemž tato dichotomie není nikterak neobvyklá, ale zároveň se ukázalo, že oni mladí šli volit v mnohem menším množství než starší a než by mohli. A to se nakonec ukázalo jako pro výsledek zásadní.

Očekáváte, že z EU vystoupí další státy? Marine Le Penová může vyhrát ve Francii, Nizozemci jsou euroskeptičtí, Dánové, Rakušané... V Itálii roste odpor k euru...

V krátkodobém horizontu to neočekávám. Lze to očekávat možná někdy v budoucnu, pokud by nenastalo žádné poučení z Brexitu a pokud by evropské politické a byrokratické elity pokračovaly ve stejném kurzu. Myslím, že současná situace je dostatečným varováním a že bychom se měli přestat překotně hnát za oním heslem „ještě více Evropy“.

Evropská unie potřebuje restart, přehodnocení toho, co má být předmětem integrace, a co naopak nikoliv. Národní státy by měly dostat více svobody a možnost vzít si zpět do své působnosti ty pravomoci, jejichž přenos na nadnárodní úroveň nebyl výhodný. Myslím si, že je nejvyšší čas pro model vícerychlostní Evropy, který ODS tradičně prosazuje již řadu let.

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

autor: Lukáš Petřík

Bety.cz - magazín nejen pro mámy - horoskopy, recepty, diskuse, soutěže

Bety.cz TESTOVÁNÍ - Testujte s námi nové produkty či služby a o své názory a doporučení se podělte s ostatními čtenářkami Bety.cz.

Prostřeno.cz - recepty on-line - vaření, recepty, gastronomie

reklama
Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Miloš Zeman v ruské televizi zopakoval, že sankce nefungují. A nastoupil Marek Benda: Navrhuje tedy okamžité odvetné opatření?!

20:16 Miloš Zeman v ruské televizi zopakoval, že sankce nefungují. A nastoupil Marek Benda: Navrhuje tedy okamžité odvetné opatření?!

ROZHOVOR Nejdéle sloužící poslanec v historii České republiky Marek Benda (ODS), syn disidenta a něk…