Černoši žijí ze dne na den. Dnes mám peníze, zítra uvidíme. Mám ženu dnes, zítra se uvidí, mám dobytek, zítřek neřeším, popisuje Afriku zkušená žena

Jak jste se vlastně dostali do Dvora Králové nad Labem?

Táta se sem dostal, protože vystudoval Institut tropického lesního inženýrství a zemědělství a byl vybrán, aby jako expert odjel do Tanzanie zkusit zalesňovat tamější plochy savan a buše. V té době už nás bylo pět dětí a maminka přemlouvala tátu, aby nikam nejezdil. V roce 1965 se tu uvolnilo místo v této zoologické zahradě, která ovšem v té době měla asi jenom šest hektarů – dnes má téměř 80 hektarů, a měla 18 zaměstnanců, takže to byla malinká provinční ZOO. Zdejší vila byla továrnickou vilou rodiny Neumannových. Byl tu i skleník, ze kterého je dnes terárium. Táta se nakonec rozhodl do Tanzanie nejet a přijal místo ředitele této malé ZOO. V té době bylo v Československu 17 zoologických zahrad a všechny byly takřka podobné – klece, pár výběhů, plůtků, nějaký ten bazén. Táta chtěl, aby to bylo jiné, aby se ta naše nějak odlišovala. První, co udělal, tak si požádal a vyjel a procestoval zoologické zahrady v Německu, Polsku, Sovětském svazu. Vrátil se domů a nic takového, z čehož by byl opravdu nadšený, neviděl.

Tato zoo má zvláštnost oproti ostatním, že je na rovině. Napadlo jej, že kdyby se mu podařilo získat vzadu za zahradou krásné údolí, že by se dalo udělat takové místo, kde by se mohla prohánět ne jedna antilopa nebo jedna zebra, ale třeba celá stáda. Začal shánět peníze a pokoušel se dostat do světa, psal do jiných zoo, které mu odpovídaly obdobně – ano, dáme vám jednu zebru, jednu antilopu. Ale to nebylo v jeho plánech. Z jednoho zvířete se nedá dělat chov. Táta začal psát do Afriky na velvyslanectví tamních zemí – tenkrát to tam bylo úplně jinak. Psal, zda by bylo možné získat zvířata přímo z odchytu. Protože věděl, že jsou obchodníci, hlavně Holanďané a Američané, kteří ta zvířata umí lovit a mají tam své zázemí a tábory. Říkal si, když to umí oni, proč bychom to nemohli umět my. Ti zástupci se mu sice ozývali, ale s negativním výsledkem. Bylo jediné velvyslanectví v Ugandě, kde mu odepsali, že jestliže to myslí vážně, tak ať se přijede podívat, že tam mají jednoho výborného obchodníka se zvěří a že mu ukáže, kde by ta zvířata mohla být, a když bude věrohodný, že mu zprostředkují setkání s celosvětově známým obchodníkem, panem Manem. A otec velvyslance přesvědčil o tom, že umístění stád kopytníků, šelem, afrických ptáků je to jediné správné.

Bylo to určitě víc než dobrodružné a samozřejmě odvážné…

V roce 1967, když mi táhlo na jedenáct let, tak se vypravil poprvé na zkušenou do Afriky. Jel tam s pár valutami, dostal nějaké kapesné a dojel do Ugandy, kde se o něj pan velvyslanec opravdu postaral a zprostředkoval mu setkání s tím renomovaným obchodníkem Manem. Ten měl v Ugandě velkou farmu. Táta se samozřejmě naučil jak anglicky, tak svahilsky. Naučil se stavět lovecký tábor, ohrady pro zvířata, bedny. A odjeli na první odlov. Táta měl pro Československo tehdy poprvé asi tři žirafy a deset zeber, nějaké antilopy. Napsal na naše úřady, mám zvířata, zajistíme letecký nebo námořní transport a budeme mít zvířata. Jenomže naše úřady mu tehdy neposlaly nic a tatínek byl dlužný panu Manovi a docela velké peníze.

Do života mu vstoupila šťastná náhoda – manželka pana Mana mu poradila, že v té době v Ugandě natáčela francouzská filmová producentka, která sháněla někoho, kdo by jí našel a nahnal nějaká zvířata na pláň a zajistil jí tuto scénu. Táta se okamžitě přihlásil, podařilo se mu to. Táta měl ta stáda buvolů, což jsou nejnebezpečnější zvířata Afriky, nebezpečnější než lev nebo levhart, vyhnat, a když se hnalo to obrovské stádo přímo na otce, v poslední chvíli si uvědomil, že má u sebe světlici, tak ji zapálil a hodil ji před sebe. A ta světlice, jak svítila, tak se před ním to obrovské stádo rozdělilo a on nám vyprávěl, že už nikdy nic takového nezažil, že zažil největší strach ve svém životě, jak se stádo stovek buvolů hnalo k němu, jak se okolo něj rozdělilo a za ním zas spojilo. A kameraman křičel z termitiště: „Nic jsme nenatočili, ale ten kouř byl nádherný.“

Tehdejší Afrika byla jistě zcela jiná…

Sehnal peníze, vyrovnal se s panem Manem, zvířata nepřivezl, vypustil je zpátky do buše, ale přivezl nějaké žáby a hady a okamžitě se rozhodl, že bude dál umlouvat úřady, protože zjistil, že to prostě jde. A v roce 1968 nebo 1969 byl v Africe podruhé. Tehdy, před padesáti lety, byla Afrika samozřejmě úplně jiná. Nejhorší práce byla samozřejmě s lidmi. Černoši, které najímal, byli obyčejní, pohostinní lidé. My víme, co je pravý úhel, ale oni to nevěděli, protože nikde v přírodě není pravý úhel. Když otec chtěl postavit transportní bedny pro zvířata – protože žirafa, když má pět nebo osm týdnů musí stát při lodním transportu v jedné bedně. Proto ta bedna musí být dokonale postavená a přesně velká. Ukázal jim, jak se staví bedna, nakoupil dřevo, pro které jel tři sta kilometrů. Ukázal jim pravý úhel a odjel. A protože ten tábor, kde se stavěly ty bedny, byl ve svahu, tak když se náš táta vrátil, viděl, že černoši všechny bedny postavili na tom svahu, ale svisle. Bedny stály, ale na svahu, a když je přenesli na rovinu, tak byly špatně a muselo se to předělávat.

Černoši žijí ze dne na den. Dnes mám peníze, zítra uvidíme. Mám ženu dnes, zítra se uvidí, mám dobytek, zítřek neřeším. Oni si dokáží povídat o slunci celý den, žijí den ze dne. Když je chtěl táta vyplácet, tak jen jednou se spletl a dal jim zálohu – peníze předem, než odvedli práci. Druhý den nikdo nepřišel. Jel do městečka, všichni tam leželi, povídali si, byli na mol, leželi tam a byli bez peněz. Když prostě dostali peníze, tak dokud je nepropili, neprohýřili, tak se nevrátili do práce. Až zas peníze neměli, tak přišli pracovat. Takže byla zásada, že peníze se vyplácely až za vykonanou práci. A takovýchto věcí, zdánlivě maličkostí, bylo tisíce.
Tenkrát bílý člověk nesměl být s černým na stejné úrovni. To nebyl rasismus. Oni by si jej jinak sami nevážili a neposlouchali jej. Tenkrát to bylo tak zařízené a tak Afrika fungovala. Ti černoši, kteří otci pomáhali, měli svá obydlí a my také.

Tohle všechno zařizovat, to by dnes vyřizoval štáb lidí…

Rodiče odjížděli v říjnu, listopadu a vraceli se v květnu, červnu. Já jsem chodila se sourozenci do školy a starala se o nás babička s dědou. Nu a když se zvířata nachytala, začala druhá fáze. Ta zvířata se musela učit navykat na lidi, na jiné krmení. Tady prostě nemůžeme třeba žirafám zajistit akácie. Musely se tady naučit na vojtěšku. Zvířata se začala nahánět do úzkých uliček, aby si zvykala na transport na lodi. Selektivní proces byl vícestupňový. Vybírala se zvířata dokonalá, mladá, klidnější a která snesla lidskou přítomnost a přítomnost cizích elementů, třeba beden. Nevyhovující se vracela zpátky. Nejdříve se zvířata naložila na náklaďáky a převezla se k železniční stanici, to bylo třeba tisíc kilometrů. Tam se naložila na vagóny a vlaky dopravily zvířata další stovky a tisíce kilometrů do přístavu Mombasa. To muselo být přesně logisticky naplánováno, protože to stálo obrovské peníze. Táta, který již na druhou expedici něco dostal, dobře věděl, že musí účtovat každý šilink, každou korunu. Všechno prodlení, každá hodina byla nesmírně drahá. Takže se to muselo skloubit, ale vždycky se to nějak vyvedlo. On byl velice zdatný organizátor a měl pro to velké nadání. Dodnes tyto jeho transporty loďmi do Evropy jsou nepřekonané a nikdy již překonané také nebudou, protože dnes se už v Africe neloví, zvířata se nedají dovézt.

Dnes by asi ochranáři z takových transportů nebyli nadšeni…

Ještě ke ztrátám. Obchodníci počítali s třiceti až čtyřicetiprocentní ztrátovostí. Když tedy chytili deset zeber, do Evropy jich tito obchodníci dovezli šest nebo sedm. Táta měl ztrátovost po dobu transportu 2,5 až tři procenta. Dodnes je to i kvůli těmto nejmenším ztrátám považováno za nejlepší a za největší transporty. V tom už nebude nikdy překonán. Ne, že by třeba nebyl někdo schopnější, ale zvířata už nejsou, zpřísnily se zákony, jsou dnes mezinárodní konvence.

Na čtvrtou, pátou a šestou expedici už jeli mí bráchové s tátou. Dnes už také nežijí, zůstaly jsme se sestrou Janou samy.

Když jsme měli dovoleno vstoupit na loď se zvířaty, která plula z Hřenska do Prahy, tak to bylo něco neuvěřitelného. Celé školy čekaly na březích a mostech, děti mávaly, naši byli nesmírně oblíbení, dávali rozhovory pro televizi, rádio. Náš táta byl tak oblíbený, že na to doplatil, ale k tomu se dostaneme.

…jenže v Čechách se úspěch neodpouští, to bylo i za minulého režimu…

Tátova popularita velice rostla, národ jej miloval. Vydali s maminkou knihu. A lidská závist rostla. V roce 1975, když byl otec na expedici, byla zoologická zahrada zavřena a byla nařízena karanténa. Šli jsme do školy, tehdy už jsem chodila na veterinu, a policisté nám řekli, abych se vrátila a zavřeli za mnou bránu. Ti lidé, kteří tento den přišli do zoologické zahrady, tak už z ní nevyšli. Uvalilo se přísné embargo na informace. Tady byly tři koridory obstoupené policisty a vojáky. Přijela armáda, nahnali nás dovnitř a asi tak 35 nebo 40 dní jsme se nedostali ven. Byla státní karanténa kvůli tomu, že tady údajně vypukla u žiraf nákaza. Slintavka, vysoce nakažlivá nemoc. Bylo nařízeno, že zvířata musí být utracena. Táta tu nebyl, nacházel se v Indii na studijní cestě a chystal se na novou expedici. Chtěl přivézt ještě zvířata z Indie. Vzpomínal na jednu událost, to byl s nimi ještě brácha Zdeněk, kdy byli v jednom indickém chrámu a přistoupil k němu jogín a říká – ty seš odjinud, musím ti něco říci – máš doma problém. Otec se divil, že jej posílá domů. Jogín říká, zavolej svého syna – a otec na to, jak víš, že to je můj syn. A prý zavolej syna a on mu říká – tvoje žena se jmenuje Hana a ty jeď domů. A tak spěchal na ambasádu. Tam měl telegram, aby okamžitě jel zpátky domů. Nic se lovit nebude a zítra se budou střílet doma zvířata.

My jsme tady nesměli mluvit, hlídali nás, odposlouchali nám telefony. Řvali tady na nás nějací soudruzi v uniformách, mamka se téměř zhroutila.

Přišlo to, co je dodnes obestřeno velký tajemstvím…

Oni ta zvířata zabili, skutečně je popravili. Táta přijel těsně před tou popravou. Estébáci jej hned na letišti zatkli, podrobili jej výslechu, zdržovali jej. Přijel k bráně, ale nesměl domů. Udělali to tady tak, vždyť tu bylo 49 žiraf, že to naplánovali na 30. dubna, kdy se slaví čarodějnice a jsou ohně a dělobuchy a střílí se a 1. května je první máj, oslava svátku. Takže oni to udělali v noci z 30. dubna na 1. května, aby výstřely nebyly slyšet. Přijela armáda, žirafy stříleli myslivci, všechny náklaďáky vyndaly z garáží, pustili jim motory, pustili fukary, co foukají seno, aby prostě nebylo nic slyšet. A odváželi je do kafilerky, kde je údajně pálili. Údajně říkám proto, že náš táta roky poté byl na návštěvě u jednoho význačného člověka tady v republice a na zdi visela jedna žirafí kůže. Zvířata se tedy vytloukla, zabila se i nesmírně vzácná, která již dnes volně v přírodě nejsou. Zabily i tu, která byla březí, protože na pokyn veterinárního lékaře nevstala.

Nemohlo se o tom mluvit až do revoluce. Pak státní zastupitelství v Trutnově oslovilo mého otce, to byl už starý a velice nemocný člověk, aby ten případ otevřel, aby lidé věděli, co se stalo v tom direktivním režimu z lidské závisti a nenávisti. Věci, které jsou pro nás nepochopitelné. To byla zlost a zloba. Žirafy měly obyčejné afty každý rok. Vždy na podzim a na jaře, kdy jsou oslabená, a místní veterináři problém řešili tak, že jim dali nějakou kašičku a ovesné otruby. Afty se jim vyléčily, žirafy přestaly slinit a bylo to v pořádku. Tehdy, když začaly slinit, tak se to prostě hodilo a udělala se z toho obrovská aféra. Dozvěděla jsem se, že měl údajně na návštěvu přijet Leonid Brežněv a že toto se udělalo kvůli tomu. A nakonec tenhle největší pohlavár Sovětského svazu nepřijel…

Táta se z toho už nikdy v životě nevzpamatoval. Stala jsem se dědičkou veškerých jeho autorských práv, a když pročítám jeho deníky, kam si všechno pečlivě zaznamenával – mám obrovský archiv – a když jsem jimi listovala, byly tam i bílé stránky, kdy vůbec nekomunikoval. Dodnes nevím, kde byl. Ukázal se až 8. května a bylo tam napsáno – musím přivézt jiné žirafy. A také je přivezl. Ale už nikdy nepřivezl tak nádherná zdravá zvířata z přírody, ale tím, že pomáhal ostatním zoologickým zahradám, tak mu zase daly některé zpátky. A jejich potomci tady žijí dodnes.

Všechno je zkrátka o lidech. Museli jste určitě mít mezi sebou „škodnou“…

Byl tu veterinář. To byl starý, moudrý, zkušený doktor, vynikající člověk. Ten je léčil a vyléčil každý rok. Pak nastoupil pan doktor Stehlík. Zvláštní člověk, který pořád nosil deštník. Pamatuji jej jako starého pána v zeleném terénním doktorském plášti, s deštníkem, kterým píchal do zvířat. Třeba když zvíře uhynulo, on jen zvedl zvířeti nohu nebo se podíval za ucho. Byl to takový neosobní, divný chlap a ten to nahlásil. Žirafy neviděl a nahlásil to na veterinární správu. A na „okrese“ byl člověk, který toho všechno spunktoval spolu s krajským tajemníkem a jeho soudruhy. Když tedy Vágnera potrestali a zabili mu ty jeho žirafy, tak se nechal slyšet, že dostal Vágnera na kolena. Co je to za zbabělou, idiotskou věc. Já to nechápu.

A je tu ještě jedno záhadou obestřené tajemství….

Z poslední expedice přivezl ještě na přímluvu tehdejšího ředitele pražské zoologické zahrady, pana profesora Veselovského, nesmírně vzácné nosorožce a rovněž zebry a buvoly. Táta mi říkal o té Indii, jak k němu přistoupil ten jogín – „já jsem se špatně pomodlil u chrámu.“ Tam je chrám, a než vstoupíte, měli byste se pomodlit. Ale nesmíte se modlit za práci, za úspěšnost. Musíte se modlit za srdce, za lásku, za rodinu. A táta, kterého tam přivedl jeho průvodce Ind, nevěděl toto pravidlo a přál si, aby se mu to povedlo, aby přivezl transport nádherných indických nosorožců a chtěl přivézt slony indické. Přál si práci. A říkal – co se mi všechno v Africe povedlo, tak to se mi od té doby v Indii už nikdy nepovedlo. Takže kdo ví, jak to v životě je.

Pro tátu to pak bylo čím dál tím horší. Bylo tu vybudováno počáteční safari. Mělo skoro 80 hektarů, stály první pavilony, byl tu výzkumný ústav, ale zlovůle těch nad ním, kteří byli tak malí, že nesnesli velikého člověka, byla tak obrovská, že v roce 1983 si požádal o odchod do invalidního důchodu, protože by jej skutečně zlikvidovali. Poslední dva roky byl tady nasazen Výbor lidové kontroly a ten na něj měl něco najít. Procházeli veškeré účty, ale nenašli nic. Táta už dál takto nechtěl. Ale ještě dokázal zařídit a přemluvit malíře, mistra Zdeňka Buriana, aby namaloval nádherná plátna, která máme dnes v budově vystavena. Měl původně malovat pro Belgičany, ale táta jej tak umlouval, aby to udělal pro nás, pro Čechy a Slováky, pro náš národ, abychom měli takovou památku, až mistr začal malovat. Ze 36 pláten namaloval 24 a všechny zde můžete vidět. Je to kulturní památka, nádherná věc.

V posledních letech se usilovně snažíte propagovat práci svého otce…

V roce 2008 jsem založila nadaci Josefa a Zdeňky Vágnerových. Já jsem jej celý život obdivovala, a tak se snažím, aby jeho jméno nebylo zapomenuto. Těmi „svými“ zvířaty zásoboval naše zoologické zahrady a pak i ty v Evropě.

Bratr Zdeněk zemřel v roce 2007, zůstal v Africe. Ke konci života, posledních deset let, se z něj stal lovec lidožravých zvířat. Když vesnici ohrožovali třeba lidožraví lvi nebo levharti, tak jej požádali, aby to zvíře zabil. Byl vynikající lovec, střelec a znalec africké přírody.

Dnes v Africe budete těžko podnikat, oni vás mezi sebe nepustí. Zdeněk tady měl manželku, ale jak tam tak trochu zdivočel, měl tam černošku a přivezl si ji i sem. To byl dobrodruh každým coulem. Měl s ní syna, ona byla z vlivného kmene Kikiwů, oni jsou i v místním parlamentu. Zdeněk se tam tedy dobře aklimatizoval a měl v úmyslu koupit rezervaci a mít tam zvířata, nosorožce, a měl veliké plány. Na expedici do Kamerunu, kde chytali lidoopy, gorily, šimpanze a další zvířata, dostal malárii a bohužel se mu umístila v mozku. Táta měl také malárii, ale měl ji v těle. Malárii nevidíte, ale ona vám stravuje tělo. Když přijel sem, tak vždycky nastydl, jak už byl zvyklý.

Táta napsal mimo jiné 12 nádherných knih o přírodě. Přivezl také tisíce fotografií zvířat. Dnes si sice nafotíte, co chcete, ale jsou tam neopakovatelné scenérie, které už nenafotíte. Rádi bychom v tomto roce, kdy by se dožil devadesáti let, vydali jeho první knížku. Samozřejmě anglicko-českou. A také budou pohádky. Otec, jak se setkával s černochy, kulturami, zaznamenával si příhody, bajky a pohádky, pověsti. Když umíral, tak mne poprosil, zda bych s tím něco neudělala. On se bál pohádek. Je to zajímavé, takový statečný člověk. A on měl vůči dětem takovou zodpovědnost, aby pohádka byla dobrá, dobře dopadla, dobro zvítězilo nad zlem, prostě, měl pořád jiné starosti. Mám takzvaně v šuplíku spoustu krátkých příběhů, tak se budu snažit, abych vydala pro děti pohádkovou knížku.