Ve Švédsku žijete řadu let. Jak hodně se tam změnila situace za tu dobu?

Změnila se strašně moc. Přišli jsme sem v roce 1969. Bylo to tady dobrý. Ale tak před zhruba před osmi lety začínalo přibývat migrantů. Nejvíce v roce 2015, ale už předtím byli migranti prioritou. V devadesátých letech přišli z Balkánu, předtím z Íránu, teď ze Sýrie. Situace je taková, že ve Švédsku není demokracie, ale diktatura. Je tu demokracie pro menšiny. Pro migranty a pro sexuální menšiny. Lidi, kteří pracují a platí daně, jsou diskriminování. Je to tu opravdu strašně nespravedlivé.

Vláda migraci nezvládá. Jsou problémy ve školách, ve zdravotnictví, v sociálnu. Vše je ovlivněno uprchlíky. Kdo proti tomu jen něco málo řekne, je označen za rasistu. Je to podle mě země strachu. Nikdo se to neodváží nahlas říci. Poprvé jsem si to více uvědomila před 4 lety, kdy jeden žurnalista napsal, že tu máme už dost uprchlíků a že islám není náboženství, ale ideologie. Za to byl propuštěn a nesměl pracovat jako žurnalista. To jsme si říkali, jaký je rozdíl mezi tím, před čím jsme utekli – tedy komunismem – anebo tady. Tohle je přesně stejné. Vláda a média spolupracují. Média, která mají být kritická vůči vládě, tak vůbec nejsou. Podle mě dělá Švédsko placenou sebevraždu.