Co byste rád úvodem našeho svátečního povídání o Velikonocích řekl?

Pro všechny křesťany, kteří ještě v Evropě zbyli, je tato, jak se jí říká na Moravě „veliká noc“, největším křesťanským svátkem.

A předem dalšího povídání jeden starý židovský vtip: Potká v Jeruzalémě starý Moshe na cestě ze synagogy Izáka a povídá: „Poslouchaj, tak jsem slyšel, že oni pronajali tu jejich hrobku tý famílii toho tesaře z Betléma? A prý nějak lacino? Takhle budou brzo plajte!“
„Was heist lacino, Moshe?! Vždyť je to jenom na tři dny!“

Ti, kdo vědí, co jsou to vlastně Velikonoce, rychle pochopí tuto prvorepublikovou anekdotu.

Já jen doufám, že někdo ano. Po století boje proti „katolicismu“ a „Římu“, kterého se zúčastnil v roce 1918 i Masaryk a jeho družina s heslem: „Nikoliv Řím, ale Tábor je náš program.“ Za německé okupace byly stovky kněží, mnichů a věřících zavírány do koncentráků, aby pak po vítězství komunistů v roce 1948 strana rozhodla tu černokabátnickou verbež zničit úplně. V kratičkém okamžiku, po roce 1989, se brzo opět zvedla vlna tzv. moderních a pokrokových, která dodnes hlásá, že kněží a vůbec jakákoliv křesťanská víra jsou překážkou na cestě k další „světlé budoucnosti“. Kterých už jsme zažili, pokud si pamatuji jen za mého života od narození v protektorátu, celkem pět nebo šest.