Veřejný prostor je plný názorů na „investigativní akci“ novinářů ohledně Babišova syna. Co říkáte na použití „operativní techniky“, tedy utajovaného nahrávání, které by spíše slušelo Bondovi než žurnalistům? Posunují se hranice etiky, morálky a vnímání soukromí?
Novináři vždy měli své politické preference, patrony, profesní aspirace a klanovou příslušnost. Od antisemitských tiskovin v polovině devatenáctého století přes Dreyfusovu aféru, fašistický a nacistický tisk třicátých let a stalinistické kampaně padesátých let až po dnešní levicově liberální mainstreamová média mnozí novináři ubližovali a ničili lidské životy v jakémsi perverzním spojení pocitu výlučnosti a beztrestnosti, služby „vyššímu cíli“ a obyčejného sadismu. Hranice etiky, morálky a vnímání ochrany soukromí se v dějinách moderní žurnalistiky nikam neposunuly. Mnohým žurnalistům proto nemá smysl zdůrazňovat, že se neporušují zákony, a to ani na území cizího státu, nezneužívá se důvěry duševně indisponovaného jedince a nemanipuluje se s fakty za účelem vyvolání politické krize.
Mark Twain kdysi nabádal, abychom se více než našich nepřátel obávali novin. Nepřátelé nás mohou nanejvýš zbavit našeho života, ale noviny nás dokážou nenapravitelně připravit o pověst a čest. Problém proto není v novinářích, o jejichž povaze si nelze dělat iluze, ale v mezích, které jim dokáže vytyčit právní stát. Jak řekl výše zmíněný Mark Twain, máme spoustu zákonů na ochranu novinářů, ale prakticky žádné na ochranu lidí před novináři. Z tohoto důvodu není samotná částečně hraná reportáž o neohrožené cestě dvou českých reportérů do Švýcarska ani zajímavá, ani důležitá. Dávám přednost uvedenému Jamesi Bondovi, který alespoň nezakrývá, že jde o fikci, a je mnohem zábavnější. Co je znepokojivé, je vážnost, s jakou tento mediální produkt přijali zástupci politických stran usilující o nejvyšší funkce ve správě tohoto státu. Máme opravdu svěřit své osudy do rukou jedinců vyznačujících se tak neuvěřitelnou mírou nekritické důvěřivosti, či naopak cynismu, s nímž se chápou sebemenší záminky k vyvolání nevyzpytatelných kolektivních vášní k dosažení svých osobních cílů?
Fotogalerie: - Podpoří ČSSD Babišovu vládu?
Oslavy 17. listopadu byly spíše antiestablishmentové. Nezapomnělo se v tom halasu a tartasu na jejich původní smysl a připomenutí si událostí na Albertově?
Musím se přiznat, že jako účastník událostí na Albertově a Národní třídě v roce 1989 si již řadu let 17. listopad nijak nepřipomínám, a to poté, kdy jsem zjistil, kdo všechno je připraven a ochoten tento den slavit. Nedomnívám se, že takzvané oslavy 17. listopadu byly, alespoň v Praze, zaměřené proti establishmentu. Spíše mi připadá, že jich část establishmentu využila k tomu, aby se zbavila jiných představitelů establishmentu, kteří jí konkurují. To znamená, že šlo o typické mocenské soupeření, v němž řadoví účastníci demonstrací sehrávali úlohu komparzistů. Z antropologického hlediska je spíše zajímavé, jak snadno se lidé, kteří se vyznačují jistým vzděláním, městským životním stylem a vyšší kvalifikací, nechají strhnout k projevům davového iracionálního, vyhroceně emocionálního a potenciálně násilnického chování.
Fotogalerie: - Zemanova čínská rapsodie
Tímto fenoménem se zabývali například Gustav Le Bon, Ortega y Gasset, Elias Canetti nebo Hannah Arendtová v souvislosti se vzestupem kolektivistických fašistických hnutí v prvních desetiletích dvacátého století, nicméně se zdá, že s dalším civilizačním pokrokem a rozvojem technologií destruktivní svůdnost splynutí s davem nijak nepolevila. Naopak, sociální sítě umožnily zrod elektronického davu, který je stejně rozsáhlý, nebezpečný a agresivní jako tradiční fyzický a pouliční dav. Marshall McLuhan kdysi napsal, že masová média tím, že zaplavila moderní společnost zvuky, signály, hesly a jednoduchými symboly, ji v jistém smyslu opětovně sblížila s mentalitou archaické komunity či kmene. Propadli jsme se psychicky zpátky do pravěku obdobně jako chlapci v románu Pán much od Williama Goldinga a média s námi manipulují stejně sugestivně jako kdysi totemy, šamani a archaické rituály. Skryté touze patřit ke smečce, stádu či klanu, a získat tak beztrestnost v účasti na kolektivní perzekuci zakrývané moralizující rétorikou dokáže odolat jen málokdo. V poslední době se o tom v ulicích českých měst můžeme přesvědčit stále častěji. Jde v zásadě o projevy jakéhosi lyrického fašismu.
Proč se podle vás neozývají příznivci Miloše zemana a Andreje Babiše? A co mlčící většina nechodící k volbám a nezajímající se o politiku?
Příznivci Andreje Babiše a Miloše Zemana se dostatečně ozvali během posledních prezidentských a parlamentních voleb, tak jak to přísluší odpovědným občanům v demokratické zemi, jinak by v nich výše uvedené osobnosti nezvítězily. Většina lidí má řadu soukromých zájmů a zálib, tráví čas s rodinou nebo přáteli, věnují se svým koníčkům, po večerech studují nebo pracují, aby uživili své bližní, čtou knihy, učí se cizí jazyky nebo jednoduše odpočívají. Nemají chuť ani čas nechat se hnát do ulic z důvodů, které nepovažují za důležité, nebo za nimiž tuší nečestné úmysly. Svobodný člověk má právo nenechat ze sebe dělat „užitečného idiota“. Nicméně pokud by se situace opravdu vyhrotila – a doufejme, že k tomu nedojde – myslím, že by mnozí hlasatelé „pravdy a lásky“ hluboce litovali toho, že si lehkomyslně zahrávali s pojmem „občanský neklid“. Jak řekl francouzským poslancům v předvečer roku 1848 liberální politik a myslitel Alexis de Tocqueville, nikdy, pánové, nevyvolávejte ducha revoluce, pokud nejste silnější než předchozí svržený režim, a to vy nejste.
Psali jsme:
Padne vláda Andreje Babiše? Co na to podle vás říká zahraničí, které má ostatně dost svých starostí, kupříkladu protesty proti zdražování pohonných hmot ve Francii nebo přírodní katastrofy v Itálii a na Pyrenejském poloostrově?
Zda padne vláda Andreje Babiše, nevím, můj odhad je, že se udrží až do řádných parlamentních voleb, ale mohu se mýlit. Opozice, která se snaží kabinet svrhnout, nepřináší schůdné náhradní řešení, a to především z důvodu, že se jí nepodařilo během prezidentských voleb vyměnit hlavu státu, jež by nyní prokázala dostatečnou „státotvornou vstřícnost“. V zahraničí se vývoji v naší zemi příliš nevěnují. V poslední době se politicky stabilní evropská země stává bohužel spíše výjimkou.
Co soudíte o Andreji BabišoviAnketa
„Studená občanská válka“ spočívající především v emocionálně nezralé neschopnosti akceptovat výsledky demokratických voleb přichází bohužel v nevhodnou dobu. Bylo by žádoucí přijmout radikální politická a ekonomická opatření, která by ovlivnila vývoj v České republice na řadu desetiletí. Geopolitická konstelace totiž nabízí historickou příležitost učinit z naší země skutečně svobodný, prosperující a právní stát. To, co potřebujeme, je společenský konsenzus a inteligentní a odpovědné vedení státu vzdorující nástrahám neoliberalismu a imunní vůči neomarxistické ideologii. Brexit a zvolení Donalda Trumpa americkým prezidentem ukázaly, že se anglosaský svět vzdaluje od Evropské unie, jejímž nepopiratelným hegemonem se stalo sjednocené Německo vnímané nyní ve Washingtonu více jako rival než jako spojenec. Tento vývoj spojený s pokračujícím mocenským a hospodářským úpadkem Francie může vyústit v návrat Ruska do evropské politiky, s nímž bude postmerkelovské Německo sdílet podobné ekonomické zájmy a autoritářskou tradici.
Koexistence Německa a Ruska doporučovaná kdysi geopolitiky a založená tradičně na směsici kooperace a rivality dokončí proměnu Evropské unie v hierarchický systém s jádrem, periférií a nerovným postavením jednotlivých národních ekonomik v mezinárodní dělbě práce. Z přenesení ohniska evropského politického a hospodářského života do střední a východní Evropy může těžit Česká republika, před níž se otevírá příležitost ucházet se o privilegované postavení ve středu dění. Musí si ale vybudovat pevné instituce a právní řád a jednoznačně formulovat své národní zájmy a dlouhodobou asertivní zahraniční a ekonomickou politiku. Toto úsilí nepřijde nazmar ani v případě, že se naplní nedávná prognóza francouzského demografa a historika Emmanuela Todda, který již v polovině sedmdesátých let předpověděl zhroucení Sovětského svazu, že Evropskou unii postihne v historicky dohledné době kolaps. Boj o místo na slunci není snadný, ale příběhy dříve chudých států, jako jsou Finsko, Jižní Korea nebo Tchaj-wan, ukazují, že v něm lze uspět.
Fotogalerie: - Demisi, Babiši!
V souvislosti se 17. listopadem se hovoří o tom, že jsme se stále nevypořádali s komunistickým dědictvím a že to nemělo být tak sametové. Dokonce se objevují hlasy, proč se to neobrátilo tak jako v padesátých letech v Maďarsku. Komunisté se na vysokých místech „překabátili“ a stali se z nich ekonomičtí lídři a bossové…
Maďarská cesta spočívala v krvavém potlačení povstání proti sovětské hegemonii v roce 1956, po němž následovala relativní stabilita „gulášového socialismu“. Jeho strukturální a personální kontinuita s režimem vzniklým po rozpadu východního bloku je větší, než je tomu v případě České republiky. Vzhledem k tomu, že od pádu komunismu uplynulo již téměř třicet let a roku 1975 nikdo neřešil dědictví protektorátu, myslím, že bychom se měli spíše zaměřit na to, proč se za několik desetiletí nepodařilo využít v globálním soupeření potenciál českého národa, jenž by nás začlenil mezi nejrozvinutější země světa. Češi neměli v minulosti na rozdíl od Němců a Francouzů skutečně velké filozofy a ve srovnání s Poláky, Maďary či Skandinávci srovnatelně významné literáty, ale vynikali v materiální kreativitě a improvizaci, což jsou vlastnosti, na nichž jiné státy vybudovaly v globálním věku svůj blahobyt.
Fotogalerie: - Pochod Za slušné Česko
Hlavní výzva tedy spočívá v otázce, jak vytvořit politické a právní instituce, které by přinesly trvalou prosperitu a důvěru v demokracii. Neúspěšné americké intervence na Středním východě ukázaly, že lidé si bez ohledu na kulturní a náboženské rozdíly v zásadě přejí rovnost před zákonem a přímou účast na výkonu vlády, ale musí se to odehrávat v návaznosti na místní tradice a hodnoty. Po roce 1918 byl v Československu zaveden demokratický model imitující francouzskou a britskou historickou zkušenost. Výsledkem bylo její zhroucení v roce 1938 a 1948 a rozštěpení společnosti po roce 1989, které vážně ohrožuje kvalitu, legitimitu a funkčnost místní demokracie. Autoritářsky zaměřené společnosti, mezi něž podle Emmanuela Todda náleží i Česká republika, upřednostňují jasně vymezenou pravomoc, autoritu a zodpovědnost před méně přehledným poměrným podílem na politické moci. Důvěryhodný politický systém by měl proto kombinovat většinový volební systém s prvky přímé demokracie. Vzhledem k dlouhé tradici personifikace českého politického života, která navazuje na monarchistický princip před rokem 1918 a jež se projevila i v tradičně silném emocionálním vztahu k osobě prezidenta republiky, lze zvažovat i zavedení prezidentského systému jako nosné složky obrozené české demokracie.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Václav Fiala
