Decroix, Němcová, Nerudová… Degenerace moci! Docent Valenčík o „době zmanipulované svobody“

Nejsilnější vládní Občanská demokratická strana (ODS) po zveřejnění aféry Bitcoingate jmenovala do funkce ministra spravedlnosti Evu Decroix s dost pofidérním právnickým vzděláním. Jako by ODS už neměla lidi....

To je globální, respektive hlavně eurounijní problém. Zde, až na nepatrné výjimky v některých zemích, jsou dosazovány intelektuálně i morálně vyprázdněné existence do vrcholných funkcí, což ostře kontrastuje s úrovní politiků, kterými byly země dnešní Evropské unie (EU) po dlouhá poválečná léta rozmazlovány.

Namátkou uvádím ty, které si pamatuji: Konrad Adenauer, Charles de Gaulle, Willy Brandt, Bruno Kreisky, Franz Vranitzky, Olof Palme, Franz Josef Strauss a tak dále. Snad poslední svéprávný byl Helmut Kohl, možná Silvio Berlusconi. Kdeže loňské sněhy jsou… Dnes lidé se samostatným myšlením ve vrcholné politice EU a jejích jednotlivých zemích překážejí. Většinou jsou likvidováni jako například bývalý kandidát na francouzského prezidenta Dominique Strauss-Kahn, s nímž se pojí aféra s uklízečkou, která ho nepravdivě obvinila ze znásilnění. Postupně se ukázalo, že to byla hra zpravodajských služeb.

A když už se někdo, kdo si uchová vlastní rozum, v EU dostane do vlivné pozice, je použito k jeho likvidaci vše, co se dá. Od atentátu až do politicky zneužité manifestace homosexuálů, na kterou se sjede celá „euroelita“. Každý, kdo chce návrat k tomu, abychom mohli žít v normálních podmínkách, abychom přežili, abychom měli perspektivu, by se měl ptát: co je za tím? Kdo zaneřádil EU jak na vrcholové úrovni, tak na úrovni reprezentací jednotlivých zemí včetně naší? Co se tím sleduje? V článku o struktuře současné globální moci jsem se pokusil dát odpověď zde. Decroix je jen malý kamínek v mozaice.

Na druhou stranu premiér Petr Fiala ohledně vzdělání Decroix prohlásil, že Česko má být otevřenou zemí, která musí čerpat z toho nejlepšího, co svět nabízí. Co vy na to?

To jsou přece naprosto odlišné věci. Je v tradici naší země jezdit do světa, něco se naučit, něčím se proslavit, vrátit se zpět, prospět naší zemi… V případě Decroix šlo doložitelně o porušení zákona. V případě Fialovy vlády je porušování zákonů, neoprávněné používání titulů a podobně patrně „normální“ a vhodným předpokladem pro výkon funkce ministra spravedlnosti. Prosazení Decroix je vlastně taková demonstrace síly: budeme si tady dělat, co chceme. Na zákony kašleme.

Myslíte si, že se bude Decroix snažit zamést kauzu Bitcoingate pod koberec?

To je víc než samozřejmé. Když je někdo držen silou moci a nemá slušnost odejít, bude nyní tancovat, jak se píská. A bude jí to přinášet velká traumata. Jedna moje známá mi říkala, že to byla slušná a fajn ženská. Nevím. Podle mě jí teď čeká něco horšího než peklo. Každý darebák – a že jich je v jejím okolí víc než dost – nyní zneužije její oslabenou a zpochybněnou pozici, bude přes ni prosazovat nejrůznější perverzní požadavky. A jí nezbude než vyhovět a následně s ještě větším máslem na hlavě vyhovět ještě perverznějším požadavkům. Do voleb přitom není daleko, takže tlak na ni bude velmi intenzivní. Však to vidíme i „v přímém přenosu“.

Decroix chce navrhnout zvýšení platů soudců. Myslíte si, že je tím chce podmazat?

To je přece to, o čem jsem hovořil. Že se stane obětí tlaků ze všech stran a bude muset vyhovět. Podle statistik většina zaměstnanců ještě nedosáhla na výši platů v době, kdy tato vláda začala vládnout, ale ti, kteří drží „prst na tepu doby“, už se hlásí o svou kořist.

Studenti práv mlčeli k sexuálnímu řádění Dominika Feriho na jejich fakultě, nyní právníci mlčeli k údajně už rok známému případu Bitcoingate. Co to vypovídá o stavu práva v republice?

Nechci hodnotit fenomén případné falešné solidarity nebo strachu v případě studentů. To bych musel mít konkrétní zkušenost z daného prostředí. K případu Bitcoingate se vyjádřím po malé odbočce, kterou však považuji za velmi důležitou. Za mnohem závažnější z hlediska důvěry ve fungování práva v naší zemi považuji usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze 17. 12. 2024, spisová značka 3 Tdo 706/2024, kterým bylo odůvodněno zrušení usnesení Městského soudu pro Prahu 6 a bylo mu nařízeno, aby znovu projednal kauzu učitelky Martiny Bednářové, kde se mimo jiné říká: „Obviněná si byla dobře vědoma toho, že její názory jsou v rozporu s většinovým názorem současné demokratické společnosti, čímž není myšlena pouze Česká republika, ale přinejmenším celé evropské společenství… jí podávaná verze příčin konfliktu neodpovídala tomu, jak byl tento konflikt a jeho příčiny vnímán nejen většinou společnosti a čelnými představiteli českého státu…“

To je velmi problematické zdůvodnění. Podle mého názoru takovéto nálezy na tak vysoké úrovni soudních institucí mohou přerůst v mozaiku, která umožní označit období, kterým procházíme, za „dobu zmanipulované svobody“. Nyní se vrátím k aféře v hodnotě 91 miliard korun. Vše se poznává ve srovnáních. Takže porovnejme rychlost a akceschopnost soudů s tím, co dokázal student bakalářského studia Ondřej Havlík už v roce 2019. Ten ve své závěrečné, tedy bakalářské práci nazvané Zneužívání měny Bitcoin zmapoval, tedy trasoval s využitím již tehdy vyvinutých nástrojů cestu 91 miliard (ne milionů, skutečně miliard) přes nejméně tři takzvané mixérské služby, aby se zamaskoval jejich nelegální původ, a komentoval to: „Existuje vysoká pravděpodobnost, že se odsouzený Tomáš Jiřikovský po návratu z vězení pokusí vyzvednout zbytek svých prostředků.“ Uvedl i riziko, že stát nepozná, které BTC pocházejí z trestné činnosti, pokud se neověří transakční historie.

A co udělal „náš“ stát? Zabavil ždibík a zbytek nechal volně plynout. Nejvíce zarážející je ovšem chování mediálního mainstreamu. To, co se odehrálo, a to, co se děje nyní, přece hodně smrdí. Smrdí státním komplotem v podobně snahy proprat přes vrcholné instituce státu s vědomím nejméně dvou ministrů peníze pocházející z trestné činnosti. A do toho podivný manévr s dosazením do klíčové funkce osoby, o které se přece muselo vědět, že její pozice i důvěra v ji samotnou budou velmi oslabeny.

Ostatně dnešní senátorka Miroslava Němcová, rozená Daňková, má středoškolské vzdělání, a nebyla tak daleko od postu premiérky či prezidentky. Mnozí míní, že její současná nenávistná rétorika pochází z nenaplněných ambicí. Není stupeň vzdělání při takovýchto případech tedy pro obsazování vysokých státních funkcí vlastně jedno?

Taky si myslím, že její vystupování je projevem neukojenosti ambicí. Ale to je její problém.

Europoslankyně Danuše Nerudová zveřejnila v letech 2009 až 2015 celkem devět publikací v takzvaných predátorských časopisech. Třeba Pavel Tulej se kvůli tomu samému vzdal kandidatury na post ministra pro vědu a výzkum. Mě však zajímá jiná věc. Uveřejnění těchto prací podle mých zjištění platí subjekt, kde publikující pracuje, v případě Nerudové tedy Mendelova univerzita v Brně. Neměli by ti lidé tyto finance dané akademické instituci vrátit? Vždyť je tím podkopána i důvěra ve financování školství...

To by bylo na delší povídání. Jedná se o problém „majetkového censu“ v přístupu i do takzvaných impaktovaných časopisů. To jsou nehorázné sumy, které se platí již za recenzní řízení, i když článek není přijat. Dokonce i když je publikován, musejí se platit velké peníze za jeho zpřístupnění, aby měl autor citace. Přitom postupně je redukován počet „uznávaných“ impaktovaných časopisů. To umožňuje velmi účinnou cenzuru, aby náhodou do vědeckého světa nepronikla „závadná témata“. Například kritika „teoretických“ postulátů, na kterých stojí Green Deal, nebo třeba to, čím se zabývám – teorie pozičního investování, analýza a popis mechanismů, které umožňují přeměnit majetkovou výhodu v nástroj diskriminace.

Vladimír Renčín k tomu má krásnou karikaturu, na které jedna postava sděluje druhé: „Svoboda jedince končí tam, kde začínají peníze druhého.“ Použil jsem tuto karikaturu i v odborných statích a velmi to přispělo k pochopení role pozičního investování v současném reálném dění. Zde je příklad a v uvedeném článku je i příslušná karikatura se statutem „odborné citace“.

Problematika pozičního investování úzce souvisí i s tím, proč chybějí skutečné osobnosti. Ale abych se nevyhnul odpovědi na otázku vztahující se k Danuši Nerudové. Pavel Tulej asi nebyl ten správný kandidát na funkci, protože si uchoval příliš vlastního rozumu. Nerudová si z tohoto hlediska vede mnohem lépe, vidíme to v každém jejím veřejném vystoupení. S tím vracením peněz je to složitější, jsou to totiž peníze přidělované podle dřívějších publikací. Ne zcela čistá hra se hraje i v případě toho, kdo a kdy označí některý časopis za „predátorský“. I to je určitý druh cenzury, kdy za predátorské časopisy jsou označovány ty, které publikují témata, která se „nenosí“. Osobně to řeším tím, že publikuji v časopisech, které jsou vedeny v několika důvěryhodných databázích současně a které jsou bezplatné. S vědecky poznanou pravdou se podle mého názoru nekšeftuje. A také dávám přednost časopisům, které upřednostňují články, které jsou podloženy matematickými metodami.

Abychom nebyli genderově nevyvážení, je třeba zmínit plzeňská práva, v jiném oboru vystudované dnešní ministry třeba sociálních věcí či zemědělství a tak dále. Proč se nacházíme v takovém chaosu, když vzdělání přechází v patřičnou politickou funkci?

Možná že se na daný problém musíme podívat z opačného hlediska. Pokud se má držet současný typ moci, je nutné srazit na nižší úroveň univerzitní vzdělání. Tato destrukce zde skutečně probíhá. Některé osobnosti, například publicista Ivan Hoffman, sociolog Petr Sak či atomový fyzik Jaroslav Kuba již začali bít ve svých článcích na poplach. Vyšel jsem z toho, co napsali, a přidal další materiál, který se rozrostl do devítidílného seriálu. Uveřejnil jsem jej v květnu pod názvem Nové volební téma: Krize veřejných univerzit. Zde je odkaz na první díl. V závěrečných dílech seriálu dávám i konkrétní návod, jak situaci řešit.

Nesouvisí to s otázkou ze začátku rozhovoru? Prostě nejsou kvalitní lidi...

Kvalitních lidí je víc než dost. Ale jsou likvidováni. Původně to bylo jen v politice. Začíná to už tam dole. Vytříďováním nevydíratelných. Při obsazování kandidátek v krajích a větších městech stylem: Dáme tam Frantu? – A co na něho máme? Už tady začíná generování struktur založených na vzájemném krytí porušování obecně přijatých zásad. A ty se v logice věci propojují se strukturami založenými na pozičním investování. Takto se formuje degenerovaná moc zdola, shora pak z pozice současné globální moci prostřednictvím globálního špiclování a dosazováním vhodných výpěstků do institucionálních struktur jednotlivých zemí v oblasti nejen politické, ale i mediální, soudní, zpravodajské, v současné době i akademické.

To, o čem si povídáme, však ukazuje i cestu k nápravě. Degenerace současné moci se stává stále čitelnější. Ta je v logice věci nucena dosazovat prostřednictvím omezenců ještě větší omezence. Na druhé straně lidem stále více dochází, o co jde. Důležitější je to, že přibývá těch, které kontakt s tvrdou realitou nezlomí, ale posiluje. A také přibývá těch, kteří se nenechají odradit ani tím, že cesta ke změně není ani jednoduchá, ani krátká. A tak se hlavní polaritou stává střet těch, kteří se nechají zmanipulovat či vydírat, přičemž z obojího se blbne, s těmi, kteří se snaží pochopit, jakým úskalím a proč procházíme. Kteří se učí prostřednictvím vzájemné výměny názorů, učí se číst z reality a vyčíst z ní, o co jde a co dělat.