Pekelnou věcí jsou nešťastné rozhodčí doložky…
Tady nejde jen o Home Credit, Profi Credit a podobně. Je potřeba si uvědomit, jestli byly v souladu se zákonem. Podstatná je ekonomická závislost rozhodců na dané společnosti, která si je najímá. Pokud mi někdo bude dávat pět set případů měsíčně, budu mít z každého případu pět tisíc korun, tak asi nepůjdu proti tomu, kdo mi na chleba dává.
Krásný případ je teď, co se stalo. „Jede“ v tom také Reiffeisen stavební spořitelna, kdy jejich rozhodce rozhodl na základě rozhodčí doložky, že paní, která nedlužila a byl na ni spáchán trestný čin podvodu, probíhalo trestní řízení, tak místo aby vyčkal výsledku trestního řízení, nařídil zaplacení částky osobě, která peníze nikdy nedostala. Paní skončila v exekuci a přišla o střechu nad hlavou. A nikoho to nezajímalo! To je věc, kdy rozhodce vůbec v tu chvíli rozhodovat nemá. Jestliže tam probíhá dokonce i trestní řízení. Navíc proti osobě – a on to věděl –, která již byla za podvody tohoto typu stíhána!
Laik by řekl, že v normálním státě přece toto nemůže být, a když se to tedy už stane, tak to bude změněno.
Zvrátit to nejde. Exekuční dražba je typ prodeje, který nelze vrátit zpět. To je ten problém.
Když se baráček „dobře“ nafotí a prodá se za třetinu, také se v tom nedá nic dělat?
Vy se můžete bránit. Je mnoho kroků, kterými se můžete bránit před tou dražbou. Třeba musíte dostat ocenění nemovitosti. Pokud se vám zdá podhodnoceno, máte právo se proti tomu odvolat. Problém je, že když je to v takovém stadiu, lidé se neumějí bránit sami a na advokáta nemají.
Insolvence, to je také problém, pokud jen jednou jedinkrát opomenete platbu, respektive ji pošlete později…
Víte, novela insolventního zákona mi z duše vadí. Jednak dluhy se mají platit. To je první věc. Druhá – udělat oddlužení s rádoby nulou, o kterém za pět let rozhodne soudce, zda jste se dostatečně snažil a vyvinul jste veškeré možné úsilí, je podle mne morální hazard. Představím-li si situaci, kdy pan soudce nebo paní soudkyně se ráno špatně vyspí, zlobí je děti, pohádají se s někým v MHD, přijedou naštvaní do práce. A rozhodnou neobjektivně, že se ten člověk málo snažil. Tak celých pět let života je vniveč. Bude trvat hodně dlouho, než potom judikatura ustálí, co je dostatečně se snažit. Já se obávám, že se k nějakým konkrétním výsledkům dobereme tak za sedm osm let. Při pětiletém oddlužení, než to projde soudy.
A nyní z jiného soudku – podnikání exekutorů. Ti by přece neměli podnikat…
Ze zákona nesmějí podnikat! Kromě správy vlastního majetku exekutor nesmí podnikat. Že může spravovat svůj majetek, to je logická věc, to chápu. Podívejte na kauzu Fučíková a spoustu dalších exekutorů, kteří podnikají vesele dál, a jsou jich desítky. Vlastní firmy, které normálně běží, a nikoho to nezajímá. Oni to moc neřeší. Když pak dojdeme k Nejvyššímu správnímu soudu jako v případě kauzy Fučíková, vyváznou s pokutou 50 000! To je naprosto směšné.
Já vidím problém i v takových věcech, kdy exekutoři třeba sponzorují fotbal. Pořádají plesy, jejich ředitelé darují různé sochy…
Jde přece o donátorství, jak tvrdí „potrefení“…
Ať mi to morálně někdo vysvětlí. Vždyť jde o výkon práva! Chápu, jde o podnikající osoby. Stát svoje náklady přenesl na ně. Nejhorší je, když člověk vidí, že jde o ty největší úřady, které neprovází dobrá pověst.
My jsme celou dobu navrhovali dvě až tři základní věci. První je nějakým způsobem uzákonit místní příslušnost. To je první věc, která se nyní ukázala, že kdyby byla, tak nedošlo k tomu, že pan exekutor Makarius si tvrdě vydělával v trestněprávní rovině na podmínce. Druhá věc je zvýšení nezabavitelné částky. Na osobu je dnes 6 200, maximálně 6 800. Zkuste s těmito penězi žít, zaplatit nájem, jíst, jezdit do práce. To prostě nelze. Když má člověk malou mzdu nebo důchod, je to strašné. To je obrovský problém. Navrhovali jsme zvýšení nezabavitelné částky minimálně na minimální mzdu.
Ono to má ekonomický dopad, že lidé vám již za těch 13 000 do práce chodit budou. Ale za šest tisíc?
… anebo budou, ale peníze dostanou prostě načerno…
Přesně tak! Tím utrpí ekonomika státu. Zbytečně. Takže by se vyplácelo méně na dávkách těm, kteří nepracují nebo pracují za tak málo a dostávají peníze načerno, a byli bychom ve své podstatě na tom stokrát lépe. Věřitel by dostal peníze, možná o něco později, ale dostal by je. Takhle je nedostane, když člověk žije v šedé ekonomice.
Na druhé straně to určitým kruhům, tedy nikoliv státu, vyhovuje…
Ano, to vyhovuje! Třetí věcí, kterou řešíme, a doufám, že ještě budeme, je, abychom se zbavili nevymahatelných exekucí. Podle Exekutorské komory v tom systému je přibližně čtyřicet až padesát procent exekucí. Ty zatěžují exekutory a stejně z toho člověka nic nedostanou. Jen mají náklady a o to nižší pak mají daňový základ…
Pak je zajímavý aspekt – když se zbavíme exekucí u lidí, u kterých víme, že je stejně není jak vymoci, protože jsou vedeny deset patnáct let, tak z takového člověka, když nemá majetek a není mu co vzít, nikdo nikdy nic nedostane. Zbavme se těchto exekucí, ale ne tak, že musí dávat souhlas věřitel. Ať to udělají exekutoři, vždyť oni vidí, jak dlouho vedou řízení, že nenašli majetek, nenašli účty nebo peníze. Ve chvíli, kdy exekutor bude moci zastavit exekuci sám bez souhlasu oprávněného a ten by si mohl pohledávku třeba odečíst z daní, tak je to podle mne naprosto ideální řešení. My se zbavíme balíku lidí, kteří by se mohli posléze vrátit do normální ekonomické situace. Věřitelé nebudou poškozeni a stát vydělá na tom, že se lidé vrátí do normální sféry. Úplně jednoduchá matematika.
Okolní státy to mají nastaveno mnohem vstřícněji…
Mají. Třeba Slovensko nyní přijímá novelu exekutorského poriadku, která jim povoluje zastavovat tyto nevymahatelné exekuce.
No o tom se nám teprve zdá!
Přesně tak: oni už to mají. Oni mají teritoriální systém a další věci. Na Slovensku mají oddlužení za šest týdnů. My za tři až pět let! Prostě všechny okolní státy to mají nastavené lépe než my. A my stejně musíme převzít do dvou let evropskou směrnici. Takže ať mi někdo vysvětlí, proč jsme nyní přijímali novelu insolvenčního zákona. Když stejně do dvou let budeme přejímat evropskou směrnici.
... a to bude…?
… mnohem jednodušší. A mělo by být oddlužení dvouleté.
Psali jsme:
A neuděláme si nějakou výjimčičku?
Já doufám, že nikoho nenapadne tu výjimčičku vyjednat. Doufám, že nikdo nebude tak pitomý, aby se ji snažil vyjednat.
Takže ještě dva roky… to byste byla pomalu bez práce…
Já myslím, že ne. Naše zkušenost s dlužníky je taková, že oni se do insolvence nehrnou. Jednak pokud jsou to lidi, kteří se snaží situaci řešit a hradit závazky, tak je pravda, že v exekuci jim zůstává mnohem více peněz než v insolvenci. Pro ně, ač je tam problém nezastropovaných úroků, což se ovšem dá řešit žádostí o splátky na jistinu, aby nerostla úroková sazba, tak paradoxně pro ně exekuce, když mají plat třeba 25 000, je mnohem výhodnější než jít do insolvenčního řízení. V něm jim zůstane devět tisíc. V exekuci jim z těch pětadvaceti zůstane třeba šestnáct.
A co hledat spásu v zahraničí?
Ve své podstatě, ať podstoupíte oddlužení v jakémkoliv evropském státě EU, tak platí pro celou Unii. Vyrojilo se několik firem, které nabízejí našim lidem oddlužení v cizině. Pro ně to byl obrovský byznys, ale uvidíme, jak to bude do budoucna…
Slyšel jsem třeba o Anglii, ale neznám člověka, který by měl nějaké kladné výsledky.
Já jsem jedno oddlužení z Anglie viděla. To není žádná cesta.
Shodneme se na tom, že stát v případě exekucí pustil nadržené vlky z řetězu?
Upřímně. Ve chvíli, kdy se schvaloval exekuční řád, to byl rok 2001, tak vymahatelnost na soudech byla tři procenta. Ono asi nešlo udělat nic jiného než to svěřit někomu, kdo se o exekuce bude starat. Kdyby stát tušil, co se z toho za ta léta vyvine, tak by se tenkrát rozhodovalo asi jinak. Lepíme díry, děláme novely, snažíme se zachránit něco, co vidíme, že se děje a co je v exekučním řádu špatně. Můj názor je – vezmeme jej, přetrhneme a napíšeme jej pořádně. Se zkušenostmi, které máme. Čemu se dá zabránit, jakým způsobem se věci dějí. Kompletní rektifikace by byla nejlepším řešením.
Když jsme mluvili o „bratrstvu kočičí pracky“, tam si jistě někteří právníci přinesli své stálé kontakty na soudy. Spousta lidí odešla od policie a přišla vylamovat dveře. Profesní organizace se jich dlouho nedokázala zbavit. A to až v poslední době a asi je to jen špička ledovce…
Je to jen špička ledovce. Máme videozáznamy z mobiliárních exekucí, z napadání lidí. Z míst, kdy ti vykonavatelé jsou, ale daný člověk tam nebydlí, přijde jen na návštěvu. Oni dokážou udělat takové zle, takový psychický teror a vyhrožují tím, že tomu nevinnému člověku, který nic nedluží, zabaví všechno. A tak raději zaplatí za toho člověka, který dluží.
Pak jsou ovšem exemplární případy, kdy je sice nechci obhajovat, ale stane se, že je napaden exekutor, nebo se dokonce stane ještě něco horšího. V případě, že je takový člověk zahnán zcela do kouta...
Naši telefonní linku jsme nazvali SOS linka. Jde o pojmenování opravdu velmi přiléhavé. Ono to není o tom, že člověku vysvětlíte, kde má práva, co by mohl dělat, jak by se mohl bránit, kde je nějaký vzor. Ono je to o tom si s člověkem povídat. Když lidé volají, tak spousta z nich – a většinou jsou to ženy, které to řeší ať za sebe nebo za manžela či za rodinu, pláčou, jsou na pokraji sil, nevědí, co mají dělat. Nevědí, na koho se obrátit. Já si skutečně někdy připadám jako psychologická poradna. Když přijmu hovor, člověk na druhé straně pláče, a když telefonát končíte, tak v 99 procentech je alespoň na chvíli vyrovnaný. Má pocit, že je někde světlo na konci tunelu. I když nikdo z nás neřekne, že je tam světýlko, když tam opravdu není. Někdy jsme možná až příliš upřímní a mnohým lidem se to třeba nelíbí, ale pokud prošvihli všechny lhůty, nevěnovali se té věci, je naprosto jasné, že do situace spadli svou vlastní vinou. Najednou by chtěli od někoho zázrak. A tak tvrdě říkáme – omlouváme se, ale nejde vám pomoci.
Těm, kterým nejde pomoci, kolik jich vlastně je?
Minimálně šedesáti procent lidí nejsme schopni pomoci. Protože oni se na vás obrátí, kdy je již po všem. Kdy nemají žádné lhůty k ničemu. Anebo si myslí, že jim exekutor hrozně ublížil, a on přitom jednal normálně v souladu se zákonem. Nikdo z nás není takový kaskadér, aby šel proti zákonnému jednání, to v žádném případě. My jsme tu proto, abychom jim pomohli, kdy to jednání je nezákonné. V tu chvíli tady jsme. Ne proto, abychom třeba zdržovali procesy.
Světlo na konci tunelu je tedy vidět z hlediska legislativy?
Je to velmi těžké. Pirátský návrh, který nyní leží ve Sněmovně, zní – teritorialita. Což je v podstatě přepsaný senátní návrh ještě za sociální demokracie, ale dobrá, budiž jim přáno, já s ním souhlasím od první chvíle. Ale k tomu chce vláda připojit takzvaného sněhuláka. A projednávat v jednom. To přece nejde, projednání vládního a pirátského návrhu. Vládní návrh je bohužel tak špatný! On říká, že exekuce se spojí k prvnímu exekutorovi, který proti danému člověku vedl exekuci. K čemu tím dojdeme? Ze začátku tu bylo pár exekutorských úřadů. Vzhledem k tomu, že většina exekucí je nařizována na lidi s vícero exekucemi, tak dojdeme k tomu, že vypustíme rybník všem těm malým a novým a zůstane nám tu šestnáct největších úřadů, které pojmou všechny exekuce, a omlouvám se, v tu chvíli nevím, kdo si s nimi poradí.
To jsou přece ti Rambové, jimž se chtělo vzít tipec…
To většinou jsou!
Jaká je tedy šance zmiňovaného pirátského návrhu?
Já se obávám, aby z toho nevznikl nějaký kočkopes při spojení s vládním návrhem. Protože to si naprosto odporuje s teritorialitou. Budu upřímná: podle mne neměl ten sněhulák ministerstvo vůbec opustit a jít na vládu, protože teď by si všichni měli uvědomit, že je to špatně, ale ono to už nejde zastavit, věc je příliš rozjetá. Vláda, respektive Ministerstvo spravedlnosti, chce ukázat, že něco dělá. Ten návrh je totiž již původně už Pelikánův. Obávám se, že bude mít tolik připomínek, že se dojde k tomu, že za dva roky budou volby a nic se nestane. A když, tak přijmeme paskvil, který pak budeme zase složitě judikativně řešit.
Hovořila jste o Slovensku, kde to jde. Tam je přece také před volbami. Ale jak je možné, že se tady u nás před volbami může zrodit jenom paskvil?
To není, že jen před volbami. U nás se rodí paskvil velmi často. Když se na některé zákony podíváte, tak jsou paskvil.
Proč si tedy nebereme příklad ze zahraničí?
Mně přijde, že si myslíme, že jsme chytřejší než všichni a vymýšlíme vymyšlené, naprosto zbytečně. Místo abychom v některých věcech přidali modely, které jsou někde osvědčené a již tam roky fungují. My chceme být nejchytřejší, kteří vymyslí NĚCO. Ale bohužel ono se pak ukáže, že to má spoustu chyb. Stejně jako současný exekuční řád.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Václav Fiala
