Od roku 2005 jste působil v diplomatických službách, zažil jste různé ministry zahraničních věcí i různé prezidenty. Jak podle toho všeho hodnotit oněch deset let české zahraniční politiky? Co bylo dobře a za co bychom se měli stydět?
Problémem posledních let je, že se utápíme v provinčnosti a přestáváme být pro okolní svět čitelní. Přestává být jasné, co chceme, o co usilujeme a nikdo vlastně neví, co si myslíme. Tím náš vliv logicky klesá a je jen otázkou času, kdo využije této naší slabosti.
V nejtragičtější situaci se nacházíme vždy, když se stanou otázky naší bezpečnosti a zahraniční politiky součástí lítého domácího politického boje. V takových chvílích jedině ztrácíme. Ani vnitropoliticky na takovém boji nakonec nikdo nevydělá a venku zákonitě pouze prohráváme. Nejmarkantnější to bylo asi za opozičního působení Jiřího Paroubka v tehdy naprosto rozpolcené Poslanecké sněmovně. Zásadní otázky bezpečnosti a zahraniční politiky tehdy podmínil, za vydatné podpory současného ministra zahraničí, otázkami výsostně domácí politiky.
Netýkalo se to zdaleka jen amerického radaru (jehož umístění na českém území předtím sám Američanům při několika setkáních připustil). V té době neprošly sněmovnou na poslední chvíli zahraniční mise (stejné mise, které předtím měly podporu za levicových vlád) a my jsme nemohli dostát zcela konkrétním závazkům svých spojencům na bojišti a v nejistotu jsme uvrhli i vlastní vojáky. Nakonec padla vláda v půlce našeho evropského předsednictví (a svrhla ji strana, která se rétoricky hlásila k Evropské unii více než tehdejší vláda). Jaký byl výsledek? Opozice následné volby stejně nevyhrála, naše pověst utrpěla, přestali jsme být čitelní a předvídatelní a naše váha logicky padla směrem ke dnu. Doufám, že jsme se z toho patřičně poučili a že si tuto lekci budeme dlouho pamatovat.
Asi největší zkouškou pro českou politiku i diplomacii je ukrajinská krize. Které části politického spektra a diplomacie nejvíce obstály? Co kupříkladu Štefan Füle, který coby eurokomisař pro rozšíření byl u všech vyjednávání EU s Ukrajinou?
Příliš čitelní nejsme a síla našeho názoru je proto marginální. Ovlivnit nic zásadního nemůžeme, na to jsme však rezignovali sami. Ministr zahraničí Zaorálek v zásadě drží správný směr, byť možná sám někdy nevěří, jaká stanoviska zastává v kontrastu se svojí opoziční rétorikou. Vláda v čele s premiérem by nicméně určitě mohla jasněji říkat, co si myslí. Naši pozici by to posílilo.
Zkušenosti a kontakty Štefana Füleho by bylo dobré využít, což však neočekávám. Nepatří bohužel mezi zdejší zvyklosti využívat zkušeností jiných Čechů, kteří zastávali zajímavé pozice a mají nejrůznější kontakty, a to dokonce ani v situaci, že jsou ze stejné části politického spektra. I to vypovídá cosi o naší provinčnosti.
Ukážu vám to na jiném případu. Sám jsem byl u zrodu česko-izraelského fóra, byl jsem velvyslancem v Izraeli i můj táta tam byl velvyslancem. Troufám si tvrdit, že je jen málo Čechů, kteří znají Izrael lépe než já a kteří se vztahům obou zemí na poli politiky, kultury, vzdělávání i byznysu věnují hlouběji a dlouhodoběji. A první věc, která se stala po mém návratu z Izraele a dobrovolném opuštění státních služeb, bylo ze strany nejmenovaného náměstka ministra zahraničí mé vyškrtnutí z česko-izraelského fóra. Mně to bylo jedno, já po státu nic nechci a o nic jsem nepřišel, své zkušenosti jsem byl nicméně připraven předat. Nebyl zájem. Tak to tady chodí. Hlavně aby někde nebyl náhodou někdo, kdo toho ví více než vy. Smutné.
Psali jsme:
Jak hodnotíte jednotlivé části politického spektra z hlediska obstání v ukrajinské krizi?
Pravicová opozice podporuje ty kroky vlády, které jsou v souladu s naším členstvím v Evropské unii a Severoatlantické alianci, což je dobře. Problémem je, že z vlády nevychází jasný názor. Buďto nevychází takřka nic nebo se jedná o mnohá dílčí a protichůdná sdělení. Naši nečitelnost pak ještě umocňuje rétorika vycházející z Hradu. Každopádně bychom jako celek mohli vystupovat jasněji a sebevědoměji.
Lubomír Zaorálek naznačil, že si umí představit odeznění ukrajinské krize s tím, že se následně naše vztahy s Ruskem vrátí do normálu. Je to pravděpodobný vývoj? Jak odhadujete příští vývoj?
Naše vztahy s Ruskem nebyly za poslední čtvrtstoletí nikdy vyhrocené a byly vždy korektní. A myslím, že jsou korektní i nyní. Podívejme se však na realitu současného světa. Ruská okupace Krymu ani válka na Ukrajině brzy neskončí. Navíc se za posledních pět let velmi a zásadně změnil celý svět. Následující čtvrtstoletí bude daleko více nestabilní než to předcházející. Měli bychom se na to připravit a starat se více o vlastní bezpečnost. Než bude pozdě. Nad zajištěním naší bezpečnosti by měla navíc panovat shoda napříč demokratickým politickým spektrem. Všichni bychom v takovém případě jedině získali.
Od začátku roku se do dominantního tématu Ukrajiny dvakrát vlomily problémy s islamismem a uprchlíky (útok na Charlie Hebdo a současná kulminace přílivu imigrantů). Jaké uvědomění Evropě přinesly tyto dva otřesy a co po nich zůstalo?
U nás byla možná dominantnějším tématem Ukrajina, ve Francii to byl zcela jistě Islámský stát. Realita je taková, že Evropa dnes čelí dvěma zásadním hrozbám: Rusku silou měnícímu hranice na evropském kontinentu a islamismu na Blízkém východě. Obě jsou to hrozby velmi reálné a není tedy záhodno je podceňovat. Můžeme pouze doufat, že přispějí k většímu uvědomění, že naše svoboda a prosperita jsou zranitelné a že musíme více myslet na obranu vlastních hodnot i na obranu vlastního území. Do vlastní obrany musíme začít navíc investovat, jinak dopadneme špatně. K tomu patří pochopení, že nemůžeme zachránit svět přijetím milionů uprchlíků a že takzvaný multikulturalismus má mnohé velmi stinné stránky.
Psali jsme:
_635590124574815476.jpg&id=69360)
Objevují se katastrofické vize, že terorismus v Evropě, způsobený islámskými radikály, může přerůst v organizované povstání. Ať už považujete tyto odhady za přehnané či nikoli, jaká opatření před islámským terorismem musí Evropa podniknout?
V první řadě musíme nazývat terorismus terorismem. Pro všechny, kteří čelí terorismu, bychom měli mít zároveň pochopení a neměli bychom mít slitování s těmi, kteří terorismus podporují. V organizované a déle trvající nepokoje může dnešní situace přerůst zatím pouze lokálně, na území několika měst západní Evropy. Země, které nesplňují kritéria fungování schengenského prostoru, by měly být ze Schengenu vyloučeny. Politický islám však musíme brát v první řadě opravdu vážně a musíme poslouchat, co islamisté hlásají. I oni svá slova berou vážně. Je tragické, že dodnes dostávají mnozí islamisté v Evropě politický azyl. Radikální islamisté by měli být spíše vyhošťováni.
Máme zde severní část Evropy, především Polsko, Pobaltí a Skandinávii s podporou USA a Velké Británie, přičemž tyto státy se obávají Ruska a chtějí tvrdší přístup. Naopak jižní část jako Řecko, Itálie či Francie jsou státy decimované imigrací či ekonomickými těžkostmi a přejí si řešit spíše své problémy a nevidí Rusko tak vyhroceně. Jak se to projeví na jednotě NATO vůči ukrajinské krizi a postupu proti Rusku?
Jak jsem již říkal, členské země Evropské unie a NATO dnes čelí dvěma hrozbám a obě jsou velmi relevantní. Obě máme brát vážně a vzájemně si uvnitř aliance a unie neházet klacky pod nohy. Elementární solidarita je zapotřebí a všem se může jen vyplatit. Doufám, že toto základní pravidlo nebude narušeno. V době krize může naopak spíše dojít k jeho posílení.
NATO má nicméně v první řadě za úkol bránit území svých členských států. O tom, že to s vlastní obranou myslíme vážně, musíme přesvědčit i potenciální nepřátele. Pokud budeme investovat do vlastní obrany a pokud bude potenciální nepřítel vědět, že ho za agresi čeká skutečně tvrdá odplata, své konání si možná rozmyslí. Naše slabost je pro nepřátele naopak výzvou ke konání.
Dělicí linie není jen mezi severem a jihem Evropy, ale i mezi Německem a Spojenými státy (viz iniciativa kancléřky Merkelové ohledně jednání v Minsku). Jak se díváte na tezi, že USA mají tolik problémů na Arabském poloostrově, takže řešení Ukrajiny nechají na Merkelové?
Administrativa prezidenta Obamy deklarovala ústup ze světové scény a tohoto plánu se drží. Platí to o Blízkém východě stejně jako o Evropě. Americký ústup ze scény vytvořil všude určité vakuum. A to vakuum je velmi rychle zaplňováno – dost často našimi nepřáteli nebo potenciálními nepřáteli.
Jsem přesvědčen, že Barack Obama počínání kancléřky Merkelové uvítal. Považuje dění na evropském kontinentě primárně za evropský problém, který si má Evropa vyřešit sama. Stejně tak považuje Blízký východ za stále více evropský nebo světový problém, a nikoli za problém americký. A má do určité míry pravdu. Terorismus nás ohrožuje možná rovnocenně, s blízkovýchodní imigrací máme však daleko větší problém my v Evropě. Jsme také více závislí na blízkovýchodní ropě a plynu.
Přiznejme si, že mnozí Evropané – včetně klíčových politických představitelů – si americký ústup ze světa přáli. Teď čelí jeho důsledkům. A jsou z toho patřičně zmateni.
Pokud jde o Arabský poloostrov, probíhá vážné zpochybnění hranic i poměrů (Islámský stát, válka v Jemenu). Co se v této chvíli děje z hlediska zájmů Sýrie, Saúdské Arábie, Íránu a jednotlivých světových velmocí?
Světové velmoci mohou ledacos ovlivnit, vynutit si řešení však nedokáží. Na Blízkém východě dochází k vyvrcholení dlouhodobých, po desetiletí trvajících procesů spojených s chronickou nefunkčností tamějších států. Jsme svědky kmenových střetů v kombinaci s válkou šíitů se sunnity a politického islámu s etablovanými režimy. Geopoliticky na jedné straně nyní stojí zejména Saúdská Arábie s Egyptem a na druhé straně Írán. O své slovo se hlásí i Turecko. Čeká nás ještě spousta prolité krve a nikdo nyní nedokáže říci, jaké hranice budou rozdělovat Blízký východ za deset, dvacet let. Jedná se však o válku primárně blízkovýchodní, nikoli naší.
Z předchozí otázky jsme záměrně vydělili Izrael, kde jste vy i váš otec působili jako velvyslanci České republiky. Jakým hrozbám Izrael v tuto chvíli čelí a jak se do budoucna bude angažovat jak v konfliktu s Palestinci, tak ve vztazích k Íránu či Turecku?
Turecký prezident Erdogan se stále více hlásí k islamismu. Tomu také odpovídá ochlazení turecko-izraelských vztahů. Vzájemný obchod přesto utěšeně roste a Turecko není pro Izrael primární hrozbou. Stejně tak nepředstavují pro Izrael smrtelnou hrozbu armády sousedních arabských států ani samotní Palestinci. I s běžným terorismem se Izrael naučil do určité míry žít a bránit se proti němu.
Skutečnou hrozbu pro Izrael představuje Írán, respektive současný teokratický íránský režim podporující a do jisté míry i ovládající teroristické organizace Hizballáh, Hamás a Islámský džihád, které disponují desítkami tisíc raket namířených na Izrael. Írán navíc nyní podstatně ovládá vlády v Iráku, Sýrii, Libanonu a v Jemenu. Teheránská hrozba by dále dramaticky vzrostla ve chvíli, kdyby se stal Írán jadernou mocností.
Izraelci berou slova íránských představitelů vyzývajících ke zničení Izraele vážně. Po zkušenosti holocaustu se jim nelze divit.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
Ukrajina (válka na Ukrajině)
Zprávy z bojiště jsou v reálném čase těžko ověřitelné, ať již pocházejí z jakékoliv strany konfliktu. Obě válčící strany z pochopitelných důvodů mohou vypouštět zcela, nebo částečně nepravdivé (zavádějící) informace.
Redakční obsah PL pojednávající o tomto konfliktu naleznete na této stránce.
autor: Jaroslav Polanský
