Pane docente, projev Vladimira Putina na valdajském diskuzním klubu vyvolal mnoho reakcí. Jeho nejsilnější částí byla patrně kritika USA za jejich údajně diktátorské chování po světě a snahu z toho získat politické a ekonomické výhody. Do jaké míry se s touto kritikou podle vás lze v obecné rovině ztotožnit?
Řekl bych, a to je úplně normální, že Putin samozřejmě myslí na ruské zájmy a odpovídá tomu i jeho perspektiva. Z jeho hlediska může nesporně vnímat snahu o americkou dominanci. Řekl bych ale, že se více bojí americko-čínské bipolarity, a proto vyžaduje cosi jako multipolaritu, samozřejmě s významnou rolí Ruska.
Když se ptáme na to, jak reálné je americké hegemoniální snažení, o kterém Putin mluví, tak bych řekl následující: Ano, Američané se snaží chovat jako hegemon, ale zdaleka nemají dost síly ke skutečně hegemoniální projekci moci. Tedy k tomu, aby mohli kdykoli kdekoli na světě prosadit svoje zájmy. Ale perspektiva Putinova vidění je ruská, a proto jsou jeho obavy pochopitelné. Objektivně řečeno, bych řekl, že Američané mají sice hegemoniální cíl, ale nemohou ho naplnit v takové míře, jak to popisuje Putin.
Výrazný prostor věnoval Putin v projevu i náboženskému fundamentalismu a terorismu. Zdůraznil však, že řada těchto extremistických organizací vznikla na základě dřívější podpory Západu, který tak později bojuje s problémy, jež si sám vytvořil. Je to tak?
Tady je to hodně blízko pravdy. Celý ten valdajský projev je jedna velká lekce v realistickém pojímání politiky. Samozřejmě, že jeho referát musíme číst tak, že je adresován z Ruska. Ale nezávisle na tom, Putin realisticky popisuje klíčové pojmy a procesy mezinárodní politiky; role národního státu, kterou západní vlády pomíjejí, nebo ji nechápou, stejně jako důležitost rovnováhy na mezinárodní scéně a stejně i terorismus. Samozřejmě, že povstalci, které Američané svého času podporovali proti Rusům v Afghánistánu, nakonec bojovali proti nim. To je popis reality.
Zajímavým pohledem je i Putinova definice toho, co Rusko chce a nechce být ve světě. Řekl v podstatě, že Rusko nechce být nějakou supervelmocí, která by si uzurpovala právo na výjimečné postavení ve světě, ale stejně tak, jako respektuje ostatní, chce, aby ostatní respektovali Rusko. Dá se říci, že se v tomto případě slova shodují s činy hlavy ruského státu?
Tak napůl. Jak z ruského hlediska, tak i z objektivnějšího hlediska nezávislého pozorovatele je oprávněné to, že Rusko odmítá nechat si od Západu vnucovat kritéria správné politiky a ekonomiky. Oprávněně mimo jiné i proto, že jak vidíme v posledních dvou dekádách, tak západní politická kritéria neprodukují právě nejlepší výsledky.
Pokud jde o ruskou roli samotnou, tak Putin samozřejmě zkresluje. Rusko chce pro sebe respekt, ale nechce být jedním z mnoha aktérů, nýbrž samozřejmě chce hrát mocenskou a možná i velmocenskou roli. Putin si uvědomuje, že Rusko je dočasně oslabené a snaží se to nějakým způsobem kompenzovat. Fakticky se ale chová jako regionální hegemon. To Putin nemůže říci, ale z pozice nezávislého pozorovatele to prostě tak je.
Byla také řeč o nutnosti vytvoření systému vzájemných závazků a dohod, protože země, které spolu třeba úzce ekonomicky spolupracují, proti sobě z logiky věci nebudou bojovat. Může se napjatá situace mezi Západem a Ruskem natolik uklidnit, že k něčemu takovému svět dospěje?
To je opět ona lekce v realistickém pojímání politiky, kterou Putin Západu uštědřuje, když třeba mluví o „přirozené soutěživosti mezi jednotlivými státy". To není nic jiného než projev skutečnosti, že státy mají rozdílné národní zájmy. Ty jim do určité míry a v určitých otázkách umožňují spolupracovat, ale nikdy ne dosáhnout toho, co bylo mnohdy spojováno s ideou globalizace. Když byla globalizace nesporně úspěšná, tak s ní byla spojována představa, že ekonomizace politiky povede k pozápadnění celého světa; k uniformitě světa podle západního vzoru. To vnímám jako iluzi.
Ale i Putin ve svém projevu navrhuje cosi velmi vágního, když hovoří o tom, že je potřeba vytvořit zcela novou podobu vzájemné závislosti. To je podle mě chiméra, které sám nemůže věřit.
Když se podíváme na jeho první valdajský projev z ledna letošního roku, tak tam velmi správně a realisticky upozorňuje na politiku rovnováhy, která od napoleonských dob dominuje politickému myšlení a chování a je dodneška nevysloveným mottem mezinárodních vtahů. Znamená, že do jisté míry lze najít shodu, ale vždycky panují rozdíly, které se musí nějakým způsobem vyvažovat. Nic víc není možné.
Pokud jde o tu zmínku potřeby zdokonalení role OSN a OBSE, je to skutečně potřeba, nebo tyto organizace fungují dostatečně?
Od nich nemůže čekat víc. Právě zejména OSN je klasický případ toho, že když je organizace příliš veliká, tak rozdílné zájmy nutně vedou k tomu, že organizace je „bezzubá", tedy velmi často neschopná akce. OSN je příkladem toho, že velké organizace nejsou dostatečně funkční a ze své podstaty ani funkční být nemohou. Myslím, že tato pasáž patří k těm v Putinově projevu, které jsou spíše diplomatickou kosmetikou nebo rétorikou.
A jak zní celkové zhodnocení, jak na vás projev působí? I v kontextu dění během posledních měsíců či roku ohledně Ukrajiny.
Když tento projev srovnáme s valdajským projevem ze začátku tohoto roku, který obsahoval některé stejné myšlenky, zjistíme, že ten předchozí byl intelektuálně mnohem kvalitnější a inspirativnější.
Faktem ale je, že v tomto druhém projevu Putin reflektuje to přiostření vztahů mezi Západem i Ruskem a řekněme i zatrpklost Ruska z toho, že není dostatečně respektováno a že k jeho zájmům není dostatečně přihlíženo. Místo toho se v očích Putina od Ruska očekává poslušnost a despekt vůči vlastním teritoriálním zájmům. Zatím se ale Západ, do jisté míry i objektivně viděno, chová opačně. Svoji ofenzivitu opravňuje odkazem na to, že demokracie je hodnota sama o sobě. Putin kritizuje, že se od všech ostatních včetně Ruska očekává, že se přizpůsobí. Také z těchto důvodů došlo mezi Západem a Ruskem k přiostření vzájemných vztahů. Tento proces je při srovnání obou Putinových projevů velmi dobře viditelný.
Psali jsme:
autor: Radim Panenka
