Pane docente, jak zhodnotit téměř uplynulý letošní rok? Začalo to prezidentskými volbami, opětovným vítězstvím Miloše Zemana. Půlka letošního roku padla na sestavování vlády, na mezinárodní scéně bylo také živo. Jaký rok 2018 byl?
Typicky osmičkový a musím říci, že jsou události, které mohou někoho překvapovat. Opět se objevují skupiny lidí, které u nás chtějí implementovat něco, co nazývají liberální demokracií. Zdá se mi, že tito si neváží samotné demokracie.
V letošním roce jsme zažili řadu paradoxů. Šéf Evropské komise Juncker oslavoval dvousté výročí narození Karla Marxe a stopadesáté výročí vydání Kapitálu. Potvrdil tak můj dojem, že EU jako instituce se chová v duchu marxistických myšlenek. EU se mnohými svými činy snaží neomarxismus zanášet i na národní úroveň. Toho se u nás chopily některé politické skupiny, které mnohdy ani neví, že se samy neomarxisticky chovají, a chtějí nám zavádět něco, co jsme tady už měli. My starší víme, že nám dalo hodně práce, aby se marxisticko-stalinistický nedemokratický systém zboural a probíhaly tu svobodné volby. Někdy mám takový pocit, že mnozí lidé, kteří mají plnou pusu svobody a projevují nadšení pro různé diskreditační akce vůči jednotlivcům, si vůbec neuvědomují, že útočí právě na individuální svobodu.
Mluvil jste o liberální demokracii, což je termín, který se stále častěji ve veřejném prostoru skloňuje. Jedni tvrdí, že je třeba za liberální demokracii bojovat, druzí naopak, že správná je pouze demokracie bez přívlastků s tím, že jsme měli už lidovou demokracii apod. Jak byste liberální demokracii definoval?
Lidé, kteří propagují liberální demokracii, jsou v zásadě proti demokracii. Nejsou schopni akceptovat výsledky svobodných voleb. Propagátoři tzv. liberální demokracie nejsou ani liberálové, ani demokraté.
Jaké jsou tedy podle vašeho mínění typické znaky liberální demokracie?
Průvodním znakem většiny tzv. liberálních demokratů je nenávist vůči jiným názorům, než zastávají právě oni. Jsou vlastně proti svobodě slova, i když se svobodou slova ohánějí, a jsou proti demokracii, i když mají plnou pusu demokracie. Nenavazují na liberalismus Adama Smithe a Davida Ricarda v ekonomickém smyslu. Jsou liberály amerického ražení a dnešní američtí liberálové jsou de facto socialisté, kteří by svou zemi chtěli dovést prakticky ke komunismu. Zaplať pánbůh, že tohle my máme za sebou, ale musíme bojovat, aby se nevrátily staré pořádky včetně třeba sousloví „demokratický centralismus“.
Propagátoři liberální demokracie jsou svým způsobem nebezpeční, protože méně vzdělaní lidé a bohužel část dnešní mládeže nevidí společenský vývoj v širších historicko-politických souvislostech. Projevuje se to například i tím, že někteří nejsou schopni kritického myšlení a nepřipouští odlišné názory, než sami hlásají.
Zmínil jste, byť ne konkrétně, nedávnou přednášku mluvčího Hradu Jiřího Ovčáčka, proti které zpětně protestovala skupina studentů. Lze tedy podle vás nesouhlas s vystoupením mluvčího hlavy státu vnímat coby projev liberální demokracie?
Ano. Považuji to za projev naprosté hlouposti, netolerance a omezenosti. Proč by se studenti nemohli seznámit s názory, s nimiž třeba i nesouhlasí, a proč by neměli mít možnost s takovým člověkem diskutovat, zjistit, proč takový názor má? To je přece svoboda slova a nelze ji omezovat tím, že zakážeme vystupování lidem s odlišným názorem. A proti přednášce protestovali ti, kteří na ní nebyli, a jsou v politologickém fanklubu tzv. investigativních žurnalistů. Studenti, kteří se přednášky zúčastnili, hodnotili možnost komunikovat s panem Ovčáčkem vysoce pozitivně. Na otázku, aby vybrali pouze jednoho přednášejícího, který nejvíce předčil jejich očekávání, tak Jiří Ovčáček z 12 přednášejících obdržel druhý nejvyšší počet hlasů za prof. Pařízkem, známým porodníkem z nemocnice U Apolináře.
Jak se tyto jevy, které popisujete, budou nadále vyvíjet? Vidíte nějakou cestu ven, nebo ještě nejsme v té, podle vás, nejhorší fázi?
Nejsme stále v nejhorší fázi. Dospívají generace, které jsou „zblbnuté“ médii a vykladači dobra. Obdobný vývoj probíhal po druhé světové válce. Velký počet občanů byl přesvědčen o tom, že komunisté páchají dobro. Ve skutečnosti nás zavlekli do totalitního systému. Za oprávněnou považuji obavu z toho, že tito „lepšolidé“ si myslí podobně jako komunisté po druhé světové válce, že ví lépe než samotní občané, co je pro ně to nejlepší. Ve skutečnosti však budou sami proti sobě a proti budoucím generacím. Odlišný od poloviny minulého století je fakt, že informace, ale i dezinformace, se šíří daleko rychleji. Nebezpečné je i to, že ti, kteří zkreslují informace, mohou zničit profesní i osobní život lidí, na které zaútočí. I když se později třeba ukáže případně i soudní cestou, že to není pravda. Média nikdy nedokážou daného člověka zcela očistit a mnohdy to konkrétní šiřitelé lži ani nechtějí. Podobným způsobem přece likvidoval ty, které si vybral, minulý režim. Teď v tom pokračuje mediokracie.
Takto pracuje řada tzv. investigativních novinářů, kteří často patří mezi mediální žumpu. Znám případy, kdy poškodili renomované odborníky v různých profesích. Vydavatelé se dokonce museli omluvit a zaplatit odškodné, ale těm poškozeným lidem už ztracená léta nikdo nevrátil.
Fotogalerie: - Přijatý pakt o uprchlících
Takže proti tomu nijak nejde bojovat?
Myslím si, že jde. Diskutoval jsem to s mnoha lidmi, co u nás přednáší a mohli by s tím pomoci. Měla by se zrychlit soudní řízení, když se prokáže, že jde o útok na integritu osobnosti. Autoři takových výmyslů by měli jít natvrdo sedět nebo zaplatit vysoké pokuty a odškodné. Měl by se změnit tiskový zákon a další legislativa, které by integritu jednotlivců chránily lépe a hlavně rychleji, než je tomu teď. Ale už slyším známé dehonestátory, jak se zaštiťují svobodou slova.
Pokud jde o celospolečenské projevy jevů, které jste popisoval (jako omezování svobody slova, nálepkování apod.), je možné takový trend změnit, nebo máte za to, že si společnost musí projít ještě horšími věcmi?
Není to jen záležitost české kotliny. Týká se to i zemí, o kterých se říká, že jsou „západní“. Dneska si již řada lidí uvědomuje, že mnohé vzývané západní země se staly spíše tzv. východem ve způsobu myšlení. Je to i otázka zkušeností. Kdybych neznal chod minulého režimu, možná by mi situace tak vážná nepřipadala. Je to i otázka vzdělávání, ale též výchovy v rodině. Jestliže si někdo dovolí říct o vysokých ústavních činitelích před malými dětmi, že jsou idioti nebo blázni, tak v těchto dětech tento úsudek zůstane, aniž by ho samy později podrobily kritickému myšlení. Podobná situace je i v dalších tzv. západoevropských zemích a USA. Musím bohužel zopakovat, že na šíření nenávisti se nejvíce podílí část mediokracie a i díky tomu je důvěra k médiím na nejnižší úrovni v historii.
Na jaře nás čekají volby do Evropského parlamentu. Máte coby známý euroskeptik dojem, že jsou bezpředmětné a složení europarlamentu stejně nic nezmění a je jedno, kdo tam tzv. sedí?
Považuji se spíše za eurorealistu než za euroskeptika. Volby budou důležité. Myslím, že většina obyvatel zemí Evropské unie si již uvědomuje, že EU se svými institucemi směřuje tam, kam si oni nepřejí jít. Věřím, že dojde k přeskupení sil v Evropském parlamentu, byť to nebude přeskupení, které by změnilo zcela směřování EU. Ta zde dnes není pro občany, ale pro několik desítek tisíc eurokratů, kteří z toho žijí. To si musíme uvědomit. Evropská unie pokřivuje trh různými dotacemi, subvencemi. EU je nepřátelská k tomu, aby se společnost vyvíjela a občané byli odměňováni na základě zásluh, aby používala tržní mechanismus. Ten někteří považují za nepřítele číslo jedna, ale víme, že historicky žádný výrobně-ekonomický způsob nebyl lepší. Žádné přerozdělovací mechanismy nemohou z dlouhodobého hlediska nahradit tržní mechanismus.
Máme po volbách očekávat změnu kurzu lídrů EU?
Mám obavy, že k tomu nedojde, protože země, kde kritické vidění činnosti EU je zřejmé, mají tak nízkou váhu hlasů, že i kdyby ve volbách v těchto zemích vyhráli představitelé k EU kritičtí, na celkový vývoj to nebude mít tak zásadní dopad. Posun v kritickém myšlení je však zřejmý nejenom v zemích Visegrádské čtyřky, ale i v Rakousku, Itálii, částečně Německu, a úspěch v těchto jednokolových volbách může slavit Marine Le Penová ve Francii.
Podíváme-li se, co se v těchto týdnech děje právě ve Francii, nedochází v těch vedoucích státech EU ke změně nálad a lidem dochází trpělivost?
Francie uskutečňovala dlouhodobě chybnou migrační politiku, která se jí v budoucnu vymstí, a největší problémy teprve přijdou. Došlo k odtržení politického establishmentu od reálného života občanů. V evropských volbách to může přinést nemalý úspěch Marine Le Penové. Její výhodou může být, že tyto volby jsou jednokolové a nemohou ji tak převálcovat všichni, kteří by se proti ní spojili. Tady posun přijít může. Struktury EU jsou však bohužel tak zakonzervované, že europarlament nebude schopen během pár let změnit směřování celé Unie. I kdyby se jeho složení výrazně proměnilo.
Německo se dlouhodobě chce stát hegemonem Evropské unie, i když to veřejně nepřizná. Zatím k tomu má dost dobře našlápnuto. Je otázkou, jak a kdy toho dosáhne.
Do toho panují pochybnosti, jak to nakonec bude s brexitem…
Evropská unie hází návnadu, aby se část Britů, kteří brexit nechtějí, zvedla a zvrátila celý proces. Samozřejmě Brusel dělá, co se dá, a využívá rozporů na britské politické scéně i uvnitř Konzervativní strany, aby ještě víc situaci rozjitřili.
Britská premiérka Mayová sice ustála hlasování o důvěře, narazila však u evropských lídrů, kteří další vyjednávání podmínek brexitu zamítli. Vidíte to tedy tak, že chtějí Therese Mayové domácí situaci maximálně ztížit?
Chytají se všeho možného. Zvláště pro Německo a Francii je odchod Velké Británie z dlouhodobého hlediska větším problémem, než to bude z krátkodobého hlediska pro Velkou Británii. Ano, Britové budou mít kvůli odchodu z EU nějakých 20–30 měsíců problém, pak si ale budou svobodně dýchat. Zatímco Němci a Francouzi budou mít velký problém s umisťováním svých výrobků, protože se Britové budou bránit tomu, aby se obchodovalo jako doposud, nebudou-li mít oni stejné podmínky.
Dojde nakonec k brexitu? I ve Velké Británii jsou slyšet hlasy volající po druhém referendu.
Domnívám se, že pro Velkou Británii by bylo lepší, kdyby k brexitu došlo za každou cenu. Jinak to Britům dá EU takovým způsobem sežrat, že potom i Britové, co byli proti odchodu, začnou říkat, že by brexit byl býval lepší. Konec konců, část občanů, kteří byli proti brexitu, chce, aby opuštění EU nakonec proběhlo. Nálady se mění, a to i ve smyslu, že by to bylo lepší bez smluv, které byly dohodnuty.
Závěrem se pokusme o výhled do nového roku 2019. Jsou na obzoru nějaké výrazné změny? Máme očekávat něco přelomového nebo se něčeho obávat?
Předpokládám, že dojde k částečným změnám v Evropském parlamentu. Asi se bude nadále zostřovat konfliktní situace ve Spojených státech. Otázkou je, zda Evropská unie a další země pochopí, že USA přestanou tolerovat poskytování obchodních výhod svým obchodním partnerům, když tyto nebudou kompenzovány z druhé strany.
Doufám také, že lidé pochopí, že mírové prostředí, demokracie a svobodné volby jsou to nejdůležitější, co máme, hned po zdraví. Snad se někteří chytnou za hlavu a budou se snažit v soutěži politických stran získat body a nebudou inscenovat různé hony na čarodějnice a zneužívat k tomu média. Nepředpokládám, že by došlo k nějakému oslabení mediokracie.
Psali jsme:
Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.
autor: Radim Panenka
