Dokončením rukopisu práce nekončí, ale začíná, říká osmnáctiletý spisovatel Lukáš Malý

Svojí první knížku jste vydal v šestnácti letech. Co Vás tak brzy přivedlo k psaní?

Psaní mě vždy nesmírně bavilo, už když jsem si v první třídě psal příběh o pirátech, přemýšlel jsem nad tím, že to musí mít nějaký formát, že to musím k sobě přivázat, napsat úvod, obsah, udělat ilustrace. Takhle jsem si psal celý život a postupně se snažil zlepšovat. Psal jsem takové útlé sešitky na psacím stroji, potom povídky na počítači a jednoho dne jsem si řekl, že si troufnu knihu vydat. Po dvou letech vydávám druhou, která je delší a propracovanější. Takže jde zase o další posun. Další budou doufám následovat.

O čem nová kniha je?

Kniha je dost o poznávání sebe sama a kontrastech. Hlavní postava Luboš se dostane stipendium na fiktivní prestižní střední školu a představuje si, že se ve společnosti těch nejlepších bude rozvíjet a dokáže velké věci. Jenže i když ho škola uchvátí, se spolužáky to nemá lehké. Luboš začíná od píky a najednou se ocitá mezi zlatou mládeží, která má už od narození vyšlapanou cestičku. Postupně se mu odhaluje stinná stránka takzvané lepší společnosti. Poznává drsné pouliční zápasy spojené s černým obchodem, stává se svědkem bezohledného a arogantního chování a intrik některých svých vrstevníků. Mezi nimi postupně získá úhlavního nepřítele, s nímž ho navíc spojuje zájem o jednu krásnou dívku.

Jaký náročné je vydat knihu? Mnoho lidí o tom celý život sní a Vám se to povedlo už na střední škole.

Když se na podobnou otázku zeptáte kteréhokoli spisovatele, který začal jako neznámý člověk, odpoví Vám téměř vždy stejně. Dokončením rukopisu to nekončí, ale začíná. A na malém českém trhu to platí dvojnásob. Rozesílání nakladatelům, dlouhé čekání na odpověď - jestli vůbec - několik odmítnutí a pak možná... U mě to nebylo jiné, ale měl jsem štěstí, že to netrvalo tak dlouho. Když jsem hledal vydavatele Lycea, dvakrát jsem selhal, ale na třetí schůzce jsme si hned napoprvé nesmírně sedli s pány ředitelem i šéfredaktorem. Takže náročné to podle mě je dost, obzvlášť, kdybych v Epoše nezjistil, že mám s panem ředitelem stejně nekorektní humor (smích).

V jakém smyslu nekorektní?

Oba jsme se třeba shodli, že je společnost až komicky upjatá a dělali si z toho legraci. Přitom jsme se nikdy předtím neviděli. Myslím, že i tahle drzost pomohla k tomu, že si řekli: "Tak se na to alespoň podíváme."

Oni se podívali a kniha vyšla. Čím si myslíte, že zaujala?

Řekl bych, že právě tím, že kniha není "upjatá". Hlavní postava není žádný světec, i když si na něj rád hraje, mluví se tam sprostě, dospívající pijí alkohol, kouří, chodí na ilegální zápasy, které jsou někdy dost brutální, v hlavách se postavám honí i nehezké myšlenky, nad kterými by typický klaďas v knize nepřemýšlel a občas se opírám i do toho, co rezonuje v současné společnosti. Hned na začátku třeba Luboš zkritizuje spolužáky za to, jak si vykládají tezi "všichni jsou si rovni".

Můžete prozradit, jak si jí vykládají?

Třída prváků diskutuje o různých menšinách. Spolužáci navrhují např. pozitivní diskriminaci a jiná upřednostňování a Luboš jim do toho skočí s tím, že to není žádná rovnost, ale zase upřednostňování na základě něčeho, co člověk nemůže ovlivnit.

Je to i Váš názor?

Ano. Ačkoli, jako Luboš bych to neřekl. Zrovna tahle pasáž má trochu ukázat charakter hlavní postavy v tom horším světle. Celý ten projev pronese tak namyšleně, že i když to má hlavu a patu, mělo by být vidět, že si taky moc nevidí ani na špičku nosu.

Když mluvíme o shodě s hlavním hrdinou, nakolik je Vám Luboš podobný?

Jménem docela dost (smích). Křestní jméno je odvozeno od mého a příjmení znamená totéž, co moje, jen je v němčině (postava se jmenuje Klein - pozn. red.) To může někomu evokovat, že jde o moje alterego, ale tak to není. Určitě jsem do něj něco ze sebe dal, ale snažil jsem se ho napsat, aby byl mnohem větší ztracenec a hledal se. Aby byl i v základních věcech nejistý a čtenář s ním musel polemizovat a zvažovat, jak by se rozhodl on sám.

Proč jste chtěl, aby byl, jak říkáte, ztracený?

Aby to bylo autentické. Kniha zaznamenává 4 roky života na střední škole, což je období, během kterého většina mladých hledá svoje místo, kam budou patřit, mnoho se toho mění, přichází první větší životní kroky, první konfrontace se skutečnou zodpovědností... Kdybych udělal naprosto dokonalého hrdinu a proti němu postavil čistokrevného záporáka, možná by se to hezky četlo, ale nebylo by to autentické. Protože každý dobrý člověk má někdy pochybnosti a udělá špatné rozhodnutí. A samotné zlo také není jen černočerné. Antagonista v Lyceu je napsaný tak, abych nepopisoval jen, jaký je, ale i proč. A nechal čtenáře hledat mezi řádky, jestli náhodou také není zároveň oběť...

Několikrát jste zmínil, že si má čtenář domýšlet. Kolik toho je mezi řádky?

Hodně. Některé myšlenky jsem "skrýval" cíleně, někdy jsem ale postavy vytvářel tak, aby si čtenář sám mohl domyslet, jak to ve skutečnosti je a já sám vlastně nevím, k jaké variantě bych se přiklonil. To je třeba u Lubošova kamaráda Pekaře, který má často pikantní historky. Každý může posoudit sám, zda mu je uvěří, nebo ne. No a někdy mi mezi řádky něco proklouzlo nevědomky. Někteří lidé, co to už četli, našli věci, které by mě ani nenapadly. A to je dobře!

Proč?

Protože chci, aby kniha měla přidanou hodnotu, aby v člověku něco vzbudila, aby nad ní trávil čas a přemýšlel. A když si z ní každý odnese něco jiného a ti všichni o tom spolu začnou diskutovat, můžou z toho vzejít i nějaké jiné myšlenky, nápady, činy... Takže trochu nadneseně, chci, aby byla nabita silou něco změnit.

Hlavní hrdina knihy je kluk, jeho kamarádi i nepřítel jsou kluci. Luboš hraje fotbal, chodí na pouliční zápasy. Je kniha spíše pro mužské publikum?

To bych neřekl. Je tam určitě více myšlenek, které vzniknou spíš v klučičí hlavě, ale vše, co píšu, má hlubší význam než jen popis nějakého příběhu. I samotné návštěvy nočního bojiště jsou jeden velký soubor metafor na dnešní svět s postavami, které mohou prozradit víc, než se na první pohled zdá. A mimo to, ve druháku potká hlavní hrdina první lásku, takže jsou tam i romantické pasáže, které se líbí spíš ženám.

Jak se na Vaše psaní pohlíželi spolužáci a kamarádi? Přeci jen, není úplně obvyklé takhle brzy publikovat.

Někdo moje knížky čte, někdo si je jen zařadí do knihovny na památku, ale celé nejbližší okolí mě podporuje. Bavíme se o tom, co se jim líbí a co ne, ale hlavně všechny baví hledat odkazy na realitu, protože některé momenty, obzvlášť z Lycea, mají kořeny ve společných zážitcích. Myslím, že to je pro kamarády dobrodružství. I proto po nich pojmenovávám skoro všechny postavy.

Jak vybíráte, komu dáte jaké jméno?

Většinou hledám alespoň drobnou podobnost s postavou. Ať už mají podobný vzhled, povahu nebo temperament. Nějaká pojmenování jsou zase výrazem úcty. Třeba postava fotbalového kouče v knize je podle trenéra, co mě vedl v žácích a já ho měl moc rád.

Někdy s tím kamarádi přijdou sami. Často překvapí, když třeba chtějí za každou cenu, aby se po nich jmenoval nějaká negativní postava.

Čeho byste chtěl v tvorbě dosáhnout?

Pořád je co zlepšovat, takže bych chtěl s každou knihou zdokonalovat svůj jazyk a také stále přicházet s něčím novým. První kniha má prvky mystična, druhá je autentický záznam naší generace, teď zkouším psát ve třetí osobě a do budoucna si pohrávám s myšlenkou, že bych napsal knihu hovorovým jazykem. Zároveň chci, aby všechny knížky nebyly jen obyčejné příběhy, ale i vedly k zamyšlení a případně aby byly napsané tak dobře, že budou zrcadlem, ve kterém každý spatří to, co v sobě nosí.

Máte po maturitě, co plánujete teď?

Po prázdninách začít studovat vysokou školu a úspěšně jí dokončit. Při tom pracovat a samozřejmě psát. Ať už další knihu, nebo různé povídky, co čtu na literárních večerech a autorských čteních.

Jak byste se popsal? Kdo je Lukáš Malý?

Lukáš Malý je normální kluk, kterého baví psát. Žádný tichý intelektuál sedící v koutě. Má rád sport, literaturu, historii a vzdělávání obecně.

Nejlépe je mu v přírodě nebo někde s přáteli. Dokáže si udělat legraci z čehokoli a snaží se brát věci s nadhledem. Občas je trochu cholerik, občas je paličatý a umíněný a někdy mu trochu vyskočí ego, ale na pivo bych si s ním asi sednul (smích).