Bývalý předseda Nejvyššího správního soudu Josef Baxa při jednání sněmovního podvýboru pro justici ke kauze možného ovlivňování soudců Hradem uvedl, že mu Miloš Zeman opakovaně naznačoval, že by mohla přijít odměna v podobě jmenování předsedou Ústavního soudu. Co tomu říkáte, je to problém?

Těžko se můžu vyjadřovat ke schůzce, na které jsem nebyl, ale myslím, že to znovu ukazuje na důležitější problém, který má náš justiční systém. V České republice se na procesu jmenování soudců podílí výhradně exekutiva. Ministr spravedlnosti navrhuje jmenování soudce vládě, která ho schvaluje, a do funkce pak soudce jmenuje prezident. V České republice tak existuje stav, kdy je exekutiva zároveň procesní stranou, a současně spravuje justici, čímž má možnost justici přímo či nepřímo kontrolovat a ovlivňovat. Z hlediska principu dělby je to stav neudržitelný. Není totiž možné, aby existovala nezávislá justice a moc výkonná přitom rozhodovala, kdo se stane soudcem nebo kdo bude jmenován předsedou soudu.

Sám Baxa řekl, že za přímý nátlak by Zemanovo jednání neoznačil, jisté náznaky „výměnného obchodu“ však v celé věci spatřuje. Pokud k tomu došlo, je taková věc důstojná prezidenta republiky?

Navrhovat výměnný obchod ve smyslu rozhodnutí za funkci samozřejmě správné není. Nevidím ale nic špatného na tom, aby se scházeli účastníci řízení a soudci mimo soudní síň. Naše procesní právo je velmi formalistické. Koncept soudcovské nezávislosti se vztahuje k oddělení justice od jiných složek státní moci tak, aby nebyla vystavena vlivu zejména exekutivy na své rozhodování. Není ale správná představa, že nestrannosti bude nejlépe dosaženo izolací od osob, které jsou nebo se potenciálně mohou stát účastníky nebo zástupci sporu, který bude soudce rozhodovat.

Justiční systém je jedním z nejdůležitějších společenských subsystémů. Pokud se však ti nejdůležitější interpreti a vykonavatelé práva, kterými jsou právě soudci, od části společnosti vědomě separují, je otázka, zda mohou poznat společenské potřeby v celé jejich šíři. Takovou částí společnosti je i prezident a jeho kancléř. Každá izolace je projevem diskulturace, tedy procesem odmítání kultury společnosti nebo její části. Izolace také zhoršuje kognitivní schopnosti izolovaných. Izolace soudců je nutno vnímat i v souvislosti s tím, že ve svém profesním životě nemají soudci sobě rovné oponenty. Mají superiorní postavení jak v soudní síni, tak ve vztahu k soudnímu aparátu. To může vést k tomu, že nejsou vystaveni upřímnému kriticismu a korektivní zpětné vazbě. V důsledku toho se u nich ani nemůže vyvinout dostatečná míra emoční přístupnosti a důvěry v ostatní členy společnosti.

Vzhledem k tomu, že právo dopadá na všechny stejně, i když jsou lidé rozdílní, může vést aplikace právní normy v jednotlivých případech k tíživým důsledkům. Bez zmiňované emoční přístupnosti a důvěry však takové případy nelze rozpoznat. Společenské styky soudců a účastníků jsou tak naopak zcela žádoucí a nestrannost morálně integrovaného soudce nemohou ohrozit.

Má tvrzení Josefa Baxy, pokud není podpořeno pevnými důkazy, nějakou váhu? Co by se nyní mělo stát?

Tvrzení doktora Baxy je samo o sobě důkazem. Pro úvahu o tom, zda došlo ke spáchání trestního činu, je však podstatné, zda došlo k působení na soudce, které mělo povahu výhrůžek, podplacení, úplatné intervence, přemlouvání nebo přesvědčování. Trestného činu zasahování do nezávislosti soudu se dopustí pachatel, jenž působí na soudce, aby porušil své povinnosti v řízení před soudem. Podle zpráv z médií se nic takového nestalo. Celá kauza má i pozitivní stránku. Ukázalo se totiž, že oslovení soudci jsou osoby s vysokou morální integritou.