V listopadu vykázala míra inflace meziroční růst 3,1 procenta. Jde o nejvýraznější tempo růstu spotřebitelských cen od října roku 2012, tedy za posledních více než sedm let. Proč inflace tak nečekaně zrychlila, že dokonce překonala horní mez tolerančního pásma inflačního cílování České národní banky? Máme se obávat dalšího zdražování?

Technicky vzato, na meziroční zvyšování cenové hladiny měly v listopadu největší vliv ceny v oddíle bydlení, kde se například ceny nájemného z bytu zvýšily o 3,8 procenta, elektřina podražila o 11,5 procenta. Další v pořadí vlivu byly ceny v oddíle potraviny a nealkoholické nápoje, kde vzrostly ceny masa o 7,8 procenta, jogurtů o 5,7 procenta a brambor o 23,5 procenta. Narostly také ceny stravovacích a ubytovacích služeb. To je ovšem takové technicistní vysvětlení. Teď jde o to, jak tomu rozumět.

Můžeme si to přeložit tak, že důvody jsou ze dvou oblastí. Za prvé inflaci nahoru tlačí poměrně náhodné faktory, které jsou dost neovlivnitelné hospodářskou politikou. Za druhé se do toho dost promítla politika České národní banky. Její dlouhodobě nízké úrokové sazby, v minulosti ještě doplněné intervencemi, vedly k tomu, že mnoho lidí preferovalo celkem logicky investici do realit nad jakoukoliv jinou formou spoření. Tím cena realit prudce vzrostla. A nájem je jen určitým procentem z ceny nemovitosti. Tak proto musela vzrůst i spotřebitelská inflace, která v sobě nájmy zahrnuje.

A pokud jde o další zdražování, je fakt, že nájmy asi ještě porostou. Ale současně by tempo inflace v příštím roce mělo pomalu, ale jistě brzdit směrem ke dvouprocentnímu cíli centrální banky. Zkrátka slabost růstu německé ekonomiky může česká ekonomika krátkodobě ignorovat, ale dlouho se nemůžeme tvářit, že se nic neděje.