Dříve se v ČT mluvilo o „nepolitické politice“ Václava Havla, dnes je to „politická korektnost“. Prostor dají každé menšině, aniž by něco přinášela společnosti. Bývalý redaktor promlouvá

V redakci zpravodajství ČT jste strávil deset let. Kde vidíte skutečný spouštěcí mechanismus televizní vzpoury, od které uplyne v těchto dnech již patnáct let? Prologem se stalo odvolání Dušana Chmelíčka z postu generálního ředitele 12. prosince 2000...

Ovšem bezprostředním podnětem k rozpoutání tehdejší televizní krize bylo nepochybně jmenování Jiřího Hodače generálním ředitelem České televize, ke kterému došlo také v prosinci. Myslím však, že skutečné příčiny vzpoury redaktorů zpravodajství byly hlubší. Hledáme-li její kořeny, musíme se vrátit do dubna 1998, kdy usedl do křesla generálního ředitele veřejnoprávní televize mladík Jakub Puchalský, který vystřídal ve funkci Iva Mathé. Puchalský předtím působil jako šéf české pobočky BBC, což byl pro tehdejší Radu ČT nejspíš rozhodující argument, který ji dovedl k této volbě. Chtěl bych zde připomenout, že devadesátá léta byla obecně érou mladých manažerů, jimž chyběly zkušenosti, ale vůbec jim nechybělo sebevědomí. ČT nebyla zdaleka jedinou firmou, která na to doplatila. Puchalský se rozhodl radikálně proměnit podobu veřejnoprávní televize, jež po celou dobu ředitelování Iva Mathé měla v dobrém slova smyslu tvář převážně konzervativní instituce, která vyrůstala z národních a vlasteneckých kořenů. Nyní přišel na scénu "britský výsadek", který jí chtěl vtisknout globální a kosmopolitní charakter. Nebyl to jen Jakub Puchalský, ale také jím jmenovaný šéf zpravodajství Ivan Kytka nebo původně amatérský divadelník a nyní ředitel programu Gordon Lowitt. Ve zpravodajství ČT se objevili i Američané Andrew Stroehlein a Rebeca Lipkin.Výsledkem tohoto totálního obratu byl však neuvěřitelný chaos, který po poměrně krátké době donutil Puchalského, aby Kytku obětoval. Myslím, že bouře nevole, která se strhla ve zpravodajství a posléze i v celé ČT po jmenování Jiřího Hodače generálním ředitelem ČT na konci roku 2000 mohla významně souviset s tím, že i on v minulosti působil v BBC. Jestliže ještě poměrně nedávno bylo vysílání BBC v redakci považováno za nedostižný vzor, po globálním experimentování s národní institucí začal být název BBC vnímán téměř jako nadávka. Mimochodem Jiří Hodač působil ještě za ředitelování Dušana Chmelíčka ve funkci ředitele zpravodajství a působil dost nevýrazným a nečitelným dojmem. Viděno s odstupem, nebyla to dobrá volba, což ovšem neznamená, že byli jeho odpůrci oprávněni svrhnout ředitele zvoleného v intencích platného zákona.

Bývalý redaktor ČT Milan Macák

Vraťme se ještě před Puchalského. Sám si jako redaktor zpravodajství veřejnoprávní televize dobře pamatuji, že jste to byl Vy, Bohumil Klepetko a já, kteří měli pocit, že s odchodem Iva Mathé se ČT fatálně promění. A také jsme to jako tehdy jediní v dopise odcházejícímu řediteli napsali. Bez ohledu na to, že se Mathé stal následně, mj. i kancléřem Václava Havla, odešla s ním éra jisté stability Kavek. Co na to říkáte?

Ivo Mathé byl člověk srostlý dokonale s veřejnoprávní institucí. Ještě předtím, než byl zvolen do funkce ředitele ČT, dlouhá léta v ní pracoval a měl nepochybně značný přehled o jejích silných i slabých stránkách. Navíc znal jménem prakticky všechny zaměstnance televize, což svědčí o tom, že měl o fungování této instituce dokonalý přehled. Pokud se nemýlím, působil také ve funkci místopředsedy Evropské vysílací unie (EBU), takže pečlivě sledoval i zahraniční trendy. Pod jeho vedením se začala ČT otevírat světu, ale pozvolna, aby tím nenarušila svou výjimečnost spočívající v uchovávání a rozvíjení českých kulturních tradic. Kdybych měl parafrázovat jeden pozdější výrok Ivana Kytky, Mathé nechtěl, aby byla Česká televize jen jednou z mnoha stránek na internetu. Neotevřel "globální okno" naráz a dokořán, aby jím nevlétlo do budovy také nepotřebné smetí. Opačnou cestou kráčela v českém prostředí už ve svých počátcích TV NOVA. Mathé se také snažil, aby ČT dokázala odolávat nejrůznějším politickým tlakům, což se mu celkem dařilo. Na druhou stranu ovšem i za cenu toho, že se příliš přiklonil na stranu hradní tzv. nepolitické politiky reprezentované Václavem Havlem, což ovšem po tzv. Sarajevském atentátu na Václava Klause začal být problém. Tehdy se začalo zpravodajství ČT stávat terčem nejrůznějších polemik v rozbouřené společnosti a přestávalo mít pověst nezávislého média. Možná i to rozhodlo o konci jedné, byť ve svém celku stabilní a záslužné éry.

Dobře si pamatuji chaos, který nastal ve zpravodajství v létě 1998, kdy se nám Ivan Kytka jako šéf zpravodajství - dodnes působící jako novinář v Londýně - snažil naznačit, že ČT je opravdu jenom jedna stránka na internetu a neměli bychom být naivní a očekávat od ní něco jiného. Mýlím se?

Přiznám se, že jsem byl na působení Ivana Kytky v čele zpravodajství zpočátku dost zvědavý. Předtím působil ve funkci zpravodaje nejprve ČTK a později ČT ve Velké Británii. Jeho reportáže se mi většinou jevily jako zajímavé a skvěle zpracované. Když se však ujal role šéfredaktora, nestačil jsem se divit. Bylo na první pohled patrné, jak ho dlouholeté působení v Londýně poznamenalo. Na vše nahlížel globálně, českou žurnalistiku včetně té televizní posuzoval jako beznadějně provinční a zápecnickou. S oblibou říkal, že se v české kotlině prakticky nic neděje a bude nejlépe, když alespoň polovinu Událostí zaplníme zajímavou Afrikou. Není divu, že český divák se od obrazovky ČT vzdálil, protože tam to svoje nenašel. Sledovanost zpravodajských pořadů prudce klesala, ale to šéfredaktor bagatelizoval tím, že v Anglii je ještě mnohem nižší, i když je tam televizní žurnalistika kvalitativně úplně jinde. Také zakázal účast na tiskových konferencích politických stran, protože tam podle něho stejně není nic hodné zaznamenání. S oblibou někoho z redaktorů požádal o rozhovor s významným politikem, ale nakonec ho odmítl odvysílat. Komentoval to slovy, že si zdejší politické ikony s námi dělají, co chtějí. Nyní si budou muset zvyknout, že si před nimi nikdo nesedne na zadek. Osobně se mi to stalo s Václavem Klausem po novém debatním pořadu V pravé poledne. Moc se mi do toho rozhovoru nechtělo, protože jsem tušil, že se stejně neodvysílá. Kytka mi však řekl, abych ten rozhovor udělal. Potom poznamenal, že se vysílat nebude a ať si prý Klaus a další zvykají, že nebude vše po jejich. Vtom k nám přiběhl ředitel Puchalský a sděloval, že se s Václavem Klausem názorově střetli už ve studiu. Předseda ODS prý Puchalskému řekl, že ví, že jde proti němu. Zároveň nového generálního ředitele ČT ujistil, že to ustojí a kontroval, aby jednou Puchalský nedopadl bledě. Oba dva se tomu tehdy od srdce zasmáli, ale čas ukázal, že měl Václav Klaus pravdu. Zkrátka Ivan Kytka zůstal věrný svému nástupnímu krédu, že ČT nebude víc než jedna stránka na internetu. Demoralizaci však svým jednáním způsobil v redakci obrovskou. To neustálé vnucování globalizace způsobilo, že jsme si s některými kolegy říkali, že na truc založíme Českou chalupu s.r.o. Jak už jsem poznamenal dříve, tato globální éra svou překotností a chaotičností významně ovlivňovala i pozdější události v redakci zpravodajství, velkou televizní krizi nevyjímaje.

Jak jste nahlížel na přítomnost západních emisarů, kteří nejen s Kytkou přišli do ČT a snažili se učit novinařinu ve prospěch multikulturalismu a kosmopolitismu? Byla jich celá řada. Koho byste uvedl jako nejvýznamnějšího?

Viděno s odstupem je nepochybné, že vzhledem k dobovým událostem z let 1998 - 2000 se objevila silná tendence vytrhnout zpravodajství České televize z jeho tradičních kořenů a nasměrovat ho směrem k multikulturalismu a globalismu. Na domácí politické scéně došlo v důsledku tzv. Sarajevského atentátu k oslabení národně-konzervativních sil v čele s Václavem Klausem a k nástupu tzv. nepolitické politiky symbolizované osobou Václava Havla. Této politice výrazně napomáhala na jaře 1998 se rodící Čtyřkoalice spojená s nejvýznamnějšími odpadlíky z ODS Janem Rumlem a Ivanem Pilipem. Vzpomínám si, že toto uskupení mělo od svého vzniku mnoho sympatizantů mezi redaktory zpravodajství ČT, stejně jako o rok později vzniklá iniciativa Impuls 99, reprezentovaná zejména Tomášem Halíkem. Z klíčových zahraničněpolitických událostí lze jmenovat náš vstup do NATO, následovaný záhy leteckým útokem na Jugoslávii, který nazval Václav Havel "humanitárním bombardováním", zatímco Václav Klaus jej odsoudil. V této politicky velmi rozjitřené době se objevila tendence "otevřít " Českou televizi výrazněji globálním a kosmopolitním představám, protože měla v mnohém ohledu stále ještě vlasteneckou tvář a výrazný vliv na širší diváckou veřejnost. I proto se objevili v ČT lidé jako Jakub Puchalský, Gordon Lowitt, Ivan Kytka, Andrew Stroehlein (přezdívaný v redakci Andy Strouhal) nebo Rebeca Lipkin. Vzpomínám, že patřičnou "dělostřeleckou přípravu" k těmto změnám podnikl internetový deník Britské listy v čele s Janem Čulíkem, který nenechal na zpravodajství ČT za Iva Mathé a Petra Studenovského pověstnou nitku suchou. Jestliže opožděně kritizoval i Jakuba Puchalského a Ivana Kytku, lze to přičíst spíš na vrub jeho neukojené ctižádostivosti. Říkalo se tehdy, že chtěl moderovat nový politický diskusní pořad V pravé poledne, ale to mu nevyšlo. Možná, že právě on, ačkoliv tehdy stál mimo rámec ČT, byl jedním z nejvýraznějších zákulisních propagátorů rychlé globalizace. Ostatně, když vezmeme v úvahu úhel pohledu dnešních Britských listů na tzv. uprchlickou krizi, nacházíme v něm nejen rukopis Jana Čulíka, ale i mediálního ředitele humanitární organizace v Bruselu Andrewa Stroehleina, který kdysi v redakci zpravodajství ČT přímo působil.

Faktem je, že Jiří Hodač si přivedl razantní šéfku zpravodajství paní Janu Bobošíkovou. Ta byla dlouholetou televizní redaktorkou a následně i moderátorkou dosti prestižního publicistického pořadu Jednadvacítka. Stávku vyprovokovanou některými radikály typu Adama Komerse, kteří nakonec způsobili, že televize na pár dnů úplně přestala vysílat, řešila jednoznačně. Přišly výpovědi. Jak jste se tehdy cítil coby "stávkokaz"?

Jana Bobošíková byla pověřena Jiřím Hodačem řízením zpravodajství ČT. Nevím, jaké byly její původní záměry a nakolik je narušil spontánní redakční odpor vůči její osobě. Jana byla původně kvalitní ekonomickou redaktorkou a později i výraznou moderátorkou publicistických pořadů. K nezapomenutelným patří její rozhovor v Jednadvacítce s bývalým sovětským vůdcem Michailem Gorbačovem. Vždy byla velmi ambiciózní a patrně z tohoto důvodu v redakci ne příliš populární. Politicky měla blízko zejména k Václavu Klausovi. Tyto dvě okolnosti spojené s jejím nástupem, kdy začala rozdávat v redakci okamžité výpovědi, zřejmě způsobily třaskavou směs, která náhle vybuchla. Na popularitě jí nepřidalo ani neustálé pobíhání po budově zpravodajství s ochrankou v zádech. Na druhé straně jsem to chápal, protože atmosféra v redakci byla emocionálně značně vypjatá. Náhradní vysílání, které pohotově zorganizovala po svém odmítnutí, vzbouřenci nazývané Bobovize, však nemohlo konkurovat profesionálnímu zázemí, kterým disponovali její odpůrci. Asi udělala stejnou chybu jako globalisté, protože se rozhodla zválcovat oponenty jako buldozer v nejkratší možné době, což ji připravilo o zbytek sympatií těch nerozhodnutých. Mimochodem v den, kdy jsem sdělil své výhrady na adresu revolucionářů, volal mi tehdy Jirka Janeček, že se na vše dívá podobně jako já. Hned druhý den se však zapojil do tábora vzbouřenců. Osobně to pro mě byla velká životní zkušenost, protože není nijak příjemné, když stojíte se svým názorem prakticky sám proti všem. Na druhé straně se mi velmi líbí krédo Karla Kramáře: "Pravdou, třeba proti všem!" A já byl tehdy skutečně přesvědčený, že tzv. boj za svobodu slova je jen zástěrkou pro to, aby se redakce nechala zneužít pro otevřený politický boj proti tzv. opoziční smlouvě spojené především se jmény Miloše Zemana a Václava Klause. Nemohl být nestranný ten, kdo "spacákoval" v budově zpravodajství například s Janem Rumlem.

Popište své pocity ve chvíli, kdy v otevřeném okně zpravodajství - pokuřuje - pan Komers mluvil k davu?

Adam Komers byl zvláštní patron. Navenek rád vtipkoval, ale jinak na mě působil jako introvert žijící ve svém zvláštním světě. Byl skvělý reportér regionálního vysílání, ale než se stal vedle Antonína Dekoje tváří často radikálních televizních odborů, nepřišlo mi ani, že by měl nějaké zvláštní ambice. Televizní krize ho výrazně proměnila, nebo alespoň zviditelnila to, co v něm zůstávalo doposud skryté. Prokázal nesporný řečnický talent a kázání k početnému publiku ho viditelně emocionálně nabíjelo. Chvílemi mi svou zarputilostí a zápalem připomínal proslulého dominikánského kazatele z Florencie z konce 15. století Girolama Savonarolu. Pro pravdu, v níž věřil, by byl snad ochoten podstoupit i zkoušku ohněm. Jeho pravdou a sluncem byl v té době Václav Havel a podle toho v době rozbouřených emocí i konal. Myslím, že si ani na chvilku nepřipustil, že by vzbouřenci nebojovali svatý boj za svobodu slova a nezávislost České televize. Nebyl z těch, co pochybují a kladou si další a další otázky. V tomto duchu dokázal strhnout ostatní redaktory. Nebyl ani z těch, kteří se chovají prospěchářsky. Vždyť kdyby býval chtěl, mohl zanedlouho zasednout třeba v parlamentu. On tomu všemu ve svatém zápalu věřil. V tomto ohledu byl poctivý a nezáludný.

Po necelých třech týdnech nakonec v první dekádě ledna generální ředitel Hodač rezignoval. Na pozadí velkého tlaku i ze zahraničí: stávka se dostala třeba až do sekretariátu šéfa Evropské komise Romana Prodiho. Fakta jsou taková, že obě komory parlamentu se daly na stranu vzbouřenců. Jak jste vnímal na prahu ledna 2001 tuto skutečnost?

Bylo naprosto evidentní, že revoltující strana tehdy triumfovala. Spolu s ní zvítězil i politický směr, který se vymezil vůči tzv. opoziční smlouvě. Bylo to možná poslední velké vnitropolitické vítězství Václava Havla a tzv. nepolitické politiky, kterou tehdy významně reprezentoval i Jan Ruml. Bylo to tedy i vítězství tehdejší Čtyřkoalice, která se však nakonec stejně rozpadla. Myslím, že ti, kteří s tímto politickým vývojem nesouhlasili, celkovou situaci dlouhodobě podceňovali a ocitli se pouze ve vleku událostí. Proto se podařilo přenést alespoň dočasně revoltu z Kavčích hor i na půdu parlamentu. Když budu parafrázovat Churchilla, tak to byla pro vzbouřence jejich nejskvělejší hodina. Redakce se zakonzervovala a "frontoví kamarádi" si mohli na čas oddechnout. A i když se postupem doby toto vítězství rozmělňovalo, další vývoj veřejnoprávního média a zejména zpravodajství tyto události významně poznamenaly.

Klíčoví politici opoziční smlouvy Miloš Zeman i Václav Klaus také nebyli v jednoduché situaci. Hledali nového generálního ředitele. Docela s úsměvem vzpomínám, jak mi v lednu 2001 tehdejší premiér Zeman navrhoval - při novinářském rozhovoru pro deník Právo - abych kandidoval, což jsem s díky odmítl. Jak podle Vás vyšli z televizní krize oba zmínění politici?

Myslím si, že zpočátku nevěřili tomu, že se může televizní krize výrazně prohloubit. Podcenili nepochybně i fakt, že se z ní může vyvinout i výrazné "politikum". Vzpomínám si, že se tehdy v televizních kuloárech šířily představy, že pokud uspěje Jana Bobošíková, postará se Václav Klaus o to, aby byla ČT zprivatizována. To významně přispívalo k růstu radikalismu a vyhrocení celkové situace. Politikové tzv. opoziční smlouvy byli tehdy vždy krok za probíhajícími událostmi a nemohli uhasit požár, který se už naplno rozhořel.

V době stávky jste byl senátním zpravodajem ČT? Jakou jste měl po vítězství vzbouřenců a s příchodem Jiřího Balvína v rámci redakce zpravodajství pozici?

Moje pozice odpovídala faktu, že jsem se k televizní revoltě nepřidal. Věděl jsem, že tato pozice není záviděníhodná a já sám nic ovlivnit nemohu, tak jsem si chtěl vzít pár dní dovolenou. To se mi zpočátku nepodařilo. Když jsem však na dotaz deníku Právo řekl, že vystoupení redaktorů nepovažuji za boj za svobodu slova, protože v pozadí vidím nejrůznější politické zájmy, zejména aktéry tzv. nepolitické politiky, zavolal si mě tehdejší šéf domácí rubriky Petr Závozda a okamžitě mi dovolenou udělil. Když se otázka krize dostala až do parlamentu, jezdila tam většinou Veronika Sedláčková. Já tam byl tehdy pouze jednou, abych natočil nějaký rozhovor s tehdejším ministrem vnitra Stanislavem Grossem. Vzpomínám, že se velmi podivoval, že jako jediný z celého štábu nemám na obleku bikolóru, tehdy obligátní symbol televizní revolty. Později jsem do Senátu přestal jezdit úplně. Bylo mi jasné, že příkop vykopaný mezi mnou a odbojáři je tak velký, že bude nejlepší, když odejdu, což se za nějakou dobu stalo. Pro spravedlnost musím dodat, že přímo mě k tomu nikdo nenutil a šlo výhradně o moje vlastní rozhodnutí.

Myslím, že mnohé z oné televizní krize zůstalo v české politice dodnes. Stále jsme pod tlakem menšin, které se snaží vydírat většinu, byť tyto trendy brzdí osobnost prezidenta Zemana. Jak byste zobecnil patnáct let staré události v ČT pro dnešní dobu?

Myslím, že je to tzv. politická korektnost, která je ve svém důsledku pramálo korektní vůči pravdě a směřuje spíš k cenzuře nebo k autocenzuře. Tehdy se sice tento pojem nepoužíval a hovořilo se spíš o tzv. nepolitické politice, ale to není to podstatné. Ve zpravodajských relacích ČT chybí dlouhodobě vyváženost pohledu, zejména na ty nejvýznamnější politické události, které hýbou světem i českým národem. Myslím, že to byl profesor Václav Černý, kdo tzv. schematické období v dějinách české literatury nazval "barvotiskovým realismem". Česká televize dnes trpí takovými stereotypy. Například pléduje pro každou menšinu bez ohledu na to, zda je přínosem pro českou společnost či nikoliv. Když taková menšina zaútočí na prezidenta Zemana například tím, že vyvěsí nad sídlem českých králů a prezidentů rudé trenky, dostane neuvěřitelný prostor. Přitom klidně opomene fakt, že dotyčný dekadentní projev uráží vlastenecké city českého národa. Třeba je v tom přítomná i pomsta prezidentovi za jeho postoj v někdejší televizní krizi. Nevím, ale v každém případě je to trapné. Většina dnešních zpravodajských pořadů ČT trpí jak výběrem témat, jejich zpracováním či výběrem hostů do diskusních pořadů právě tímto "barvotiskovým realismem". Přímo děsivý je v tomto ohledu nedělní pořad "168 hodin". Pochopitelně existují i čestné výjimky. K nim bych řadil například nedávný rozhovor Michala Kubala se syrským prezidentem Bašárem Asadem, který proběhl ve stylu "sine ira et studio", tedy bez zášti a podjatosti!