Pane doktore, pohlédl jsem na Slovensko a viděl jsem debatu o novém hudebním aranžmá slovenské hymny. Nejsme muzikologové, nicméně, o čem svědčí, že i takováto celkem nepolitická věc se zvrhne v politickou hádku? Není to jako kdyby se jeden člověk obořil na druhého, že mu řekl „dobrý den“?

Někdy si myslíme, že se v politice zaujímají postoje a že se jedná racionálně, ale to není nic jiného než dost podstatný omyl. Spíše bychom měli mluvit o nerozumnosti a spoléhání na emoce, dost často na velmi zlidovělou, vulgární skupinovou hloupost a nevzdělanost. Proto se obáváme nekultivované, nekulturní mluvy našich politiků, ale i osob účastnících se diskusí v tištěných médiích, v audiovizuálním prostředí nebo na sítích. Začíná to nepozorovaně podceňováním nikoliv snad spisovné, ale alespoň hovorové češtiny používané v mediálním prostředí, v diskusích akademických autorit a jejich napodobování v zdánlivě uzavřených rozhovorech elektronické komunikace. Pak často jsou slova a výroky na hony vzdálené vyjadřování o věcech politických nahrazovány výpůjčkami zdánlivě nedůležitými, ale ve skutečnosti zanechávajícími své stopy v různých úrovních mluvy, a dokonce i formách vyjadřování. Ignát Herrmann o tom někdy na přelomu 19. a 20. století napsal půvabnou knížku Arthur a Leontýnka. Bylo to o diskusích pražské zlaté mládeže a jen o několik let později se Eduard Bass ptá, zda má mluvit, jak mu zobák narost nebo jako Gebauer. V době Pavla Eisnera a Karla Poláčka se toto téma rozvíjelo pro zábavu a poučení a dodnes, doufejme, že alespoň ještě někteří veršotepci mají smysl pro míru posouvání hranic v mezích lingvistické antropologie, aniž by degradovali český jazyk na úroveň televizní češtiny.

Zřejmě kvůli tomuto stavu věcí můžeme být podvědomě citliví na slova hudebního aranžmá nejenom písní symbolizující nějakou politickou skutečnost. Tak se v některých projevech slovenských státníků nesetkáme s odkazy na československou minulost. Naopak, českému publiku, oslavujícímu hokejové mistry světa, nevadí, že se zpívá falešně anebo že někteří od pánů po kmány neznají slova české – původně československé – hymny.