Mák byl na konci roku 2018 na 174 procentech ceny z počátku roku, což s sebou nese neblahé důsledky. Někteří obchodníci začali domácí trh zaplavovat levným technickým mákem, tedy odpadní surovinou, která je pochopitelně výrazně levnější a navíc obsahuje větší množství návykových látek. Tento mák pak míchají do normálního potravinářského máku, aby ušetřili. Hazardujeme zde se zdravím?
Rizika by mohly být o něco málo větší, ale české inspekční orgány, zde příslušná především Státní zemědělská a potravinářská inspekce, mají vysokou odbornou úroveň a dobrou pověst. Zdravotní nezávadnost prodávaných potravin v zásadě zaručují, zejména u potravin rostlinného původu.
Plus je potřeba vnímat, že i při takovém vzestupu cen dostávají producenti máku v zásadě pořád stejné dotace i jiné subvence. Něco je špatně, když rizika nese společnost (průběžná podpora i ta mimořádná při neúrodě nebo velkém poklesu cen) a zisky (někdy i zcela mimořádné, jako v tomto případě) zcela nesolidárně shrabují soukromí podnikatelé."
Češi jsou největšími konzumenty máku na světě se spotřebou 400 gramů na osobu, v mnoha zemích světa je navíc konzumace máku zakázána. Motivace pro dovoz technického máku je tedy silná. Jsme zase jednou „popelnicí Evropy“? Člověku na mysl vytane metanolový skandál…
Ne, jen jsme v tržní ekonomice. Mimochodem saldo zahraničního obchodu v posledních letech pravidelně překračuje 20 000 tun makového semene ročně, tuzemská produkce představuje zhruba pětinásobek spotřeby.
Špatná loňská úroda zamávala i s cenami pšenice. Navíc roste cena práce, máme se tedy připravit na to, že pečivo bude dále zdražovat a návrat k dřívějším cenám je nereálný?
Předpověď není snadná, ale obecně vzato je tu více faktorů, které by (včetně sucha) ukazovaly spíše na nárůst cen.
Brambory v březnu meziročně podražily o 75 procent, ve vztahu ke změnám cen ostatních potravin jde o opravdu výjimečný výkyv. České brambory docházejí, dováží se sem ve velkém ty zahraniční. Ztrácí Česko potravinovou soběstačnost? Lze to přičíst na vrub politice Evropské unie?
Soběstačnost je velké téma – má svou emocionální notu i strategickou dimenzi. V rámci EU existuje společná zemědělská politika, o které si můžeme myslet ledasco, ale prozatím tu je a svou existencí podporuje specializaci v rámci EU. V případě ČR se tam odráží to naše postavení v dělbě práce – to, že vyvážíme příliš často surovinu a dovážíme hotový produkt. (viz vývoz mléka, dovoz sýrů například). Tam vidím možná větší problém, než v tom, že v některých položkách převažuje dovoz nad vývozem.
Potřebujeme vůbec zemědělské regulace? Jsou skutečně instrumentem ochrany zemědělců, nebo spíše ubíjejí ty, kteří na dotace, či tržní ochranu, nedosáhnou?
Regulace a subvence jsou jen nástrojem nějak zaměřené zemědělské politiky. Důležité jsou ale cíle, které zemědělská politika sleduje. Vyspělé země obecně mají tendence podporovat různými nástroji zemědělský sektor, dávají tím najevo jeho specifickou povahu plus je potřeba na rovinu říci, že v řadě míst jsou zemědělci významnou politickou silou. Stačí se podívat na volební základnu amerického prezidenta a pozdvižení, které vyvolalo odvetné opatření Číny neodebírat americkou sóju.
Takže nejde jen o subvence, které samozřejmě jsou značné v rámci celé EU a představují další formu přerozdělování veřejných prostředků. Jako problém vnímám to, jaké zemědělství tím podporujeme – protože následkům necitlivého hospodaření s půdou a často i devastací krajiny pak neujdeme nikdo.
Zdražují i pohonné hmoty, benzin v současnosti až o desítky haléřů za týden. Kupříkladu ropa Brent od začátku ledna, kdy stála 55 dolarů za barel, stihla vystřelit nad 70 dolarů. Můžeme očekávat zdražování i v následujících týdnech?
Je tu hodně faktorů, které směřují spíše k vyšším cenám, i když volatilita na trhu ropy je tradičně velká. Ropa je totiž extrémně citlivá na situaci v mezinárodní politice. Musím proto zmínit to, že OPEC+ (tedy OPEC plus Rusko) se bude držet své politiky omezování nabídky, k napětí přidává situace v Libyi, Venezuele a také Íránu, kde jsou ve hře i americké sankce. To vše představuje cenové tlaky směrem vzhůru.
Je vzhledem k inflačním tlakům možné, že ČNB přistoupí ke zvýšení základní úrokové sazby?
Poslední údaj inflace je přesně na hranici koridoru stanoveného ČNB v rámci politiky inflačního cílování. Celkově vzato ovšem ČNB očekává inflaci v tomto roce na 2,2%, takže to nemusí automaticky znamenat, že sáhne hned k navyšování úrokové sazby.
Průměrná mzda atakuje 34 tisíc korun, s tradičním dovětkem, že dvě třetiny lidí na ni nedosáhnou. Výzkumníci z platformy pro důstojnou mzdu spočítali, že aby průměrný Čech pokryl standardní potřeby, kroužky pro děti a aby ho neohrozila nečekaná porucha domácího spotřebiče či auta, musel by vydělávat blízko ke 30 tisícům, v Praze pak o 3 tisíce více. Jenže velká část naší společnosti, zejména mimo větší města, takové peníze nemá, ve třetím kvartálu roku 2018 činila mediánová mzda necelých 28 tisíc…
Růst mezd je pozitivní zprávou pro celou ekonomiku – nejde „jen“ o to, že mzdový nárůst se pozitivně odrazí ve spotřebě, ale právě mzdová konvergence, neboli přibližování přeci měl být jedním z cílů naší transformace, ne? Nebo jsme prováděli ekonomickou transformaci proto, abychom navěky zůstali v pozici levného záložního prostoru Německa? Pozitivní zprávou je i to, že nárůst mezd šel „zdola“, s tím jak se zvyšovala minimální mzda, rostl medián rychleji než průměrná mzda. To se pak pozitivně odráží na poklesu pracující chudoby. Potřebujeme růst mezd, protože většina lidí žije ze mzdy – to je odraz jejich životní úrovně. A je to odraz i toho, kam jsme za těch třicet let došli. A tady je vidět, že „hotovo“ tedy rozhodně nemáme.
autor: Marek Korejs