Podle údajů developerské společnosti Trigema vzrostlo loni průměrné nájemné v Praze za metr čtvereční (bez poplatků) na 340 korun. V žádaných částech Prahy stojí metr i 400 a více korun měsíčně. Za padesátimetrový byt v Praze tak bez poplatků zaplatíte klidně 20 tisíc měsíčně. Je realitní trh bublinou před prasknutím, nebo ceny odpovídají skutečné hodnotě?
Takové ceny neodpovídají ničemu jinému než přání majitelů. Je ovšem třeba zdůraznit, že se jedná o ceny nabídkové, tedy ty, které majitel požaduje, reálně je situace sice trochu jiná, ale nikoliv vyhovující. A nejen u nás. V celé Evropě se problematika bydlení obyčejných lidí stává vážným i politickým problémem, který podle mého ukazuje, že dosavadní způsoby řešení selhávají a že zde, jako v celé řadě jiných věcí, je zapotřebí radikálních změn. Nevím ovšem, zda jsme na to dost připraveni. Jde zde o zjevný střet dvou lidských práv: práva vlastnického a práva na důstojné bydlení. Stát a celá společnost si bude muset vybrat…
Člen bytové komise na Praze 3 Filip Hausknecht za Zelené navrhl, aby stát mohl vyvlastnit nedostatečně využívané nemovitosti. Lze nějak definovat, která nemovitost je dostatečně využívaná a která ne? Jde v tomto případě o veřejný zájem? A co je vlastně veřejným zájmem?
Zděšení, které u některých tyto návrhy vyvolaly, ukazuje to, co jsem řekl shora: nevím zda jsme na radikální řešení bytových problémů dostatečně připraveni. Ono samozřejmě ani tak nejde o vyvlastnění, ale o to, že činžák ve městě není totéž co hájovna uprostřed lesa a na oba typy nemovitostí vztahovat stejné pojetí soukromého vlastnictví není možné. Činžák je součástí obce, byl zřízen za určitým účelem a veřejným zájmem jistě je, aby se nakládání s ním podřídilo širšímu než pouze soukromému zájmu – na rozdíl od hájovny uprostřed lesa.
Zdanění prázdných bytů je v Evropě zcela běžné a právo obce obsadit byt nájemcem, pokud tak neučiní ze spekulativních důvodů majitel, již v Evropě existovalo a dovedu si ho docela dobře i nyní představit. Dnes prakticky žádný předmět, který je vlastnictvím, nemůže být užíván pouze podle přání vlastníka a není žádný důvod, aby nemovitosti byly výjimkou.
Jaké byste navrhl řešení pro bytový fond v Praze, kde je situace nejhorší? Pomohlo by zjednodušení stavebního řízení?
Názor, že zrychlení stavebního řízení by napomohlo k odstranění nedostatku dostupných bytů, je první z omylů, na který zde chci upozornit. Pokud v nově postavených bytech, byť postavených zrychleně bez byrokratických překážek, bude nastaveno stejně vysoké nájemné, ničemu nebude pomoženo. Praha musí zajistit, aby byty byly využívány k bydlení, a ne jako hotelové pokoje (airbnb), a nebyly prázdné ze spekulativních důvodů. K tomu ovšem musí napomoci zákon, a ten, žel, zatím není… a to ani v dohledu.
Psali jsme:
Co důchodci a mladé rodiny? Když si nemohou dovolit bydlení v Praze, znamená to prostě, že se mají odstěhovat jinam, kde je to levnější?
U důchodců se nyní objevuje stejný problém, jaký byl u služebních bytů. Za minulé právní úpravy jsme si zvykli, že i po odchodu do důchodu není třeba vyklidit bez náhrady služební byt. A nyní už tomu tak není a mnoho lidí s tím má nebo mělo potíže. Prostě počítat s tím, že až budu v důchodu musím mít zajištěno přiměřené bydlení, je nutnou podmínkou pro spokojené stárnutí. Ale bydlení není jedinou oblastí, kde se nám to nějak nedaří…
Dnes je problematické sehnat i hypotéku. Pokud nemáte našetřeno kolem milionu korun, prakticky nemáte šanci hypotéku získat. Je normální splácet třicet a více let v životě vlastní bydlení? A je vůbec normální, aby takřka každý nějaké bydlení vlastnil? Celosvětově mají Češi jednu z největších měr vlastnictví nemovitostí…
Vztah vlastnického a nájemního bydlení je jedním z problémových míst polistopadové politiky. Nesmyslný růst nájemného, kterému sice vlády se snažily čelit, ale soudy, včetně těch evropských, je naopak podporovaly bez ohledu na reálné možnosti lidí, vedl k tomu, že lidé se snažili dostat k družstevnímu nebo vlastnickému bydlení. Je to zcela zřejmé: nájem dnes, jak jsme již zde psali, tvoří několik stokorun za metr podlahové plochy, a družstevník platí 40 až 50 Kč za totéž. Proto obce pod tlakem občanů privatizovaly byty. Pokud nedojde k radikální změně představ o tom, jaké nájemné může být od občanů požadováno, situace se nezlepší. Nepřehlížejme ovšem, že nově stavěné byty jsou ještě před dokončením rozprodány, takže problém není ani tak v nedostatku financí u občanů jako ve zjevné neochotě platit majiteli nesmyslný nájem, když pronajímání bytů není žádné podnikání, ale jen uložení peněz.
Dalším velkým problémem je obchod s chudobou. Na Facebooku máte sdílený text o situaci v Jirkově, kde bytovka vydržela pouhý rok. Jak se píše v článku uveřejněném v seznamzpravy.cz položilo ji, že tu majitelé bytů nabízeli lidem na podpoře bydlení za předražené nájemné. Mohli ho nadsadit, protože za nájemníky na dávkách ho stejně proplácel stát. Peníze skončily u majitelů bytů, ale ti z nich neplatili ani základní náklady na bydlení. Dům byl v dluzích a pak bez tepla, teplé vody a elektřiny. A nakonec i bez nájemníků. Podobný osud hrozí v Jirkově i dalších domům a jistě nejen tam. Zástupci čtyř severočeských měst se obrátili na vládu, aby zakročila proti obchodu s chudobou. A není to zdaleka poprvé, obce na severu Čech se obracely už i na minulé vlády. O problému se ví dlouhou řadu let, politici zprava i zleva slibují nápravu, a ta se neděje. Proč podle vás?
Celospolečenský hon na obchodníky s chudobou je druhým z omylů, na který bych rád upozornil. Tito „obchodníci“ jsou totiž jediní, kteří zajišťují jakési bydlení pro lidi, kterým nikdo jiný bydlení neposkytne. Nedokážeme-li jako stát zajistit takovým lidem jiné, důstojnější bydlení, pak mi připadá trochu hloupé to vytýkat těm, kteří takové bydlení zajišťují. Problém je jinde, a totiž v tom, že nikdo nebrání tomu, aby někteří majitelé bytů a uživatelé bytů nedevastovali byt a dům a nevytvářeli tak vyloučené lokality. Zákonná opatření na zrušení vlastnictví takovým majitelům ( §1184 obč.zák.) jsou bezzubá a o novele není slyšet. Ale co hůře: družstva a společenství vlastníků jsou devastována nezájmem členů o funkce ve vedoucích orgánech družstev a společenství, neboť zákony jim ukládají stále nové a nové, v podstatě nesmyslné povinnosti, které obtížně zvládá profesionál, a nikoliv ten, kdo chce jen v klidu bydlet. Celá politika a zákonná úprava bydlení vyžaduje radikální novelizaci, jinak si zaděláváme na vážný celospolečenský problém.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Oldřich Szaban
