Jak to dnes vypadá s důvěrou v Evropskou unii mezi Čechy podle průzkumů?

Obyvatelé České republiky jsou rozděleni. Největší část Evropské unii příliš nedůvěřuje, ale případné vystoupení jim připadá příliš riskantní. Pak je tu menší skupina euronadšenců a podobná skupina striktních euroskeptiků. Poměr mezi těmito třemi skupinami vypadá stabilně. Občas nějaký výzkum ukáže vybočení tím nebo oním směrem, ale o skutečné významné změně nemůžeme mluvit.

Tato nová situace je radikálně odlišná od té před nějakými deseti či patnácti lety, kdy podstatná část populace opravdu věřila, že život v Evropské unii bude znamenat prosperitu, bezpečí, omezení korupce, vyšší úroveň škol a podobně. Dnes je jasné, že žádná z těch nadějí se nenaplnila a ani nenaplní. Reakcí veřejnosti ovšem není odmítnutí Evropské unie, ale spíš celková rezignace.

Změnila se i rétorika, kterou jsou aktivity Evropské unie obhajovány. Občanům už nejsou předkládány žádné pozitivní vize, to by bylo směšné. Dnešní europropaganda je naopak založena na vyvolávání strachu, co děsivého by se stalo, kdybychom Evropskou unii opustili. Menším motivem pak je vyvolávání pocitu viny – tvrdí se, že Evropské unii cosi dlužíme a máme povinnost to splatit. Vize zbohatnutí nebo jiných výhod je už předkládána jen čerpačům dotací a velmi nezkušeným mladým lidem.

Nicméně veřejné mínění je v pohledu na Evropskou unii opět stabilní, a můžeme předpokládat, že tomu tak bude nadále, nedojde-li ke katastrofické události typu vojenského útoku proti Maďarsku.

Je něco takového vůbec možné?

Rozhodně to není nemožné. Netvrdím, že k útoku na Maďarsko určitě dojde, ale některé znepokojivé signály se objevují, například prohlášení německé kancléřky, podle nějž mají převzít kontrolu nad maďarskými hranicemi od tamní armády blíže neurčené „unijní jednotky“ nebo to, že sorosovská stanice CNN už zahájila propagandistické tažení proti „maďarskému diktátorovi“, které dost možná může sloužit jako ospravedlnění případné vojenské akce.

Takto vysílala z Maďarska před letošními volbami DW, financovaná německou vládou:

Především jde o to, že dnešní způsob rozhodování velkých byrokratických aparátů představuje obrovské riziko. Jsou do něj v různé míře zapojeny tisíce nebo desetitisíce úředníků a aktivistů, každý hájí především rozpočet a pravomoci svého oddělení, a konečné rozhodnutí, které tak vzniká, je v podstatě náhodné. Z aparátu může vypadnout úplně cokoliv, pokud to není v rozporu s mocenskými zájmy byrokratů. Tedy i nesmyslná vojenská akce. A v tomto chaotickém zmatku se ještě pohybují sorosovské neziskovky a další nátlaková uskupení, která s různou mírou úspěchu prosazují nejrůznější zájmy.

Jak píšu v jedenácté kapitole své knihy Prolomení hradeb, člověku, který se na úřad dívá zvenku, v posledních letech standardně připadá, že rozhodnutí nejspíš přijímá orangutan, co utekl z klece a náhodně rozhazuje papíry a razítka. Což by mohlo působit komicky, dokud si neuvědomíme, že se takto rozhoduje o osudech milionů lidí a že je takto možné i zahájit válku. Struktura elit toto riziko ještě dále zvyšuje.

Jakým způsobem?

Ještě před pár desítkami let tomu bylo tak, že pokud vláda vydala nesmyslné rozhodnutí, mohlo být přinejmenším zpomaleno odporem lidu nebo alespoň odporem nějaké elity. Jenže tahle pojistka zmizela. Na názoru normálních pracujících lidí naprosto nezáleží a příslušníci elity – v Prolomení hradeb je nazývám novou aristokracií – jsou připraveni se smířit absolutně s čímkoliv. Podle toho jsou vybíráni a k tomu jsou dlouhodobě cvičeni.

Kdyby se kupříkladu dozvěděli, že je důležité věřit, že Tanzanie je nebezpečím pro světový mír, okamžitě tomu uvěří. Členové pražské kavárny budou ochotni se hádat o to, jak strašlivá je Tanzanie. Paní poslankyně Černochová bude hřímat a vyzývat k okamžitému útoku proti Tanzanii. Redaktoři a analytici České televize budou každý den produkovat desítky zaručených informací o nebezpečnosti Tanzanie. A neziskovky dostanou do pražských ulic tisíce studentů pálících tanzanskou vlajku. Na univerzitách odstartují čistky proti extremistům zpochybňujícím tanzanskou hrozbu. A think-tank Evropské hodnoty přinese zaručené důkazy o činnosti tanzanských agentů. Za tři dny přijde z kanceláří Otevřené společnosti zpráva, že Tanzanie je vlastně kamarád a skutečným nebezpečím je Mongolsko. Všichni ti lidé změní během pár hodin názor a začnou upřímně věřit v mongolskou hrozbu.

Není těžké porozumět, že pokud takoví lidé ovládají média, velké peníze i státní správu, dále to zvyšuje riziko nesmyslné války. Třeba proti Maďarsku.

Proč jsou evropské volby u voličů „druhořadé“, podle vás?

Protože čeští voliči posílají do europarlamentu tak málo zástupců, že na nich vůbec nezáleží. Dokonce i ty nejmenší státy USA mají větší možnost ovlivnit americké federální záležitosti než Česká republika v rámci Evropy. V Evropě záleží v podstatě jenom na tom, jak dopadnou volby v Německu a ve Francii. Proč by se měli občané České republiky vzrušovat?

A jak do nich zasáhne současná migrační krize?

Již zasáhla, protože již ovlivňuje chování politických stran. Z hlediska stranických funkcionářů jsou eurovolby významnější než z hlediska občanů, protože jim umožní domlouvat v Bruselu kšefty. Zdá se, že právě v souvislosti s eurovolbami vykrystalizovaly tři základní politické postoje ve vztahu k imigraci.

Vítačská, zahrnující strany jako TOP, STAN, KDU, Piráty, Zelené a další. Tenhle postoj poznáte podle sloganu – nejsme žádní vítači. Spočívá v ochotě nastěhovat do České republiky neomezený počet jakkoliv nebezpečných kolonistů, samozřejmě za ujišťování, že vlastně nechceme, ale je to povinnost.

Pokrytecká, zahrnující zejména ANO a ODS. Politik hřímá o tom, že je zapotřebí zastavit imigraci, ale přitom podniká naprosto stejné kroky jako vítači. Ač jsem ji nazval pokryteckou, má ten pozitivní aspekt, že umožňuje otevřenou debatu o problémech imigrace a o způsobech jejího zastavení.

A potom pozice zdravého rozumu, ve které jde o konkrétní kroky bránící imigraci. V první řadě zavedení hraničních kontrol, výstavbu plotů na hranicích a rychlé deportace. Z velkých stran ji snad, doufejme, zastává SPD.

Rozbíhá se volební kampaň. Martin Rozumek, ředitel Organizace pro pomoc uprchlíkům, říká, že politici zbytečně straší občany migrací. Je to pravda, nebo ne? Vidíme billboardy od ČSSD o bezpečných hranicích a bezpečném Česku, Havířov bez migrantů a tak podobně. Některá politická hnutí, například sdružení Mostečané Mostu, hovoří o vesnici pro lůzu. Do voleb se promítají problémy s migranty, i když můžeme tohle slovo chápat dnes už různě. Je to populismus, nebo žádoucí proces? A jak moc se tedy odrazí migrační krize v našich podzimních volbách – ať už komunálních, či do Senátu?

Migrace je vůbec nejvážnější problém, jakému Česká republika čelí. Z posledních analýz Centra pro studium politického islámu vyplývá, že pokud bude pokračovat současné tempo usazování muslimů v České republice, někdy kolem roku 2035 překročíme práh nevratné islamizace, který už překročily Švédsko, Německo a Velká Británie. Co si myslet o politikovi, který tak zásadní záležitost ignoruje a řeší výši daní nebo stavbu dálnic? Populista je ten, kdo odmítá dát imigraci na první místo.

Martin Rozumek je placený za podporu džihádu proti České republice a dělá svou práci, jak nejlépe umí. Takovými lidmi bychom měli hluboce pohrdat, a rozhodně se nenechat zmást ničím z toho, co říkají.

Brzké volby v České republice – komunální i senátní – leckdo označuje za zásadní pro současné politické strany v Poslanecké sněmovně. Vnímáte to stejně?

Naprosto ne. Třeba v sociální demokracii by případný debakl nejspíš urychlil změny, ale celkově není důvod čekat zásadní dopady. Poslancům zůstanou mandáty, ministrům zůstanou křesla, úředníkům a aktivistům jejich rozpočty...

Například pro ODS byla komunální politika v minulosti jakýmsi kořenem jejich úspěchu. Vrátí se jejich silná pozice? Míří správným směrem, vzhledem k průzkumům, které jsou pro ně pozitivní?

ODS je ze sociologického hlediska nesmírně zajímavý případ. Původně se jednalo o euroskeptickou konzervativní stranu s národoveckým zabarvením, pak neomarxisté ovládli úzkou vrstvu stranické byrokracie, v další fázi vedení strany a nakonec se názorově přizpůsobili i členové. Myslím, že někteří příslušníci kavárny předpokládají, že něco podobného lze provést s celým národem. Jenže tak jednoduché to není. Ve skutečném národě je v nižších třídách řada lidí, kteří si vybudovali vlastní svět nezávislý na elitách a jsou motivováni ten svět bránit. V politické straně nic takového neexistuje.

ODS má dnes našlápnuto k tomu, aby dosáhla všeho, co potřebuje strana bez ideologie. Pár dalších starostů umožní čerpat více dotací, a s trochou štěstí může ODS získat i pražský magistrát, což by jí otevřelo cestu ke stovkám miliard. Takže se asi dá říct, že míří správným směrem.

Vláda Andreje Babiše pracuje s ČSSD a s podporou komunistů. Hnutí ANO, zdá se, podporu neztrácí. Čím si ji udržuje?

ANO má stabilně podporu kolem třiceti procent při poměrně nízké volební účasti. Nejedná se tedy o žádnou masovou podporu. ANO spíše staví na tom, že zatím neexistuje alternativa. SPD dosud nevyrostlo v sílu schopnou převzít hlavní odpovědnost za vedení země a tradiční strany rezignovaly na oslovení širší veřejnosti. Dá se říct, že mnoha lidem prostě nezbývá než volit ANO.

Máme stále určité problémy s Ruskem. Stále čelí různým obviněním, platí protiruské sankce. Jak Rusko a případné nebezpečí z jeho strany vnímají Češi?

Lidem většinou není Rusko příliš sympatické, ale jen malá část české veřejnosti je pokládá za hrozbu. Je to další příklad toho, že ani několik let masivní propagandistické mašinerie nezabralo.

Ať už při vzpomínce na 50. výročí vpádu vojsk Varšavské smlouvy do Československa, na výstavě Země živitelka nebo při zahájení školního roku různým způsobem lidé vyjadřují nesouhlas s politikou prezidenta Miloše Zemana a premiéra Andreje Babiše. Připomeňme i to, že Andreje Babiše vypískali před Českým rozhlasem, na předvolební akci po něm hodili vejce. O jaké atmosféře ve veřejnosti to podle vás vypovídá? A vypovídá to o něčem?

Nejde o pár pošahanců, kteří se tímto způsobem projevují, ale o reakci takzvaných lepších lidí z univerzit, redakcí, neziskovek, managementů korporací a podobně, kteří takové ostudné kousky veřejně schvalují. Ukazuje to na ztrátu soudnosti, slušnosti i vkusu. Zase se tím vracíme k té charakteristice nové aristokracie, na kterou jsme narazili výše. Ti lidé nemají žádné vlastní vnímání, žádný vlastní názor. Když slyší, že mají podporovat pokřikování na prezidenta vlastní země, podporují pokřikování. Kdyby slyšeli, že si mají uříznout levé ucho, uříznou si levé ucho.

Žel, nejde jen o úzkou pseudoelitu, ale také o řadu zmatených lidí z různých společenských vrstev, kteří mají pocit, že když budou mechanicky napodobovat všechny vrtochy těch nahoře, stanou se bohatšími, krásnějšími a vznešenějšími.

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.