Nezvolený kandidát na prezidenta Jiří Drahoš ve volební kampani říkal, že by Česká republika měla přijmout euro do čtyř let. „Opakovaně říkám, že by současná vláda měla zahájit seriózní debatu o přijetí eura. Mandát vlády jsou čtyři roky, i to je realistická doba, aby se euro případně ke konci toho mandátu mohlo přijmout,“ řekl Novinkám Drahoš. Co si o tom myslíte? Je euro pro nás výhodné?
Debata o euru je jistě potřeba. Ostatně i znovuzvolený prezident Zeman byl a je velkým zastáncem eura. Jakkoliv často dodává, že se nejdříve musí vyřešit problém Řecka. Pro odlehčení, po proběhlé prezidentské kampani – je možná pikantní připomenout, že byl jednou v žertu vrcholnými představiteli ČNB „škádlen“, že chce spíše zavést rubl.
Každopádně čtyřletý horizont může být těžko představitelný i pro největší fanoušky eura zejména kvůli proběhnuvší umělé devalvaci koruny. Mimo jiné jsme byli kvůli tomu loni v únoru přeřazeni americkou bankou J. P. Morgan zpět mezi rozvojové země kvůli nízkému příjmu za hlavu za poslední tři roky. Zafixování kurzu na současných úrovních, které jsou dnes zhruba jako na začátku intervencí, by veřejnost těžko unesla. ČNB svou politikou slabé měny zablokovala největší výhodu samostatné měny – možnost rychlejší konvergence k vyspělým zemím a zvýšení produktivnosti přes robustně posilující měnu.
Česká ekonomika se naopak ještě více zasekla v pasti levné práce, subdodavatelské a odtokové ekonomiky. To je největší problém naší země. Pro české podnikatele zdražily zahraniční technologie, akvizice a experti. To vše za doprovodu postupné „euroizace“ ekonomiky, jelikož exportní firmy čím dál více začínají preferovat přirozený hedging. Díky emisi více než dvou bilionů korun se finanční korunový trh stal rejdištěm pro zahraniční spekulanty nadlouho dopředu. Jen za minulý rok je ČNB ve ztrátě 243 miliard korun. Míra redistribuce na úkor českých zaměstnanců a podnikatelů ve prospěch zejména mezinárodních spekulantů je skutečně masivní.
Jak je to možné? Vždyť sám prezident Zeman se nechal slyšet, že do bankovní rady bude jmenovat jenom odpůrce devalvace a politiky slabé koruny...
Přesně tak. A podívejme se na realitu. Prezident Zeman se dostal do podobné situace jako bývalý prezident Václav Klaus. Kdy s obhajobou intervencí se plně projevila názorová flexibilita některých členů bankovní rady, které jmenovali a dnes si to doufám vyčítají. Na podzim minulého roku na přednášce na VŠE se třeba guvernér Rusnok odkazoval ve věci možné politické legitimizace inflačního cíle na článek víceguvernéra Mojmíra Hampla. V něm se mimo jiné dozvíme pod nadpisem „Aliance mezi populisty“:
„Proto bylo až komické, jaká podivná aliance se vytvořila mezi některými zkušenými populisty (Zeman, Okamura) či odbory na jedné a bulvárními ekonomickými komentátory (Kohout, Kovanda) a kvazi-liberály na druhé straně v útoku na tuto stabilizační roli centrální banky, která chrání ve špatných časech právě ty slabší, protože jim dává více práce a příjmů. Srovnáme-li si argumentaci a šířenou mytologii těchto skupin, nejsou mezi nimi rozdíly. Stejné věty, stejné chyby.“
Můžeme mít různé názory, věcně debatovat, třeba i ostře – ale vždy to má mít nějakou argumentační úroveň. Osobní útoky podobného typu jsou všude ve vyspělých zemích brány jako zoufalé pokusy odvracet pozornost někam jinam a jako špatné svědomí.
Jestli je něco v ekonomické obci bráno jako měnový populismus – pak to historicky byla vždy politika umělé devalvace. A proč se třeba debaty o tom, že by politici mohli určovat inflační cíl, nevedly ze strany ČNB před spuštěním intervencí?
Ostatně jak to jednou vyjádřil bývalý prezident Václav Klaus: „Singer a spol. míří do hořkého konce”. Myslíte si například, že by nějaký guvernér centrální banky ve vyspělé zemi byl schopen napsat v rozhovoru toto: „Kdykoli jsem se bavil s lidmi z nadnárodních firem o nás Češích, tak říkali, že jsme vzdělaný národ, který má touhu rozumět tomu, co a proč dělá. Což z nás dělá vynikající lidi na obsluhu výrobních a logistických procesů. Nejsme ale designéři, nejsme ochotní jako třeba Němci testovat osmdesát hodin jednu součástku, jestli nám nepraskne, na to nemáme trpělivost, neumíme prodávat jako Poláci. Ale máme respekt k pravidlům. Ono není náhodou, že už od 19. století jsme těmi, kteří v oblasti nejvíce vyráběli.”
Jmenování členů bankovní rady je v podstatě nejdůležitější pravomocí prezidenta, která přímo ovlivňuje peněženku každého z nás, strukturu ekonomiky a rychlost přibližování k Západu. Paradoxně toho v proběhlé prezidentské volbě mohl popř. využít Jiří Drahoš, pokud by se přihlásil k politice silné koruny a oprávněně zkritizoval výběr a výroky členů bankovní rady svého soupeře. Současná politika ČNB může prezidentovi Zemanovi z tohoto důvodu uškodit. Otázka přijetí eura je v téhle chvíli až druhotná, pokud nedochází k robustní konvergenci, která byla ČNB hrubě zpomalena.
Opravdu? Zkuste to více vysvětlit.
Otázka přistoupení k euru je úzce spojena s předchozí měnovou politikou. Je dobré si uvědomit, jak se otázka eura z ničeho nic v médiích začala znovu debatovat v dubnu 2017 po skončení kurzového závazku. Proč? Otázka přijetí eura a kurzu se stala bitvou zájmových skupin. A to je špatně pro naší zemi. Existuje zřejmě zájem vstoupit do eura v podhodnoceném kurzu. Pikantní přitom je, že v konečném důsledku tento krátkodobý zájem dopadne dlouhodobě nejhůře právě na ty, kteří ho tak prosazovali s vidinou udržení nízkých mzdových nákladů. Tlak veřejnosti, politiky a odborů v budoucnu ukáže, že to byl strategický omyl.
Právě robustně posilující koruna bez umělé devalvace by vedla k přirozenějšímu a zdravějšímu vývoji. Češi by bohatli přes kurz. Takto naopak dochází k dalšímu úniku reálného bohatství do zahraničí přes finanční trh v podobě postupného vybírání zisků mezinárodních spekulantů. Zaměstnanci pak budou tlačit na o to větší růst korunových platů, aby se jim kompenzoval devalvační pokles mezinárodní kupní síly. Klíčové je v tomto ohledu vyjádření viceprezidenta Svazu průmyslu a dopravy Radka Špicara z 6. 4. 2017 v Českém rozhlase: „Pro velké hráče na trhu byly intervence hra s nulovým součtem. Jsme otevřená ekonomika, což znamená, že nejen exportujeme, ale musíme i hodně dovážet. Nepřeceňujme tedy pozitivní efekt intervencí na českou ekonomiku.”
Jak už jsem výše uvedl, dovoz technologií je klíčový pro modernizaci naší ekonomiky. Díky oslabenému kurzu se logicky i snížila motivace českých podnikatelů pro zahraniční akvizice. Skvěle to vyjádřil v březnu 2017 senior konzultant pro fúze a akvizice EY v České republice Michal Hrmo: „Ve srovnání s rokem 2015 narostl počet domácích transakcí o 121 procent, zároveň však došlo k poklesu investic českých subjektů do zahraničí o 32 procent. Do značné míry jde o důsledek oslabené české koruny, která znevýhodňuje nakupování podniků v zahraničí a naopak.“
Tohle je jeden z nejdrastičtějších důsledků intervencí ČNB, o kterém se v médiích téměř nemluví. Jak může na vrcholu ekonomického cyklu klesat objem investic v zahraničí? Naopak to vytvářelo a vytváří drastické domácí bubliny na trzích aktiv s dramatickým dopadem na české domácnosti a podnikatele. Tohle jsou dnes ta nejzásadnější témata v naší zemi a jak znovuzvolený prezident Zeman, tak případně i jeho protikandidát Jiří Drahoš by se jim rozhodně měli věnovat.
Psali jsme:
Česká republika schválila za Nečasovy vlády přistoupení k ESM, čili závazek, že bude ručit zhruba 350 miliard korun za krachující státy EU v okamžiku přijetí eura. Není to riziko?
ESM, neboli často nazýván jako euroval, je trvalý program záchranného fondu EU a je někdy vnímán jako evropská obdoba Mezinárodního měnového fondu. Samozřejmě jeho vznik může být rizikem z hlediska dalšího posílení morálního hazardu systému. Bohužel většina evropských autorit nechce vnímat skutečné systémové příčiny eurozóny, které vedou spíše k hospodářským divergencím a nikoliv konvergencím mezi jednotlivými členskými zeměmi. Proto také většina pokusů o reformy vede jen směrem k jednotným záchranným, dohledovým mechanismům a posilování společných fiskálních kapacit. Hlavním problémem je neefektivní alokace kapitálu napříč eurozónou v důsledku špatné měnové politiky a jednotné úrokové míry. To vedlo před krizí k systémovým divergencím, nemovitostním bublinám a krizím státního dluhu v takzvaných periferních státech. Široké porušování Paktu stability a růstu bylo jen logickým doprovodným jevem systémových chyb v nastavení eurozóny.
V případě přijetí eura ČNB nebude mít již dozor na bankami v ČR a zahraniční matky, které se ocitají v problémech, budou moci ze svých dcer či poboček volněji převádět prostředky do svých centrál. Mohly by tak být ohroženy úspory českých občanů. Je tomu tak?
Největším aktuálním nebezpečím pro hodnotu úspor českých občanů je stále probíhající politika slabé koruny ČNB. Dozorová funkce by se po přijetí eura úplně neztratila. Ten režim by nebyl diametrálně odlišný od dneška. Většina zahraničních matek českých bank má větší kredibilitu nežli dnešní ČNB. Na banky se valí stále více neefektivních regulací a chystá se i zákonné opatření pro regulaci hypoték v takovém měřítku, které ani na Západě není obvyklé. To může tvrdě dopadnout především na mladé rodiny bez dostatečných úspor.
Nerovnováhy jsou přitom způsobeny zejména předchozí manipulativní úrokovou a kurzovou politikou. ČNB o to více tlačí na banky a politiky, že je nutné takzvanou zákonnou makroobezřetnostní politikou „ochlazovat papiňák“ zvnějšku. Zajímavé je, že například teď třeba významný makroekonom Michael D. Bordo z National Bureau of Economic Research ve svém prosincovém článku namítá, že tato obsese takzvanou makroprudenční politikou má právě deformační důsledky, může zabránit jen menším nerovnováhám a v konečném důsledku přispět k ještě mnohem větší krizi v budoucnu.
Co teorie optimálních měnových zón?
To směřuje k výše rozebírané otázce systémových chyb v eurozóně. Jsou na to mezi ekonomy různé pohledy. Na jedné straně eurozóna rozhodně není takzvaná optimální měnová zóna. Na druhou stranu někteří ekonomové spíše v žertu říkají, že přeci třeba takový ústecký nebo moravský region nezavede severočeskou nebo slezskou korunu proto, aby díky možné devalvaci se snad rychleji dotahovaly na Prahu. Samozřejmě je zde zásadní otázka mobility práce a kapitálu. Jak jsem už ale výše uvedl. Samostatná měna musí být primárně nástrojem rychlejší konvergence, nikoliv umělé devalvace. Pokud by byly národní centrální banky odpovědné, pak by nikdo o měnových uniích neuvažoval. A naopak – společná měna nesmí být mechanismem divergence, jako se to stalo zejména u jižního křídla eurozóny.
Tyhle aspekty je nutné zevrubně debatovat. Nikoliv se fundamentalisticky klonit na jednu a druhou stranu. Hlavním problémem je politika slabé koruny ČNB. Eurozóna se musí zaměřit na systémovou reformu fungování v tom směru, aby nedocházelo k divergencím a k neefektivní alokaci kapitálu. Velmi podnětně k tomuto tématu psal americký profesor Stanley Black z UNC Chapel Hill – tedy že v různých částech eurozóny by mohly být různé úrokové sazby. Do jisté míry to tak fungovalo v rámci dolaru i ve Spojených státech v letech 1914 až 1941.
Pan Kalousek říká, že máme přijmout euro a být v tvrdém jádru. Je ale eurozóna vzorem pro dobré hospodaření? Jak jsou na tom státy eurozóny a státy mimo eurozónu, pokud jde státní dluh, HDP či obecně o výkon ekonomiky?
Opět. Miroslav Kalousek by tuhle otázku neměl separovat od otázky umělé devalvace české koruny. Koruna by se bez intervencí pravděpodobně už dnes blížila úrovni kurzu 20-21 korun za euro... Jsou to spojité nádoby. Díky nadměrným devizovým rezervám a postupnému vybírání zisků zahraničních spekulantů je koruna hrubě oslabená a neodpovídá fundamentům naší ekonomiky. ČNB přitom neodprodává ani výnosy z devizových rezerv tak jako v minulé dekádě. To povede k ještě větší ztrátě ČNB a vyšším ziskům zahraničních spekulantů do budoucna. To vše na úkor českých zaměstnanců a podnikatelů.
Jinak eurozóna samozřejmě není vzorem pro dobré hospodaření. Známe oba špatné příklady. Eurozóna uškodila zejména jižnímu křídlu eurozóny. Naopak naše země je křiklavým případem toho, jak samostatná měnová politika dnešní ČNB brzdí konvergenci k Západu. Buďme v tomto objektivní a konstruktivní.
Neznamená vstup do eurozóny, že ČR přijde o možnost ovlivňovat svůj rozpočet a přijde harmonizace daní? Zastánci eurozóny hovoří o nutnosti společné ekonomické vlády, o jednotném rozpočtu a o stejné výši daní… Není to o tom, že bychom ve své zemi vlastně již o ničem nerozhodovali?
Jak už jsem výše rozebíral. Současné návrhy reforem eurozóny nejdou tím nejlepším směrem. Nemíří totiž na systémové příčiny hospodářských divergencí. Tlak na neefektivní harmonizace všeho možného povede naopak jen k čím dál větším politickým divergencím....
Co otázka Evropského sociálního paktu? A hrozí jednotné sociální dávky pro imigranty?
Myslím si, že Evropa má teď jiné starosti. Spíše to zůstane u deklarací. Sociální otázky je vždy efektivnější a adresnější řešit na decentralizované úrovni. A třeba jednotné sociální dávky pro imigranty by byly tak výbušné, že jsem přesvědčen, že reálně nehrozí.
Psali jsme:
Tomáš Munzi je předsedou správní rady Czech Enterprise Institute, členem správní rady Asociace financování infrastruktury pro mobilitu (AFIM), působí na Národohospodářské fakultě VŠE a podniká v oblasti poradenství a informačních technologií. Absolvoval Vysokou školu ekonomickou v Praze a mezinárodní program IEL- International Programme in Comparative Analysis of Institutions, Economics and Law, jointly with Cornell University, Ecole Polytechnique of Paris and Universiteit van Gent. V roce 2011 působil jako Visiting Scholar na Cornell University v USA, kde se zabýval hospodářskou politikou a regulacemi. V USA též absolvoval letní univerzity CATO, Foundation for Economic Education a Mises University.
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Lukáš Petřík
