Německo vyvolalo ostrou kritiku zemí, jako jsou Francie, Španělsko či Itálie, za to, že se chystá podpořit stabilizaci cen energií zvláštním hospodářským a stabilizačním fondem o objemu až 200 miliard eur (až 4,9 bilionu Kč). Takové masívní ochrany své ekonomiky ostatní členské státy EU schopny nejsou. K čemu tento krok ekonomického hegemona Evropy může vést?

To má více rozměrů. Z jedné strany to můžeme vnímat tak, že Německo je zemí s jednou z nejvíce ukázněných rozpočtových politik v rámci Evropy. Takže to, že nerozhazuje tolik v dobách konjunktury, pak vede k tomu, že si v dobách krizí může dovolit utrácet víc. Ale tím by ta chvála asi tak končila.

Principiálně totiž tak mohutná ochrana a stropování je velmi špatnou zprávou nejen pro Německo, ale hlavně i pro nás, protože my máme s Německem propojenou nejen přenosovou soustavu, ale i cenotvorbu. Tento typ ochrany povede k tomu, co dlouhodobě na přístupu k energetické krizi kritizuji: Totiž povede to k překrytí jejích příčin.

Jakmile cena pro koncové spotřebitele nebude tak vysoká, jak by bez zásahu byla, spotřebitelé zaprvé nebudou šetřit na spotřebě, zadruhé nebudou vznikat nové zdroje zapojující se do nabídky energie. Tedy prudce se zvýší převis poptávky po energii nad nabídkou. A to bude znamenat nedostatek energie. Současně nedostatek nabídky povede na velkoobchodním trhu k vyšší ceně, než jaká by se na něm ustálila, kdyby se do ceny nezasahovalo – což ale také povede k tomu, že vlády v Německu i u nás budou muset dodat větší rozdíl v ceně mezi velkoobchodní cenou a cenou pro koncové uživatele.

A to všechno bez vyřešení skutečné příčiny energetické krize, totiž nedostatku energií v důsledku Green Dealu.