Co říkáte protestům proti Miloši Zemanovi na Albertově 17. listopadu a celé vlně kritiky proti jeho osobě?
Vůbec si nemyslím, že protesty proti prezidentu České republiky byly motivovány odporem proti jeho vulgarismům, které nijak neobhajuji ani neschvaluji. Myslím, a z televizní obrazovky to bylo docela dobře vidět, slyšet i cítit, že ona vlna červených karet byla především výronem nestráveného zklamání z toho, že právě Miloš Zeman byl před rokem ve svobodných volbách zvolen prezidentem země. Vždy jsem byl silným odpůrcem zavedení přímé volby hlavy státu, a stále jím jsem, ale jako demokrat pokorně přijímám výsledky svobodných voleb.
Navíc, především na obrazovkách ČT prominentně defilovali lidé, kteří nám – prostřednictvím červených karet – dávají vědět, jak to v téhle zemi mohlo být krásné, kdyby se k tomu nedostali lidé jako Václav Klaus a Miloš Zeman a kdyby v jakémsi nestřeženém okamžiku od toho všeho nebyli odstrčeni lidé obklopující Václava Havla, aniž by kdokoliv bral v úvahu, že tito lidé byli do svých funkcí zvoleni ve svobodných a tajných volbách občany této země. Nesouhlasím s myšlenkovým světem Miloše Zemana, ale nesouhlasím ani s vajíčkovým útokem na hlavu státu. Čemu prospívá destrukce autority a řádu? Je opravdu současný prezident této země tím, kdo tady ničí řád? Není to někdo jiný, kdo promyšleně zabíjí vše, v co jsme po Listopadu 1989 věřili?
Miloš Zeman je kritizován hlavně kvůli svému vztahu k Rusku a Číně. Co říkáte tomu?
Zkusím vám odpovědět jinak. Tuhle jsem náhodou potkal svého přítele, který je obchodním ředitelem jedné významné české strojírenské firmy. Ta, mimo jiné, vyváží do Ruska a do Číny. Když jsem se ho zeptal na to, co si myslí o sankcích vůči Rusku, byl ostře proti nim a postoje Miloše Zemana chválil. Firma stála před podepsáním několika významných a dlouho připravovaných obchodních kontraktů. Díky sankcím se vše zhroutilo a firma o zakázky přišla.
Před několika týdny jsem stál v Chotěboři před budovou firmy, která byla před podpisem gigantické smlouvy s ruským Kamazem. Sankcemi o tuto zakázku přišla. To jsou dva velmi konkrétní případy z poslední doby. A takových jsou v Česku jistě desítky, ne-li stovky. Sankce oběma stranám tohoto konfliktu škodí. Každý ekonomicky gramotný člověk ví, že nic nepřináší, nic nevyřeší a situaci pouze vyhrocují. A přestaňme nazírat na svět naivníma očima. Snadno se nám totiž může přihodit, až zchladnou horké hlavy, že prostor pro ekonomickou spolupráci mezitím obsadil někdo jiný. A klidně to může být někdo, kdo nás do současné politiky sankcí hodně tlačí.
Psali jsme:
Je v Rusku demokracie? Je Putinovo Rusko nový Sovětský svaz? A je demokracie v EU?
Jedna věc je, co si o úrovni či výkonu demokracie v Rusku myslíme my, druhá věc je, co si o kvalitě své demokracie myslí sami Rusové, kteří politiku svého prezidenta drtivě podporují, jak se zdá. My vše pozorujeme z relativní dálky, jsme součástí společnosti s odlišnou historickou zkušeností, jinak sociálně, kulturně i nábožensky strukturovanou. Na leccos se proto můžeme dívat jinak, ale opravňuje nás to k tomu, abychom každému vnucovali náš model demokracie, o kterém si myslíme, že je jediný správný? A když už jsme tedy u toho, myslím, že celému euroamerickému prostoru by prospělo, kdyby si také začal trochu více všímat své vlastní kvality. Ono je to takové eurounijní: doma mít problémy, ale všem okolo kázat, jak to mají správně dělat.
A co se týká Ruska jako Sovětského svazu? Stačí trochu pozorněji sledovat ruské poměry skrze nejrůznější internetové ruské adresy a zjistíme, že současné Rusko je všechno jenom ne Sovětský svaz. Že to v nás přežívá, že to v sobě někteří živíme, že nás k přirovnávání Ruska k Sovětskému svazu česká média tlačí, to ještě neznamená, že bychom měli začít ignorovat selský rozum. Snad si přece alespoň někteří éru Sovětského svazu pamatujeme a na základě zkušenosti jsme schopni srovnávat, ne?
Pokud jde o Pussy Riot, je dle vás přípustné znesvěcovat křesťanský chrám či souložit na veřejnosti jako jedna z členek kapely?
Tyto aktivity, či jak to říci, považuji za zvrácené a úchylné. A tvrdit, že tímto způsobem, jenž oprávněně uráží věřící, církev i veřejnost v Rusku, „protestují“ proti politice prezidenta země, považuji za cynický výsměch. Za sebe nevidím jediný důvod, proč bych měl Pussy Riot chápat nebo dokonce podporovat.
Nemůže se Rusko cítit ohroženo, když se podíváme na počet vojenských základen USA a NATO po světě a kolem ruských hranic a když porovnáme výdaje na armádu?
Rusko je světová velmoc. Jako každá velmoc má i ono vlastní zájmy, kterých chce dosáhnout či které chce bránit. V závěrečné kapitole ohromující knihy Henryho Kissingera Umění diplomacie, ve které se autor věnuje úvahám nad novým světovým uspořádáním po skončení studené války, Kissinger opakovaně upozorňuje na to, že rozpad Sovětského svazu, osamostatnění či vytvoření nových republik na jeho původním území, nepřirozeně zatlačí Rusko na východ. Dříve či později, tvrdí, s využitím různých nástrojů ruské zahraniční politiky, bude toužit se do části tohoto prostoru navrátit. Kissinger doporučuje Západu bdělou, ale realistickou politiku.
Navrhuje Američanům, aby vedli s Ruskem, bez ohledu na to, kdo je právě u moci, upřímný realistický dialog. A vybízí Západ, aby využil jakékoliv možnosti s Ruskem spolupracovat. Za nezbytné považuje vtáhnutí Ruska do nejrůznějších mezinárodních organizací. Vidí v tom možnost, jak přispět ke kultivovanému, Západem kontrolovatelnému, návratu Ruska k vlastní hrdosti a pocitu důstojného postavení. Kissinger varuje před hospodářskou i politickou izolací Ruska a vybízí Západ k trpělivé spolupráci s velmocí, která nikdy neprožila osvícenství a nikdy neměla autentickou zkušenost s kapitalismem. Nemám pocit, že by se těmito radami Západ v posledních letech řídil.
Psali jsme:
K čemu povede krize a konflikt s Ruskem v EU?
Já se především domnívám, že eskalaci na Ukrajině si EU zcela nerozvážně přála a proto podporovala. Domnívala se zřejmě, že to pro ni může být prostředek, jak nespokojené kritiky evropské centralizace zahnat do řady. Pocit vnějšího nebezpečí nebo ohrožení vždy umožňuje vynutit si větší vnitřní disciplínu. Známe to přece ze socialismu: je sice pravda, že nemáte banány, ale buďte rádi, že je mír. Je to pro EU příležitost přelepit své viditelné vnitřní problémy. Proto tak unijním politikům vyhovuje návrat k politice studené války v domnění, že v takové atmosféře snadněji dokončí svoje centralizační plány a případné remcaly snadno umlčí „když máš něco proti, tak jsi s Putinem“.
Negativní hospodářské důsledky sankcí budou pro obě strany velké. Ale to narušení, zbytečné vyhrocení vztahů s Ruskem bude krátkodobě jen obtížně odstranitelné. Mějme na paměti hlubokou historickou tradici obchodních vztahů Československa se zeměmi bývalého východního bloku. Československá, respektive česká výroba, měly a snad stále ještě mají velmi dobrý zvuk a české firmy měly otevřené dveře na tyto trhy, ale stávající politika podpory sankcí proti Rusku tuto tradici dobrého jména kazí.
Je možné, že zde vznikne blok států, které konflikt s Ruskem nechtějí, nebo budou převálcovány a srovnány do řady?
Vznik nějakého bloku „rebelujících“ států považuji za nerealistický. Jednak proto, že atlantická bezpečnost je utvářena a formována členstvím v NATO a jednak proto, že „opatrně rebelujících“ je několik politiků malých členských zemí, tedy fakticky s minimálním vlivem. Fakt je ten, že se situace i ve velkých státech začíná měnit. Třeba otevřený dopis 60 vlivných německých politiků, umělců a průmyslníků adresovaný před několika dny kancléřce Merkelové, ve kterém varují německou politiku před „démonizací Ruska“ a vtažením Německa do nesmyslné konfrontace.
Uvidíme. Přesto si prozatím nemyslím, že by se mohla vytvořit atmosféra vhodná pro dobrovolný vznik jakési jiné, mimo NATO existující, „aliance ochotných“. A pokud by k vytvoření takové pukliny mělo dojít, myslím, že by to pro náš středoevropský prostor mohlo být spíš nebezpečné než nějakou změnou k lepšímu. Bezvýhradné přijímání názoru vedení NATO na konflikt na Ukrajině nás vhání do bezvýchodné zahraničněpolitické situace, která jde proti našemu národnímu zájmu.
Jaké jsou podle vás výsledky Majdanu?
Strašné. Ukrajinci mají rozvrácený stát, dlouhodobě rozdělený na obtížně smiřitelné části, neboť prolitá krev není voda a takové příkopy se zasypávají celé generace. Běžný Ukrajinec má na krku zimu a neví, čím bude topit. Zato ví, že se mu po jeho vlastní zemi prohánějí Majdanem zplozené paramilitaristické jednotky, které terorizují obyvatelstvo své země a nikoho neposlouchají. A mějme na paměti, že polovina rusky mluvících Ukrajinců ztratila svůj stát, bojuje o své přežití a je obětí takzvané lidskoprávní revoluce z Majdanu. Kdybyste před rokem v kvetoucím Doněcku v kavárně na bulváru řekli, že za dvanáct měsíců bude město ležet v troskách s tisíci mrtvými, tak vás rovnou odvezli do blázince. Rusku nemůže vyhovovat nadcházející éra izolace a vzájemné nedůvěry. Totéž platí i pro Západ. EU sebe sama zavlekla do krize, kterou neumí řešit. Ekonomické sankce poškozují všechny.
Považuji za nepochopitelné, proč USA a EU soustavně přepínají strunu. Reakcí nemůže být nic jiného, než narůstající ruská frustrace, jenž snadno překmitne do agresivity, stejně jako lehkovážné vybuzení, snadno zneužitelné, militarizace západního veřejného mínění. A připomněl bych, že my sami si o sobě povýšeně myslíme, že by se nás případný vojenský konflikt nedotknul. Nechali jsme si vnutit americký velmocenský pohled. Na rozdíl od Ameriky, která má Ukrajinu za oceánem, my ji máme za kopcem.
Je navíc pro Západ žádoucí, aby Rusko nahradilo alespoň část svých potřeb navázáním kontaktů jinde po světě? Jaká bude reakce Západu, až si Rusko najde cestu k Íránu a Číně? A zejména ztrácíme ze zřetele tu hlavní hrozbu: rozpadající se uspořádání na Středním a Blízkém východě a jeho nahrazování strašidelnými válečníky, kteří nemají problém na ulici stínat hlavy komukoli, kdo se jim prostě nelíbí. Je to osudové nebezpečí pro Západ i pro Rusko a jedině vzájemná spolupráce ji může vyřešit. Je to v atmosféře rozjitřené nedůvěry a nové studené války možné a představitelné?
Psali jsme:
Jaký je váš pohled na to, co říkají české politické subjekty ke konfliktu na Ukrajině?
Jsem rozpačitý. Vadí mi, jak mechanicky a obvykle hloupě propojuje většina české vrcholové politiky situaci na Ukrajině s událostmi v Československu tu v roce 1938, tu v roce 1968. To je pro mě tak hloupé spojení, že mi nad tím zůstává rozum stát. Nepředstavují žádné historické paralely. Kdo taková srovnávání používá, pak zná československé dějiny v kontextu dějin světových pouze povrchně. Přirovnávat ruského prezidenta Putina k Hitlerovi je takový nesmysl, že mu snad nemohou věřit ani ti, kteří to sami říkají.
Jsem zklamán z toho, jak je většina českých politiků spokojena s jednosměrným a plochým výkladem příčin a následků dějů na Ukrajině. Na druhou stranu jsou tu i statečné výjimky. Z různých politických stran, což mi nijak nevadí. Otázka národní bezpečnosti přece není sporem pravolevým ale snad zájmem společným, ne?
Co říkáte zahraničním intervencím USA? Vedlo arabské jaro, invaze v Iráku, boj proti Asadovi, svržení Mubaraka a Kaddáfího k něčemu pozitivnímu?
Je nepochopitelné, jak snadno Západ podlehl představě, že vyprovokováním revolucí v severní Africe vytvoří změnu, která bude vždy změnou k lepšímu a vždy více prozápadně přátelská. Co jiného ale můžeme očekávat od dvou držitelů Nobelovy ceny za mír: Baracka Obamy a Evropské unie. Jistě, zkušenosti s Kaddáfího režimem Západ měl, ale s jeho hrozbami si uměl poradit. Věděl, co může očekávat. Od počátku bylo přece jasné, že politický prostor po všech těch Kaddáfích a Mubaracích někdo vyplní a že ona změna může být pro Západ a jeho zájmy v tamních regionech daleko horší. To se nakonec ukázalo. Toto Západem nesmyslně vytvořené mocenské vakuum obratně obsadili islámští radikálové, kteří se nezastaví v boji o moc před ničím a kteří považují Západ a jeho hodnoty za svého úhlavního nepřítele.
S koncem studené války, kterou Západ vyhrál, si také zvykl vnucovat svému bezprostřednímu i vzdálenějšímu okolí demokracii a lidská práva výhradně podle vlastních představ. To mohlo fungovat po pádu železné opony v zemích střední Evropy, které si v nějakém bodě historie prošly demokratickým uspořádáním. Nemůže to ale takto fungovat v severní Africe. Dalo se očekávat, že se tak povýšený přístup může setkat s oprávněným odporem většiny tamních obyvatel žijících ve zcela rozdílných socioekonomických podmínkách, se zcela jinou kulturou a v jiném náboženství.
Jak snadno se posléze v takových zemích verbuje do svých řad islámským radikálům. Jak snadno se dají lidé z těchto regionů přesvědčit o tom, že jejich nepřítelem je Západ, protože to byl zpravidla Západ, kdo do jejich země pomohl vnést nestabilitu a chaos. A to vše snad i v dobré, ale zcela mylné víře, že blahodárnost západního pojetí demokracie musí být všude jinde s nadšením přijata. Výsledkem je rozpad uspořádání na Blízkém a Středním východě, které přetrvalo sto let a vytvoření skutečné bezpečnostní hrozby euroatlantické civilizaci.
Psali jsme:
Někteří konzervativní komentátoři, jako britský euroskeptik John Laughland či Pat Buchanan a Paul Craig Roberts z Reaganovy administrativy, říkají, že se svět přepóloval: marxismus a revoluce se z Moskvy odstěhovaly zpátky na Západ, kde vznikly – do Bruselu a Washingtonu, zatímco Putin se snaží hájit konzervativní hodnoty. Ron Paul hovoří o agresivní politice USA…
Víte, my v EU dávno nežijeme v kapitalismu, ale žijeme v eurokapitalismu. To už je, myslím, obsahově docela přesný termín. Každou lidskou aktivitu se snažíme zregulovat a sešněrovat. Souboj o kvalitu nápadu byl vystřídán soubojem o dotace. Stát nám vnucuje a nařizuje svoji péči o nás i v nejmenších detailech našich životů. To zplodilo nárokovou civilizaci, aniž by to bylo současně doprovázeno stejnou mírou odpovědnosti. Na všechno je nárok, dokonce právo. Víte, že i vlastnictví platební karty bylo označeno Evropskou komisí za základní lidské právo? Svoboda našeho rozhodování to schytává ze všech stran a prohrává. Stejně jako prohráváme my všichni, kteří v tomto souboji svobodu obhajujeme. Ano, v tomto pohledu jsme zpátky v socialismu, nemá charakter socialismu komunisty zdiskreditovaného, je to socialismus jemnější, promyšlenější, eurosocialismus.
Současná situace bývá srovnávána s děním před první světovou válkou. Hrozí podle vás třetí světová válka nebo něco jí blízké?
Zdráhám se hledat historické paralely, nakonec, řekl jsem to v jedné ze svých předcházejících odpovědí. Přesto vidím nejméně dva charakteristické rysy společné oběma obdobím: jednak neuvěřitelná lehkovážnost, s jakou politika žongluje se slovem válka, tehdy jako teď, a naivita, s jakou veřejnost počínání svých politiků akceptuje. A pak nadřazená agresivita generálních štábů, které tehdy, stejně jako teď, vnucují politikům představu, že vše bude vyřízeno rychle, že hoši budou do Vánoc doma a, samozřejmě, že my tu válku vyhrajeme. Jaký byl průběh a jaké byly výsledky I. světové války víme. Neměli bychom tolerovat snadná, plochá, jednostranná prohlášení našich politiků. Mám obavu, že tentokrát by to skutečně nemuselo dobře dopadnout.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
Ukrajina (válka na Ukrajině)
Zprávy z bojiště jsou v reálném čase těžko ověřitelné, ať již pocházejí z jakékoliv strany konfliktu. Obě válčící strany z pochopitelných důvodů mohou vypouštět zcela, nebo částečně nepravdivé (zavádějící) informace.
Redakční obsah PL pojednávající o tomto konfliktu naleznete na této stránce.
autor: Lukáš Petřík
