Zaznívají hlasy, že jsme příliš loajální k Evropské unii i to, že by mělo být spojenectví naopak ještě pevnější. Jak se zpětně díváte na vstup naší republiky do evropských struktur?
Jako žádný člověk není osamělým ostrovem, tak takovým osamělým ostrovem není ani žádný národ a stát. Copak nám na tomto místě Evropy zbývalo a zbývá něco jiného než sdílet osud Evropy, ať se nám to líbí nebo ne? Mám moc rád závěrečná slova filmu Všichni dobří rodáci: „a co jsme vlastně mohli…?“ To není rezignace, ale vědomí souvislostí. Copak nás někdo může vinit z neloajality k Evropě, když denně vidíme „loajalitu“ Italů, Francouzů, Španělů, Britů?
Zároveň se debatuje o vlivu Ruska na české politické elity. Někdejší vládní zmocněnec pro americký radar v Česku Tomáš Klvaňa píše o výrazném vlivu ruské propagandy u nás a tvrdí, že jí dávají prostor i „bojácná“ veřejnoprávní média a celá země se odchyluje od západní orientace, což je prý politikům buď jedno, anebo se na tom přímo podílí. Co o tom soudíte?
Ať se na mne nikdo nezlobí, ale já považuji podobná tvrzení za velmi omezený blábol. Proč by, proboha, lidé, kteří v r. 1968 „vítali“ ruské tanky tak, jak je vítali, proč by lidé, kteří si před pětadvaceti lety oddechli, když se odstěhovala ruská posádka, a proč by mladí lidé, které nic z toho nezajímá, a kteří mohou cestovat, pracovat a studovat kdekoliv po světě měli náhle propadnout nekritické rusifikaci? To přece nedává žádný smysl. Ale když člověk vidí prapor s hákovým křížem nad hlavami pluku Azov, zrozeného v tolik zbožněném „majdanu“, když vidí postavené sochy S. Bandery a slyší od ukrajinského předsedy vlády o tom, že Rusko (Sovětský svaz) napadlo Německo, pak není třeba být rusofilem, aby český občan pochopil, že něco není v pořádku a logicky ho napadlo, zda nakonec ten Putin nemá pravdu. A zejména se český občan po těchto zjištěních vůbec nediví, že lidé z Donbasu a okolí nechtějí mít s takovým Kyjevem nic společného.
Silný názorový proud u nás i v zahraničí upozorňuje na ruské nebezpečí. Jak Vy vnímáte například varování britského ministra obrany Michaela Falkona před hybridním konfliktem v Pobaltí?
V dnešní době se začínají projevovat důsledky některých minulých zvláštností a nedůsledností z minulosti. Fascinuje mne, že všechna rozhodnutí generálního tajemníka KSSS N.S. Chruščova jsou nejen zpochybňována a odmítána, ale i předmětem posměchu, kromě jediného: připojení Krymu k Ukrajině. Všechno, co dělal Chruščov, je špatné, ale na toto jediné se někteří dívají jako na Písmo svaté. Že se toto pak dostalo i do některých jiných následných dohod, (tuším, že Budapešť) je jen pokračování zvláštností nezpochybňujících zásadní problém: copak Krym nepatří historicky k Rusku? Tvrzení o konfliktu v Pobaltí se mi zdá příliš svázáno s potřebou vzniku dalšího odbytiště zbraní. Rusko má svých problémů dost a představa, že dobývá tři nezávislé státy, které navíc jsou zapojeny do nadnárodních evropských struktur, nemůže být myšlena vážně. Že se Rusku nebudou líbit hrdlořezové z Waffen SS, kteří vraždili v Rusku a dnes každoročně pochodují ulicemi Rigy, je jen pochopitelné…
Psali jsme:
Denně slyšíme, že Evropa si neví rady s přistěhovalci. Jak se má Česká republika postavit k otázce imigrace?
Jako mnoho jiných věcí (např. lidská práva) se v čase proměnila i migrace natolik, že dnes znamená něco jiného než před lety. Československo ve 30. letech poskytlo takovou šíři práv utečencům před nacismem, že nás dnes nikdo nemusí poučovat o tom, co to je pomoc uprchlíkům. Dnes ale problém spočívá v tom, že podstatná část migrantů nepřichází proto, aby si zachránila život, s úmyslem vrátit se do rodné země jakmile to bude možné. Přicházejí do Evropy a také do USA, aby se jim dařilo lépe. V naprosté většině případů přece nejde o žádné utečence, ale o novou formu „stěhování národů,“ čehož si salonní ochránci lidských práv dosud nevšimli. Ale Evropa prostě nemůže vybudovat ještě jednu prosperující Evropu pro národy Afriky a Blízkého východu. Měla by však pomoci těm, kteří si chtějí lepší svět vybudovat doma, ale obávám se, že o to stojí málokdo. A další problém: mnozí migranti nepřicházejí do Evropy, aby tu žili s námi nebo vedle nás, ale chtějí, abychom my změnili svůj život podle představ plynoucích z jejich kulturního a náboženského světa. Universalita lidských práv, ve kterou jejich původní tvůrci doufali, je stále osudověji determinována jinými představami o tom, co to ta lidská práva vlastně jsou. A že se to mnohým Evropanům nelíbí a že toto nelíbení bude mít své politické důsledky, je snadno předvídatelné.
Často se setkáváme s názorem, že teď nastalo přelomové období. Evropa čelí jak konfliktu na Ukrajině, tak hrozbě teroristických útoků a Islámskému státu. Jak by se měla Evropa zachovat a na co bychom se měli soustředit?
Tato představa je dána tím, že jsme si za poslední léta nějak zvykli na stabilitu, která však byla spíše výsledkem duality světa a studené války než obvyklým stavem světa a Evropy. Nějak jsme „zaskočeni“ událostmi na Ukrajině, ale copak jde o výjimečnou událost, která tu nikdy nebyla? A co rozpad Jugoslávie, Blízký Východ, Izrael, Palestina? A v budoucnu nás čeká Jižní Osetie, Podněstří, Abchazie, Náhorní Karabach, území Kurdů, Kosovo a kdoví co ještě. Problém je spíše v tom, rozpoznat, co je záležitostí tamních lidí, kde a jak chtějí žít, a co je záležitostí Washingtonu, Paříže, Berlína nebo Moskvy. Ukrajinský konflikt je toho dobrým příkladem. Ať už nám, prosím, nikdo nevykládá o podobnosti mezi Sudety 1938 a Donbasem 2014. Český stát na území, kde žijeme, existuje v různých formách 1000 let, jeho historické hranice jsou staleté a byly dokonce v jedné části i hranicemi Rakousko – Uherska. Ale hranice území, které dnes nazýváme Ukrajinou, se měnily pomalu každých 100 let: Kyjevská Rus, Tatarský chanát, Zlatá horda, Ruské carství, Bohdan Chmelnický, který v r. 1654 „sjednotil“ Ukrajinu a Rusko (za vojenskou pomoc Ruska proti Polákům), ruský kníže G. A. Potěmkin, který právě na Krymu (!!!) „stavěl“ své příslovečné vesnice… Nevydávám se za historika, ale nedělejte z nás hlupáky!
Psali jsme:
Může stále hrozit globální konflikt nebo jsou úvahy v tomto směru spíš šířením poplašné zprávy?
Patřím ke generaci, která své mládí prožila v padesátých letech minulého stolení, v době reálné hrozby skutečného globálního konfliktu. Ta doba minula a myslím, že se nevrací. Respektive vrací se tentokráte v podobě mediálních strašáků nebo snah o politické vydírání spíše, než jako skutečná hrozba. Myslím, že nic takového nehrozí. Je snad každému zřejmé, že takový konflikt by neměl žádného vítěze a bez naděje na vítězství jej nikdo nevyvolá.
Podle organizace Oxfam bude v roce 2016 několik nejbohatších jedinců světa, kteří představují přibližně jedno procento celkové populace na Zemi, vlastnit větší majetek než zbývajících 99 procent obyvatel planety. Jak jsme se dostali do bodu, kdy 1 procento obyvatel diktuje požadavky zbylým 99 procentům? Co když se situace zbylým 99 procentům přestane líbit….Globální trend ukazuje, že zatím jen utěšeně přibývá majetek bohatým a chudí zřejmě budou žít v čím dál větší mizérii. Co k tomu říci?
Nebere se v úvahu to, že v původních koncepcích lidských práv, ať již ve francouzské Deklaraci práv člověka a občana nebo v americké Deklaraci nezávislosti nikdy nebyla lidská práva pojímána bez důrazu i na sociální a ekonomickou úroveň člověka. S tím přišel až kapitalismus, který demontoval lidská práva tak, že miliony lidí mají představu, že jim někdo říká: „Vy sice nic nemáte, ale jinak jsme si všichni rovni!“
Ani dnešní levice nenabízí žádná řešení, ministři, když se setkají s problémy, se svěřují s tím, že jsou „šokováni realitou“ (se kterou se obyčejní lidé denně setkávají) a kavárenští ochránci lidských práv si je pletou s realizací kuriózních představ marginálních skupin. Nejde o to, zda jako stát „doženeme“ nebo „nedoženeme“, ale že jsme součástí světa gigantické sociální nerovnosti, ve které někteří z nás již dávno „dohnali a předehnali“ a ostatním nikdo nic nenabízí. Obávám se, že v ČR neexistuje jediná myšlenka, jediný názor, který bychom všichni zde přijímali jako nezpochybnitelný, nebo na kterém bychom se významně shodli. Obávám se, a ve své práci vidím, že stále více lidí začíná shledávat rozdíl mezi zákony a spravedlností (restituce, církevní zvláště), a že sílící volání (i zleva !) po malém státu je jen voláním po malé spravedlnosti pro ty, kteří si tu svoji nemohou zajistit pomocí peněz nebo funkce. To, že padesát procent občanů je spokojeno s úrovní demokracie u nás shledávám spíše k pláči než k uspokojení….
Lze podle Vás zachraňovat systém liberální ekonomiky a tržního hospodářství? Nebo je naopak nutné kapitalismus zničit a nahradit něčím jiným? Čím?
Že není žádný konec dějin, a že dnešní uspořádání světa bude nahrazeno jiným, je zcela zřejmé. Otázkou ovšem je nejen to, co to bude (to není tak podstatné), ale především, zda to bude lepší či horší. Já příliš optimismem neoplývám. Propastné a ještě se prohlubující sociální rozdíly, se kterými se těch 99 % obyvatel světa celkem logicky nesmíří (a prvním důsledkem tohoto nesmíření je nové stěhování národů), naše představa o všeobecném a hlavně stálém růstu, spolu s pozvolným, ale zcela zjevným zánikem duchovního a mravního povědomí o smyslu lidské existence hlavně v oblasti tzv. vyspělého světa (zde spíše hledejme skutečný odkaz V. Havla!) vytváří podhoubí pro velmi pragmatická, sobecká řešení každého problému, ať to stojí cokoliv. A to nemusí dopadnout dobře….
Václav Havel stavěl svou politiku na ochraně lidských práv. Náměstek českého ministra zahraničí Petr Drulák zdůrazňuje práva sociální či ekologická a někteří v tom vidí rozpor. Jak tento stav vnímáte Vy?
Tolik medializovaný „rozpor“ mezi pojetím lidských práv V. Havla a P. Druláka jsem od počátku považoval buď za nedorozumění nebo za snahu nějakým způsobem znevěrohodnit zahraniční politiku současné vlády. V. Havel byl osobností respektující sociální rozměr politiky a P. Drulák není omezenec, který by se domníval, že lidem postačí se dobře najíst. Spíše je v celém sporu zcela zřejmá snaha o ignorování rozporu, o kterém právníci zabývající se problematikou lidských práv dobře vědí. Totiž rozpor mezi universalitou lidských práv – tedy představou, že to, co definujeme jako lidská práva, platí obecně všude a bez výjimky a mezi kulturní odlišností různých lidských společenství. Představa, že chudý čínský nebo indický rolník dnes netouží po ničem jiném než po svobodných volbách a o možnosti se svobodně vyjadřovat ve svobodně vycházejících tiskovinách, se mi zdá mimo realitu. A pokud vezmeme v úvahu, že všichni lidé žijící v sociálním vyloučení a miliony evropských bezdomovců mají plně zajištěna všechna myslitelná občanská práva, aniž by jim to bylo, při snaze zlepšit svůj život, k něčemu dobré, pak zřejmě není něco v pořádku. Lidská práva potřebují „restart“ , totiž jejich nové koncipování s ohledem na stav současného světa. Berme v úvahu, že svět je dnes zcela jiný, než byl v r.1945 při schvalování Všeobecné deklarace lidský práv, když státy, které dnes ovlivňují podobu současného světa, v té době vlastně neexistovaly: byly nesvéprávnými koloniemi nebo patřily do zaostalého „třetího světa.“
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
Ukrajina (válka na Ukrajině)
Zprávy z bojiště jsou v reálném čase těžko ověřitelné, ať již pocházejí z jakékoliv strany konfliktu. Obě válčící strany z pochopitelných důvodů mohou vypouštět zcela, nebo částečně nepravdivé (zavádějící) informace.
Redakční obsah PL pojednávající o tomto konfliktu naleznete na této stránce.
autor: Daniela Černá
