Fakta proti eurohujerství Prouzy a Špidly. Ilona Švihlíková sepsala brutální analýzu fungování eurozóny

Anketa

Chcete, aby ČSSD zasedla ve vládě Andreje Babiše?

96%

hlasovalo: 22277 lidí

V pondělí vydal Eurostat zprávu o tom, jak si vedly ekonomiky Evropské unie v roce 2017. Bývalý státní tajemník pro evropské záležitosti Tomáš Prouza k ní na twitteru přidal komentář: „Tohle všechny ty proroky konce EU a krachu eura asi dost naštve: loni v eurozóně i celé EU klesal deficit i dluh, 12 zemí mělo přebytkový rozpočet a Slovinsko vyrovnaný. Jsem zvědavý, jakou pohádku si pro nás vymyslí teď...“ Je skutečnost – že tucet členských zemí mělo loni přebytkový rozpočet a jedna vyrovnaný – důvodem k jásotu, jak to ekonomice EU šlape? Jak hospodaření zemí EU za loňský rok hodnotíte vy?

To je vrcholně nepřesné hodnocení. A řekla bych téměř manipulativní. Občané nežijí z přebytkového rozpočtu. Tlak na primární rozpočty je způsoben sice právě eurem, respektive německou restriktivní politikou, ale je zvláštní zrovna škrtací politiku hodnotit pozitivně. Konjunkturální čísla eurozóny vypadala minulý rok dobře, respektive ve srovnání s tím, jak mizerně si vedla v předchozích deseti letech. Ale možná by se pan Prouza mohl podívat na to, jak vysoká je v některých zemích nezaměstnanost, zejména nezaměstnanost mladých, nebo pracující chudoba. To by byl dost jiný obrázek.

Ale o stabilitě eura a eurozóny nemůže vypovídat konjunkturální hodnocení. To je zásadní chyba. O stabilitě eura vypovídají dlouhodobé charakteristiky – a ty pozitivní nejsou. Rozdíly mezi regiony Evropské unie se zvětšují, nerovnováhy – viz systém TARGET II – jsou obrovské. Eurozóna není dokončený projekt, to uznávají dnes všichni – a šance na to, že bude dohotovena není moc velká, protože francouzské a německé postoje se velice liší. Wolfgang Münchau pro Financial Times psal, že se jedná o existenční krizi eurozóny – v kombinaci s přicházejícím zpomalením ekonomiky, které je potvrzeno i Evropskou centrální bankou, a právě nedostatkem reforem. A to je Münchau velkým příznivcem evropského projektu. Chtělo by to méně eurohujerství a více analytického přemýšlení u pana Prouzy.

Zpráva Eurostatu konstatuje, že v posledních letech klesá ukazatel vyjadřující poměr dluhu k HDP, naposledy z 89,0 na 86,7 procent, z čehož se bývalý státní tajemník tak raduje. Nominálně ale mezi roky 2016 a 2017 stoupl z 9 601 613 milionů eur na 9 685 501 milion eur. Máme na to nahlížet optikou Tomáše Prouzy, že jde o pozitivní čísla?

To jsou zase takové ty německé postoje, které kladou důraz dominantně na veřejný dluh – ten soukromý je už moc nezajímá – a naprosto jim unikají širší makroekonomické souvislosti. Proto taky eurozóna není hotový projekt.

Kritici vývoje ekonomiky Evropské unie upozorňují na riziková aktiva bank, na přehřátý trh, na vystoupení Velké Británie z EU, na kondici hospodářství Řecka, Španělska, Itálie a Francie, na nezaměstnanost mladých lidí, na chybějící důchodové reformy, na problémy s migrací. Jsou to zásadní hrozby pro další budoucnost EU?

Hrozeb je řada, ale ta největší z nich je, že vrcholní představitelé eurozóny nejsou schopni nebo ochotni jednak rizika poznat, jednak problémy řešit. Většina problémů je řešitelných, ale často ne stylem „více Evropy“. To „více Evropy“ často naopak další problémy způsobuje. Evropská unie se, bohužel, propadá do starého známého – není schopna řešit ani ty problémy, které sama vytvořila.

To, že Tomáš Prouza jako první národní koordinátor pro zavedení eura v ČR, pořád tak horuje za to, aby u nás byla přijata společná evropská měna, určitě nepřekvapí. Ale v rozhovoru pro web A2larm.cz bývalý premiér Vladimír Špidla hovořil o přijetí eura jako o základní nutností, jinak hrozí chaos nebo dokonce občanské války. Požadavek shrnul do sloganu: „Buď euro, nebo válka.“ Mělo by Česko ten krok udělat, když se podíváme na to, že v Evropské unii jsou nejzadluženější právě země eurozóny Řecko, Itálie, Portugalsko, Belgie, Kypr, Španělsko a Francie?

Musím říct, že logika výroku, že „buď euro, nebo válka“, mi uniká. Slušně řečeno, je to pozoruhodný výrok, který mi ukazuje, že ideologické brýle jasně převládají nad makroekonomickou analýzou.

Skutečně by mě zajímalo, jestli někdo z těchto „zastánců eura“ ví něco o nerovnováhách na TARGET II, které ukazují, že peníze se přelévají z jižních zemí do centra, dominantně do Německa, což už je jeden ze znaků toho, že eurozóna prostě nefunguje pro tyto jižní země dobře. Není hotov projekt bankovní unie, není shoda na záchranném mechanismu pro země jako je Itálie, přičemž Itálie není Řecko, to je velká ekonomika, zaplavená, i kvůli euru, řadou úvěrů v selhání.

Musím říct, že výroky tohoto typu jsou podle mého názoru k euru kontraproduktivní. Já sama jsem dlouholetým odpůrcem eura, ale docela by mě potěšilo, kdybych alespoň tu a tam slyšela od zastánců nějaké inteligentní ekonomické argumenty.

Ještě mě zaujala úvaha bývalého eurokomisaře, že by v Česku mělo po vzoru Francie dojít k výraznému zkrácení pracovní doby. Co říkáte této myšlence, a zda doopravdy platí, jak Vladimír Špidla tvrdí, že kratší pracovní doba vede k větší produktivitě práce?

O zkrácení pracovní doby se hovoří již dlouho a intenzivněji především v souvislosti s automatizací a digitalizací. Kratší pracovní doba je jistě jedna z možností, sama bych ale zdůraznila spíše prvky ekonomické demokracie – jako je účast zaměstnanců na řízení a finančním výkonu firmy – právě proto, aby automatizace ještě víc neprohloubila nerovnost.

V jaké fázi hospodářského cyklu se Evropská unie, respektive světová ekonomika, vlastně nachází? Jak trefné jsou komentáře těch, kteří nynější situaci srovnávají s rokem 2007, kdy se svět začal propadat do hluboké krize?

Máme desáté výročí Velké recese, to se vždy nabízejí určitá srovnání a paralely. V současnosti vidíme výjimečnou situaci, tzv. synchronizovanou konjunkturu všech hlavních ekonomických center. Ovšem je třeba upozornit na zpomalení v eurozóně, které přiznal i guvernér ECB Mario Draghi – je možné, že se tím odchod od politiky kvantitativního uvolňování dále posune.

Tento růst má řadu podobných charakteristik – tedy je tažen dluhem, jak veřejným, tak velmi silně soukromým, což považuji osobně za mnohem větší problém. Vysoká nerovnost, dominance renty v systému stále přetrvávají. A monetární politika, jejíž účinnost je obecně slabší než u politiky fiskální, je v řadě ohledů tak uvolněná, že je otázka, jak by reagovala, kdyby se objevily hlubší problémy.

Zmíněnou krizi tehdy odstartoval americký trh s hypotékami, nyní je strašákem bublina na trhu se vzděláním. Objem nesplacených studentských půjček v USA dosáhl koncem roku 1,48 bilionu dolarů, což je skoro o polovinu více, než činí výše amerického spotřebitelského dluhu na kreditních kartách. Při nejhorším scénáři do budoucna by pak mohl do roku 2024 dosáhnout výše až 3,3 bilionů dolarů. Protože podstatnou většinu rizik selhání studentských úvěrů – do roku 2024 by mohlo selhat až 40 procent dlužníků – nese americká státní pokladna, může jít o spouštěč krize podobné té, kterou vyvolalo financování hypotečních úvěrů?

Vidím jiná, silnější rizika, než zrovna toto. Problém tkví v tom, že obecně vysoké zadlužení ukazuje na slabost ekonomického rozvoje – v tomto případě je to téma nedostatečného růstu mezd v USA, klesající kupní síly, která je překryta dluhem. Tam je podobnost s Velkou recesí, ale není tam ten finanční propojený řetězec s „novými, inovativními“ jak se tehdy říkalo, produkty.