Co říkáte kvótám na imigranty z Evropské unie? Předsedou Evropské komise prosazující kvóty je křesťanský demokrat Jean Claude Juncker...
Nejde ani tak o přesná čísla, jako o princip – zda si necháme či nenecháme diktovat. Hlavní problém také není v kvótách, ale v samotné invazi nekompatibilní kultury. Proti kvótám hlasovali čeští europoslanci za ODS, ČSSD a Svobodné, pro kvóty nepřekvapivě hlasovali tři za TOP 09. A tři lidovci se hlasování kupodivu zdrželi, přitom Pavel Bělobrádek ještě v zářijovém dopise členům tvrdil, že „na povinné kvóty jsme nepřistoupili“. Podobně selhalo při hlasování ministrů vnitra Polsko. Uvidíme, zda u nás vůbec nějací imigranti budou chtít žít. A není tolik důležité, kolik jich bude, jako kdo to bude. Bylo přece jasně řečeno, že přednostně nabízíme pomoc nejvíce ohroženým křesťanským rodinám, ženám a dětem. Akceptovaly to církve, vláda i charita. Jenomže o prioritě křesťanských utečenců se přestává mluvit, a to zásadně zpochybňuje realizaci přijetí jakýchkoli imigrantů.
Pokud jde o pana Junckera, v unijním establishmentu je bohužel více politiků, jejichž křesťanství spočívá jen v odznáčku na klopě. Kdyby jim záleželo na osudu křesťanské Evropy, neřešili by povinné kvóty, ale uzavření vnějších schengenských hranic. A u běženců, kteří už pronikli do zemí EU, by neřešili, kam je přestrkat, ale jak vytipovat ty, kteří nebudou nebezpečím pro křesťanskou evropskou civilizaci a mají potřebné předpoklady pro integraci a asimilaci.
Co říkáte těm komentářům a komentátorům či zahraničím politikům, kteří Čechy kvůli jejich odmítavému postoji k masové imigraci označují za xenofoby, čecháčky, nehumánní či nám vyhrožují sebráním dotací?
V podstatě je to psychické a materiální vydírání, na úrovni goebbelsovské agresivní propagandy. V dnešní situaci mi to ale připadá nebezpečnější, než když se Československo ve 30. letech minulého století vymezovalo proti nástupu hitlerismu a bylo za to napomínáno pozdějšími anglo-francouzskými zrádci. Dokonce to vypadá tak, jako by tehdejší takzvaný appeasement vybujel do jakéhosi hybridu pseudopráv, utopického multikulturalismu a politické korektnosti. Dnes to ovšem není plod nacismu ani neonacismu, ale levicového sociálního inženýrství. Češi imigranty vždy přijímali a přijmeme také ty, kteří zjevně ani potenciálně nebudou Česko ohrožovat. Ty, již jsou prokazatelnými oběťmi islamistického teroru. Obviňování z čecháčkovství a xenofobie se můžeme pouze upřímně zasmát.
Hovoří se o dělení imigrantů na „uprchlíky“ a „ekonomické migranty“. Pokud ale uprchlík cestuje z první bezpečné země „za lepším“, za lepším komfortem a sociálními dávkami, nestává se z něj ekonomický imigrant? Neměl by zůstat v první zemi, kde mu nehrozí nebezpečí?
Držme se toho, co bylo zcela nedávno vyhlášeno drtivou většinou vlád evropských zemí: ekonomické uprchlíky přijímat nebudeme a budeme je vracet do zemí původu. Jen je třeba to důsledně dodržovat a repatriační agendu co nejvíce urychlit.
Syrský chargé d’affaires v Praze Bašár Akbik řekl, že prostředky, které poskytují evropské státy na jednoho uprchlíka, pokryjí potřeby minimálně šesti až sedmi uprchlíků v jejich vlasti – Sýrii. Kdyby jim adresně státy pomohly, mohli by zůstat ve své kultuře, ve své vlasti a nemuseli by do Evropy. Co si o tom myslíte? Není lepší pomáhat jim u nich doma?
Čistě ekonomicky by to asi lepší bylo. Zároveň ale víme, že v Sýrii a na území okupovaném teroristickým Islámským státem je krajně nestabilní prostředí, které by takovou soustavnou pomoc patrně ani neumožnilo. Přičemž by ještě hrozilo, že se dostane do nesprávných rukou. Myslím, že mnohem lepším prvním krokem by bylo poskytnutí financí pro křesťany v mimoevropských uprchlických táborech. A souběžně s touto finanční pomocí by zástupci církví – domácích i zahraničních – měli společně vybrat kandidáty s předpoklady úspěšné integrace v Česku nebo v zemích pomáhajících křesťanským uprchlíkům. Mimochodem, prchá-li muslim před muslimy, odhaluje tím pravou povahu islámu, ale jinak nic nedocílí. Kdyby chtěl chránit svůj domov, sebe a svou rodinu před zvěrstvy islamistů, musel by proti tomu bojovat ve své zemi, tak jako to dělají Kurdové, a ne se schovávat pod sociální deštník cizí země na jiném kontinentu.
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Lukáš Petřík