Nedávno byl ve Velké Británii korunován král Karel III. Zvláště za života princezny Diany byl v jejím stínu. Bude mít autoritu?
Diana měla respekt, charisma a byla lídryní, která naslouchala lidem. Byly za ní vidět realné činy, které oslovovaly mnoho lidí. Například zákaz nášlapných bomb. Tím se přirozeně stala oblíbenou. Také, když zemřela, celá Británie plakala. A pak zde máme Karla III., který byl dosazen. Formálně sice monarchie buduje jeho image, ale je nevýrazný a až čas prověří jeho velikost. Může se stát, že bude snadno zapomenut. Vybudovaná image prostě nedokáže usadit osobnost v srdcích lidí.
Tuzemští občané dlouhodobě důvěřují nejvíce armádě a policii a nejméně vládě. Co vy na to?
Má to několik důvodů. Historicky jde o hrdost na světlé okamžiky tuzemského vojenství. Husité, legie, druhoválečný odboj. V minulém století jsme zažili hned dvě války a lidé to mají na paměti. Jsme si vědomi, že moderní stát nemůže bez armády existovat. Přispívají k tomu i média, která armádu líčí jako organismus řádu, pořádku a disciplíny v dnešním dosti neklidném světě. Prostě hraje prestižní roli. Vzpomeňme pomoc armády při živelných událostech. Armáda byla nápomocnou lidem v nouzi. Dnes jsme v nejisté době a potřebujeme věřit v možnou záchranu. A to je úkol armády.
Jste spokojeni se způsobem, jakým Petr Pavel vykonává úřad prezidenta? (Ptáme se od 23.5.2023)Anketa
Podle vás je dobře, když v sobě mají lidé jakýsi obraz vnitřního hrdiny. Dává jim to pokoru a smysl pro řád?
Slovo hrdina pochází ze sanskrtu ze slova hrdaja, což je srdce. Archetypem vnitřního hrdiny je postava symbolizující pevnost, zrání a odvahu překonávat překážky. Je to inspirativní bytost, takže ve všech pohádkách, mýtech a pověstech tito hrdinové jsou. Vedou nás k jejich následování. Zvláště v těžkých dobách nám psychicky pomáhají. To třeba pomohlo za minulého režimu přežít vězňům v uranových dolech. Máme totiž tendenci projektovat sami sebe do svých hrdinů, to nám pomáhá chtít být lepším a seberozvíjet se. Když vůdci korespondují s našimi vnitřními hrdiny, tak jsme ochotni je následovat.
Za druhé světové války měl svět velké dva vůdce. Josifa Stalina a Adolfa Hitlera. Ti ale politické a válečné vůdcovství spíše zprofanovali...
Je to otázka budovaného morálního kreditu, protože následníci by neměli slepě následovat své vůdce, ale měli by je často prověřovat. Chování člověka se vyvíjí na základě evolučních potřeb a požadavků. U vůdců to platí dvojnásob. Ten, kdo vede, mi může zajistit blahobyt, ale i zkázu.
Ten, kdo v tomto ohledu zklamává, budiž vyměněn. Dobře je to vidět na vlčí smečce. Staršího a unaveného vlka posléze nahradí mladší vůdčí samec s bystrými smysly a plný elánu. Jinak by celá smečka zahynula.
Schopnost prověřování si vlastních vůdců jsme dnes částečně ztratili. Věříme tržišti senzací a smyslovým vábničkám. Proto věříme i lídrům, kteří slibují zlaté časy. To stálo podle mě ve dvacátém století miliony lidských životů. Koho z dnešních politiků byste chtěli mít doma?
Obdivovaným vůdcům se staví sochy. Jakmile se kolo dějin jedním směrem vychýlí, sochy se bourají. Jen u nás tak zanikla spousta plastik. Dost se třeba diskutovalo o odstraněné soše Ivana Stěpanoviče Koněva...
Každý člověk je bytostí z masa a kostí, která má své pozitivní i negativní stránky. V rámci zvýšené bdělosti by se sochy bourat neměly, ale je třeba mluvit o tom, v čem ten člověk byl vzorem pro ostatní, a co naopak bychom na něm obdivovat neměli. Ostatně dříve byli lidé k vůdcovství vychováváni, což se už dnes moc nedělá. A při takové výchově je třeba použít i historických retrospektiv a srovnání některých osobností. S kácením soch nesouhlasím!
Nicméně každý vyložený lídr v dobách minulých měl na rukou krev. Třeba vikingský vůdce Ragnar Lodbrok, což byl krutý válečník, ale vlastní lidé ho veskrze uctívali. Jak takového vůdce zhodnotit?
V historii se vyvíjely nejen umění, technika, politika a tak dále, ale i požadavky a vlastnosti uznávaných vůdců. Když se na seriál Vikingové dívají severské národy, tak Lodbrokovi fandí. Když se na něj koukají třeba Francouzi, tak ho berou jako krvavého dobyvatele.
V tuto chvíli bychom potřebovali člověka, který spojí tuzemskou společnost a dokáže najít průsečíky, které mohou sjednocovat. Měl by oplývat morálními a charakterovými kvalitami, které jedenadvacáté století vyžaduje. Měl by být mostem mezi starou a mladou generací, ale přitom člověkem činu. To, co bude hlásat, měl by i činit. Měl by mít pochopení pro lidi a hlavně svědomí. Vůdce do toho, co dělá, dává srdce!
Nehovoříte o nedostižném ideálu?
Možná ano, ale myslím si, že doba bude muset takového člověka dříve nebo později zrodit. Slovo zrození v sobě skrývá těžkosti, problémy, není to snadnost reklamní kampaně, kdy lesk a srdečnost se nahraje podle požadavku klienta.
Je takovým ideálem nový prezident Petr Pavel?
O něm zatím nemáme dostatek informací. Sledujte jeho činy a aktivity, které ve jménu České republiky bude dělat. Funkci zastává teprve od března. Nechť se ukáže. Dobrý lídr nicméně vždy pozvedne povědomí a hrdost národa. Můžeme diskutovat o amorálnosti Hitlera a Stalina, ale toto se jim prostě povedlo. A mělo by se o tom diskutovat, kdežto třeba Němci dodnes otevřeně o Hitlerovi nemluví. Jen tak se možno vyhnout uctívání nekompetentních lídrů.
arm. gen. v.v. Ing. Petr Pavel, M.A.
A jakým lídrem je Petr Fiala?
Jako psycholožka bych mu vytkla, že něco jiného je řídit školu a republiku. Nejsme děti, které poslouchají. Jsme dospělí lidé, kteří mají svůj pohled na věc. To jsou úplně jiné dimenze. Dobrý pedagog by se na studia měl podívat očima studentů. Měl by pro ně mít porozumění, jinak neví, co by jim měl předat. Studenti to většinou ocení. Kdyby se podle toho řídil jako premiér, tak posbírá hodně politických bodů. Taktika nazývání lidí dezoláty není moc promyšlená. Vidím to jako pohrdání.
Prof. PhDr. Petr Fiala, Ph.D., LL.M.
Kdyby mezi ty lidi sestoupil a začal s nimi diskutovat, tak udělá lépe. Kdyby se objevil na demonstraci proti vládě, tak všem vyrazí dech. To se nejspíš nestane, ale skutečný lídr by to udělal. Nebojí se jít do konfliktu či konfrontace. Jinak mohu říct, že moc pozitivní práce pro český lid za ním nevidím. Jeho dílo prostě není ve výsledcích viditelné. Jeho skutky vyvrací jeho předvolební i povolební sliby. Existuje diplomatický bonmot „slibem neurazíš“. Ale Fiala je premiérem státu a rozhodně ne řadovým diplomatem. Nedodržené sliby se v jeho pozici nezapomínají. A nebo by se neměly zapomínat.
Nicméně každý politik na vysokém postu žije v sociální bublině drahých obleků, luxusních aut s řidiči či záře reflektorů. Těch, kteří by šli bez předchozího plánování mezi své odpůrce, nikdy moc nebylo...
Myslíte mezi chcimíry? Ano, asi by to nebylo nic příjemného, ale dobrý lídr to unese a je schopen čelit opozici. Dobrý lídr by měl chtít spojit znepřátelené skupiny i za cenu neúspěchu. Podle mě lidé vždy ocení alespoň snahu. Když snaha není, tak je to špatně. Dobrý lídr by měl mít schopnost vyvíjet se. Jakmile jeho vývoj zamrzne, lídrovství končí. Doba je dnes tak rychlá, že je třeba neustále reagovat. Vyžaduje to obrovskou sebereflexi a schopnost naslouchat svým kritikům.
Není však česká společnost historickými zkušenostmi vycvičená k tomu, že prostě vůdcům nevěří?
Je to možné. Díky historické zkušenosti jsme se v tom naučili chodit a vůdcům nejspíš až tak nevěříme. To nic nemění na faktu, že jich je třeba. Na regionální úrovni lze za dobré vůdce považovat starosty, kterým lidé věří. Vše záleží na nás! A Blaničtích rytířích v našich myslích.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jan Rychetský
Životní zkouška
