Filozof Cílek: Predátorský kapitalismus přebil obecné dobro. Je zde jeden důvod, proč jsou Češi stále nespokojení...

11.11.2014 15:03

25 LET OD LISTOPADU '89 Při ohlédnutí za čtvrtstoletím, které uplynulo od událostí 17. listopadu 1989, přiznává spisovatel, popularizátor vědy, klimatolog a filozof Václav Cílek, že by od tehdejší doby očekával vznik politické strany, která by se méně soustřeďovala na predátorský kapitalismus, ale více na obnovení koncepce veřejného dobra. Nynější frustrace podle něj plyne i z toho, že Češi pořád čekají, že někdo za ně něco zařídí.

Filozof Cílek: Predátorský kapitalismus přebil obecné dobro. Je zde jeden důvod, proč jsou Češi stále nespokojení...
Foto: Hans Štembera
Popisek: Václav Cílek

Jak byste interpretoval tu pětadvacet let starou historickou událost? Šlo o revoluci studentů, umělců a posléze většiny národa za svržení nenáviděného režimu, nebo se jednalo o pokojné předání moci, jak o tom mluví Petr Pithart, nebo komunismus padl sám, jak tvrdí Václav Klaus?

Já si doopravdy myslím, že se ten bývalý režim přežil. A bylo to patrné nejen na rozhovorech s normálními a obyčejnými lidmi, ale i tehdy, když se člověk bavil s komunisty. Lidé hodně vnímali ekonomickou stránku, a to je hrozně zajímavé vzhledem k dnešku. Vždy se mluví o demokracii a já nevím o čem všem, ale ta ekonomika i dnes se zase dere do popředí. Já vlastně pořád hledám paralely mezi koncem osmdesátých let a dneškem. Je to docela obtížné, protože ta situace je doopravdy jiná. Já jsem se revoluce aktivně zúčastnil, ale rychle jsem z toho vypadl. Z tehdejší doby si ze všeho nejvíc pamatuji zejména na tu vlnu nadšení, jako kdyby z lidí spadávala frustrace. To je motiv, který mi hodně vrtá hlavou, protože i v současné době pozoruju těžký kabát frustrace, která na lidech visí. Dnes se není čeho zbavovat, protože dnes totiž nevíme, kam jít. Proto je dnes ta situace ještě o dost složitější.

Zmínil jste svou aktivní účast a rychlý konec, jak jste tedy listopadové události prožíval?

Já jsem se hrozně rychle připojil k umělcům v Mánesu, a ti tam vytvářeli různé plakáty a propagační materiál a já jsem s tím jezdil – vždy jsem dostal nějakého řidiče, nevěděl jsem koho – na besedy s lidmi. Ti umělci mě brali jako specialistu na složitá zaměstnání, tak jsem jezdil třeba mezi horníky, tam, kam se nikomu moc nechtělo. A zpočátku jsme se doopravdy báli, že nás někdo v noci shodí ze silnice. Jeli jsme třeba do Zlatých Hor, kde už byl sníh, takže chvílemi to bylo napínavé. No a pak, dejme tomu po deseti dnech, došlo k tomu, že jsme byli v Jablonci v divadle a byl tam Karel Zich a nutil mě, abych s ním zpíval We shall overcome. Tak jsem si zazpíval We shall overcome a pochopil jsem, že revoluce pro mě skončila a odešel jsem.

Co podle vás 17. listopadem u nás zvítězilo a nad čím, když to nebyly pravda a láska nad lží a nenávistí?

Nevím, co zvítězilo. Ale v každém případě se máme o dost lépe a jsme mnohem svobodnější, to je nezpochybnitelné. Přitom doopravdy přehlížíme dopady toho, že nejsme součástí Varšavské smlouvy, já bych si to dnes už neuměl představit. Další výhra je ta obrovská možnost cestování. Potom pro mladé lidi, kteří chtějí pracovat a chtějí se vzdělávat, se doopravdy otevřel svět, Evropa, to si nikdo nemyslel, to vůbec nikdo neočekával. To znamená, že některá očekávání byla nejen naplněna, ale řekl bych, že dokonce přeplněna možnostmi. Třeba směnitelná koruna, kdo by si to pomyslel. Tyhle věci, které dnes bereme jako úplně samozřejmé. Anebo ta možnost cestování. A naopak nebylo naplněné to, že jsme si všichni mysleli, že si budeme vládnout nějak líp, že nedojde k těm divokým devadesátým létům.

Vy hodně cestujete po světě, mohl byste porovnat, která země se nejvíce podobá Československu před rokem 1989 a která je nejvíce podobná našemu nynějšímu stavu?

Srovnání není úplně možné. Ale vždy mě zaujalo, jak turečtí intelektuálové vedou řeči jako my před lety. Jim se samozřejmě hodně jedná o roli náboženství, ale také policejního útisku a podobně. Takže kupodivu jakoby mentálně nejbližší lidi, s nimiž jsem mluvil, a kteří nám jsou skutečně blízcí, bych dnes hledal mezi Turky nebo vzdělanými Palestinci, mezi lidmi středních tříd, kteří mají nějakou zkušenost s represivním režimem. Jinak středoevropské země jsou na tom všechny podobně, Polsko, Maďarsko, Slovensko i my. V některých letech se líp daří Slovákům, v jiných letech nám, jednou mají lepšího prezidenta tam a jindy onde, ale pořád se vnímám jako součást určitého bloku. Ono je to zřejmě v mentalitě lidí, protože i to východní a západní Německo si dodnes udržují rozdílnost. Svádí se to na odlišný poválečný vývoj, ale když se podíváte na vývoj Německa po dobu několika posledních staletí, tak podobný mentální předěl tam existuje minimálně od šestnáctého století. Takže myslím, že jsme součástí určitého mentálního okrsku, do kterého, bohužel, patří třeba takové to menší vnímání práva, ale i to, že se některé věci nedají moc změnit.

V redakční anketě jsme se ptali čtenářů, jaký vývoj po roce 1989 by si přáli, kdyby ho mohli ovlivnit. Z nabízených možností vyhrávala ta, že zemi měli vést Komárek s Dubčekem a měl se tu budovat socialismus s lidskou tváří připomínající rok 1968. Co si o tom myslíte a dalo se před pětadvaceti lety jít jinudy, než kudy se společnost vydala?

Myslím si, že Dubček a tihle lidé, to je utopie, to jsou lidé jiných režimů, jiných dob, tohle by nefungovalo. Ale já bych si přál, aby tehdy došlo k nějakému spravedlivějšímu nastartování. Ale to není česká specialita, podobná nálada je dnes kupodivu i v Americe nebo leckde jinde. To znamená, že my jsme si ten marasmus sami úplně nevymysleli, ten přišel. Ale přál bych si jakoukoli stranu, která by se méně soustřeďovala právě na zisk, na peníze a na takový predátorský kapitalismus, a která by se více soustřeďovala na stabilitu a na obnovení takového termínu, o který se mi jedná, a to je koncepce veřejného dobra.

Po listopadu 1989 u nás vznikaly nové nebo se obnovovaly bývalé strany. Teď po čtvrtstoletí jsme naopak svědky úpadku tradičních stran a nástupu nejrůznějších protestních hnutí. Je to podle vás důsledek toho, že si lidé představovali vývoj v uplynulých pětadvaceti letech úplně jinak?

Můj kolega se teď vrátil z Latinské Ameriky, kde byl v Argentině a v Chile. A vyprávěl o tom, jak ti Argentinci jsou uvolnění, v Chile, jak jsou lidé k sobě příjemní, ale jak je na nich prostě znát určitá frustrace, která je možná spojená s tím, že ekonomika Chile závisí na světových cenách mědi. A tak jsem se ho ptal, jak moc pociťuje frustraci v České republice. On říkal, že hodně. To je hrozně zajímavá věc ve srovnání s Argentinou, že my si žijeme tak trochu v bavlnce, trošku v závětří oproti jiným státům, ale cítíme se o dost hůř. A teď kde jsou kořeny té frustrace? Její důsledky vidíme v tom, jak se lidé utrhují jeden na druhého nebo jak agresivně řídí auto. Když je člověk sám v sobě nejistý, tak reaguje agresivitou. A mě by hrozně zajímalo, kde jsou kořeny české frustrace. Myslím, že to je v tom, že si vždy přejeme, aby to nějaký politik vyřešil za nás. A že jsme neustále zklamáváni. Tenhle řetězec neustálých zklamávání zejména v posledních pěti letech doopravdy vytváří takovou tu špatnou náladu ve společnosti. A můžu to ukázat ještě na jednom příkladu. Bavil jsem se s jednou moderátorkou z rádia, která uváděla pořad o potravinách, jak jsou u nás některé podivné potraviny, a volal jí posluchač a říkal: „Ano, jen tak pokračujte, bijte se za nás." Jakoby Češi pořád hledali někoho – sami aby si zůstali doma, dívali se na tu televizi a popíjeli to pivo – kdo to za nás zařídí. Ale takový člověk není. A to, k čemu v poslední době dochází, je to, že si čím dál více lidí uvědomuje, že sice nikdy nechtěli jít do politiky, ale pokud do té politiky nevlezou, tak budou těmi hříčkami, zatímco takhle je aspoň šance část té současnosti změnit.

Stále ještě se ozývají hlasy, že se česká společnost nedostatečně vypořádala s komunistickou minulostí. Myslíte si, že měli politici na začátku devadesátých let postupovat jinak, nebo to jiným způsobem vzhledem k pokojnému předání moci ani nešlo?

Já bych se k tomu vůbec nevracel. Dokonce si myslím, že i ten lustrační zákon, který byl původně v jedné variantě navrhován, že bude platit jenom pět let, tak dejme tomu, kdyby platil deset let, bylo by to tak akorát. K těmhle věcem bych se už vůbec nevracel. Po bitvě je každý generálem a koneckonců ono možná stačí podívat se, jak se vypořádávali Němci se svojí minulostí. Tam dejme tomu něco šlo a něco nešlo. Nebo jak se vypořádával národ nám blízký – Rakušané – se svou nacistickou minulostí, tak ten se s ní nevypořádal do dneška.

Které osobnosti vývoj v zemi po roce 1989 nejvíce ovlivnily, a nepřeceňuje se historická role konkrétních osobností, protože nebýt tam ony, tak by jejich role s podobnými důsledky sehrál někdo jiný?

Asi nepřeceňuje, protože jak Václav Havel, tak Václav Klaus jsou neopakovatelní. Není člověk, který by se jednomu nebo druhému podobal. Takže ta role osobností tady byla velká. Spíš jsem si jenom říkal, že Češi měli tu bezvadnou příležitost prožít si jak toho idealistického Havla, tak i pragmatického Klause. Že máme tu historickou zkušenost velmi širokého spektra postojů, názorů nebo způsobů politiky. Já se ale víc dívám do budoucnosti, co se teď dá udělat, protože když se člověk začne moc babrat v minulosti, tak je rozčarovaný, jakoby rozložený a neschopný nějaké další akce. Doba se změnila, je to pětadvacet let. První republika trvala kratší dobu, to znamená, že my už zase žijeme o jednu fázi dál. A myslím, že posledními volbami, v nichž byl patrný úpadek tradičních stran nebo tradičních řešení, se posouváme do nějaké další fáze, do nějaké páté republiky, nebo jak to mám nazvat. A to, co se teď rodí a co vzniká v té nejbližší budoucnosti, je pro mě mnohem důležitější než ohlížení se po sametové revoluci, nebo po roce 1968 nebo po roce 1948.

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

autor: Jiří Hroník

Bety.cz - magazín nejen pro mámy - horoskopy, recepty, diskuse, soutěže

Bety.cz TESTOVÁNÍ - Testujte s námi nové produkty či služby a o své názory a doporučení se podělte s ostatními čtenářkami Bety.cz.

Prostřeno.cz - recepty on-line - vaření, recepty, gastronomie

reklama
Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Nenávist až za hrob. Nejdřív Gott, teď Kubera. To dělali komunisti před rokem 1989! Radní Šarapatka dostal další ránu od Patrika Nachera

0:01 Nenávist až za hrob. Nejdřív Gott, teď Kubera. To dělali komunisti před rokem 1989! Radní Šarapatka dostal další ránu od Patrika Nachera

PŮLNOČNÍ ROZHOVOR „Nevím, co se s lidmi děje, že jejich nenávist jde až za hrob. Zažili jsme to jak …