Co říkáte sporu mezi kardinálem Dukou a Milanem Badalem, kteří varují před nebezpečím islámu a imigrace, a Tomášem Halíkem, který islám a imigraci obhajuje?

Přiznávám, že jsem za ten spor rád a jenom lituju, že přišel tak pozdě. V době kultu vynucovaného konsenzu a ekumenických nadsázek to zní sice skandálně, ale zato se takovými spory dává znovu šance opovrhovanému rozlišování pravdy a omylu. A také lépe vychází najevo, kdo je kdo. Duka s Badalem jsou v hodnocení islámu realisty; nezapřeli zdravý rozum. Postavili se na stranu většiny české veřejnosti, kterou naštěstí nepostihla epidemie politické korektnosti v takové míře jako lidi na Západě. O to víc je logicky postihla nálepkovací smršť politických korektorů. Proti zdravému rozumu veřejnosti stojí dnešní intelektuálové.

Jak to?

Ti totiž díky svému ideologicky zkaženému myšlení ztratili právo kultivovat veřejnost. Jejich mluvčím je Halík, který se rád chlubí, že je mužem Západu. Ve skutečnosti se přidal k hrobařům toho Západu, který za něco stál, a horlivě spolupracuje na jeho dekonstrukci. Ve filosofii uvěřil v principy relativismu, v teologii vyznává extrémní ekumenismus s tendencí k jednomu Náboženství a v praxi se spíš více než méně ztotožňuje s ideologickými programy neomarxistů. Inu katolík Nového věku.

Halík svoji obhajobu muslimů zakládá na okoukaných sofistických fintách ideologů multikulti. Tou hlavní je halasné rozlišování islámu a islamistů. Islámští radikálové prý nemají s islámem nic společného; naopak mu odporují. „Proslunění vítači“ se v tom sice navzájem utvrzují, ale ve skutečnosti opírají své odvážné tvrzení o banální fakt, že všichni muslimové nejsou radikální, což pochopitelně nestačí. Kýžený sluníčkový závěr z něj zdaleka neplyne. Ostatní jejich premisy jsou už pouhým výsledkem demagogické invence a standardních relativizací multikulturalistů.