Česká vláda se potýká s nízkou mírou důvěry. Premiér Petr Fiala se stal nejkritizovanější personou v zemi. Je taková situace udržitelná do dalších voleb do Poslanecké sněmovny?
Líbil se vám novoroční projev prezidenta Petra Pavla?Anketa
Nemyslíte si, že by se mohl premiér Fiala se svou „hodnotovou politikou“ a podporou Ukrajiny stát v budoucnu dosti osamoceným politikem?
Premiér Fiala patří ke generaci politiků, pro které jsou hodnoty především nástrojem public relations, ne podstatou. Je to především politik povrchních gest a frází. Takže si spíš umím představit, že až se politická konjunktura změní, změní se hodnoty pana premiéra a ten se bude prostě tvářit, že se nic neděje ani nic nestalo. Nemyslím si to ale zdaleka jen o něm.
Visegrádská čtyřka se rozdělila na tři rychlostní stupně. Maďarsko a Slovensko už nechtějí Ukrajinu moc podporovat, Polsko štvou některá nabubřelá prohlášení ukrajinského prezidenta Volodymyra Zelenského, Česko zatím stojí pevně jako podporovatel. Neskončil tím de facto Visegrád?
Bylo by velmi amatérské, kdyby regionální spolupráce, navíc za celé roky institucionalizovaná, nedovedla zvládnout různé politické konjunktury v členských zemích. Podstatou V4 nikdy nebyla dílčí podpora Ukrajiny či bezpečnostní politika, takže by bylo velmi divné, kdyby to vedlo ke konci V4. Na druhou stranu V4 zvýšila svůj význam především v souvislosti s evropskou migrační politikou. Do té doby se jednalo o nevýrazný formát, který existoval především jako vedlejší produkt evropské integrace. Takže je možné, že se V4 na nějakou dobu vrátí do méně viditelné verze spolupráce. Osobně myslím, že formát má smysl i v rámci členství v EU, i když Česko by se mělo po dvaceti letech členství více rozhlédnout a hledat spojence i jinde v EU. Politici tu jsou od toho, aby dovedli překonávat dílčí rozpory, které jsou ostatně v politice i v té zahraniční úplně normální.
Ukrajinská ofenziva zamrzla. Jak z hlediska člověka, který se specializuje na Rusko, odhadujete další vývoj na tamní frontě?
Nejsem odborník na vojenské otázky, takže nemůžu mluvit o tom, jak se bude vyvíjet situace na frontě. Můžu dát jen ad hoc odhad na základě toho, co dává najevo ruské vedení a jaké politické faktory hlavně v Rusku (nemluvím teď o tazích protistran) je třeba zvažovat.
V Rusku budou v březnu prezidentské volby, takže to je první faktor, který bude ovlivňovat další vývoj. Putin nesmí válku prohrát, ale aspoň podle dostupných existujících průzkumů má od veřejnosti víceméně „carte blanche“ k jednání o míru či příměří. Má tedy značný prostor pro to, jakou ten mír či příměří může mít podobu. Přičemž od podzimu v Rusku převažuje počet lidí, kteří dávají přednost příměří/míru před pokračováním války.
Zároveň Kreml v době voleb nebude mít zájem o to, aby se konflikt příliš rozšířil na ruské území, o což se snaží Ukrajina a podle všeho i snažit bude. To by mohlo vést k dalším, intenzivnějším útokům na Ukrajinu ze vzduchu a bohužel dalším civilním obětem. Navíc je tu „efekt Gazy“, který by mohl mít na Ukrajině tragickou dohru.
V Kremlu panuje názor, že Ukrajina je „osobním projektem“ současného prezidenta Joea Bidena, takže se dá očekávat, že letos se bude s čímkoliv systémovějším čekat na výsledky prezidentských voleb v USA. Tohle je důležité, protože rusko-ukrajinský konflikt je projevem systémové krize bezpečnostního systému v Evropě a globálních strukturálních změn, a bez systémových řešení, ve kterých se budou USA angažovat, se nedá udržitelně vyřešit. Už jen to bohužel naznačuje, že cesta k míru může být dlouhá a případné příměří, které tohle nebude řešit, křehké. Dvě hlavní prosincová vystoupení Putina naznačovala, že se ruské vedení cítí silnější v kramflecích, co se týče vývoje konfliktu. Ostatně i ukrajinské a západní zdroje přiznávají, že protiofenziva Ukrajiny selhala a iniciativu má ruská strana. Tento trend se bude snažit ruská strana udržet.
Napsala jste knihu o Vladimiru Putinovi. Opravdu by k uvolnění na východě pomohlo, kdyby byl nějakým způsobem zbaven moci, jak soudí někteří politologové?
Tady je velké množství možných scénářů. Záviselo by to na tom, jak by byl zbaven postu a kdo by ho nahradil ve funkci a k čemu by takový vývoj v Rusku vedl. Myslím si ale, že neexistuje nějaký lineární plán vývoje: bez Putina bude všechno vyřešeno ve prospěch Ukrajiny a Západu, přijde kapitulace a mír podle západních představ. Realita politického systému Ruska je dnes taková, že není možné vyhodnotit, kdo by se stal následníkem v případě, že by Putin odstoupil nebo zemřel. Není ani jasné, kdo by mohl stát v čele případného svržení a jakou by měl podporu ve vrchních ešalonech režimu a neonomenklatuře.
Byl by Putin svržen v důsledku neúspěchu ve válce s Ukrajinou, nebo jako důsledek sociálních a ekonomických problémů, nebo vnitřních bojů v elitě, anebo konfliktu mezi centrem a regiony? Bylo by Putinovo svržení taky zhroucením státu? Tady prostě není vůbec jednoznačná odpověď a podobné úvahy o tom, že klíčem je odstranění jednoho, byť důležitého aktéra, hrozně zjednodušují celkovou situaci. Až bych řekla, že se spíš než o politologickou analýzu jedná o vytváření mýtů a sebeklamů. Na okraj připomenu, že v každém tom scénáři bude ve hře atomový kufřík a kontrola nad jaderným arzenálem země…
Podle Alexandry Alvarové, autorky Průmyslu lži, začal ruský režim do „trollích farem k internetové propagandě“ povolávat stále více souputníky režimu, tedy věřící či ideologické bratry. Moc nezrazují, jsou levnější a tak dále. Jak vy se díváte vlastně na celý ten souboj propagand?
Souboj propagand patří k válečným konfliktům od nepaměti. Pro nás v Evropě otázka stála, jak moc si necháme válkou diktovat, jak moc ji necháme vstoupit do života společnosti. Dlouhodobě mám obavy z toho, jak se dnes s propagandou zachází jako s něčím, co bez poměrně náročného rozlišení znamená diskreditaci nějakého názoru a ukončení svobodné debaty.
Je fascinující, jak rychle se údajní liberálové stavějí v podstatě do pozic autoritářské vlády a vůbec se nebojí rizik, které to přinese jako kolaterální škoda demokracii. Celkem hrozivé je vidět, jak moc se přizpůsobili logice války, jako by jim to nejspíš z čistě mocenských důvodů vyhovovalo. Problém současnosti je, že dnes máme takovou difuzi informací, dezinformací, věr, pověr, mýtů, misinformací, dojmů, emocí a názorů, že dnešní propaganda a vůbec veřejná komunikace funguje naprosto decentralizovaně, a dokonce spontánně a řekla bych až tekutě.
Propaganda je pak všechno a nic, cokoliv se propagandou může stát. Tohle všechno se mísí s krizí důvěry v liberální demokracii a v Západ, což jsou ale problémy domácího a systémového charakteru. Realitou ale je, že pokud nebudeme schopni udržet mantinely demokracie, svobody slova a svobody vědeckého bádání, pak prostě porazíme sami sebe.
Jak vnímáte rozdělování české společnosti na různé ty nálepky, přičemž třeba dobroserové a chcimírové, ať vlastně skupiny stojící proti sobě, tak z významového hlediska chtějí skoro to samé?
Rozděl a panuj je stará praxe. V české politice se realizuje dlouhodobě a smyslem je vždycky oslabení vnitřní solidarity opozice nebo přímo její blokování. Tady nejde ale jenom o nálepky, které zmiňujete, ale také o docela konkrétní sociální situace a skupiny, které vláda nebo moc staví proti sobě. Nejklasičtěji je to v případě důchodci versus mladé rodiny s dětmi, které vede k oslabování solidarity ve společnosti jako celku nejen politicky.
Další věc je, že česká společnost je opravdu socioekonomicky rozdělená. Máte Prahu, která žije někde nad dvojnásobkem průměru EU, a zbytek republiky včetně regionů, které nedosahují ani průměru EU. Lidé žijí dnes už různě v Praze a různě v regionech a na venkově. Tohle se musí politicky projevovat, takže fráze o sjednocování společnosti bez pořádné sociální a regionální politiky a nové koncepce rozvoje považuji za laciné a pokrytecké. Navíc od politiků, kteří na rozděl a panuj zcela nepokrytě spoléhají – jako je současná vláda.
Napsala jste, že ve Finsku je sociální stát na ústupu. Není to však problém v podstatě celé Evropy?
Jistě, jenže co se týká Finska, v české společnosti panují stále velké iluze ohledně jakéhosi ideálního severského sociálního státu. Realita je ale od toho ideálu už značně vzdálená, takže se dá spíš mluvit o reziduích, která se postupně odbourávají. Navíc tu byla spojení s finskou neutralitou v době studené války a finlandizace, takže je tu i vnitřní logika mezi vstupem do NATO a koncem sociálního státu. Finlandizaci nahradila amerikanizace, což bylo zřejmě neodvratné.
Na stránkách Ministerstva zahraničí lze stále číst, že ve Švédsku je vysoké riziko teroristické hrozby a moc se tam nedoporučuje cestovat. Jak je možné, že největší ze severských států si tak rychle získal tak špatnou pověst?
Pokud vím, souviselo to s pálením Koránu v létě, kdy se ve Švédsku situace vyhrotila, a i podle švédské strany to v zemi zvyšovalo hrozbu terorismu. Jiná věc jsou dlouhodobé bezpečnostní problémy díky bojům kriminálních gangů hlavně na jihu země. Důležitým, ale asi ne jediným jmenovatelem těch problémů bude velmi liberální migrační politika Švédska.
Švédsko je důkazem toho, že migrace je normální a v pořádku. Nicméně masová a neregulovaná migrace je problém především bez robustního sociálního státu pro všechny a jasně stanovených cílů integrace do společnosti (nejen sociálně, ale i kulturně a hodnotově). Sociální stát není robustní a mizí i ve Švédsku. Migrační politika je na prvním místě sociální politikou, na což se zapomíná a důsledky se dostavují.
Jak je možné, že Skandinávie ztratila pověst pomyslného „evropského ráje“?
Víte, já na žádné evropské ráje nevěřím. Každá země má svoje plusy a svoje minusy. Platí to i pro skandinávské země, které se od sebe mimochodem vnitřně liší. Jistě že tyto společnosti jsou pořád ekonomicky a sociálně silnější než třeba Česko. Je tu jiná politická kultura, silnější instituce díky kontinuálnosti vývoje i státnosti a jiná mentalita lidí. Co se týče přírody a blízkosti k ní, o ráji se dá mluvit. Ale bohužel nikomu se žádný společenský ráj na zemi vybudovat nepovedlo. Skandinávie je prostě jen nedílnou součástí trendů současnosti, a to i těch negativních, které se v současnosti koncentrují v Evropě díky strategickému selhání našeho establishmentu.
Nejvíce nemocným mužem Evropy, jak o tom píší evropská média, je však Česko. Souhlasíte?
Česko čelí krizi ekonomického modelu, na kterém třicet let fungovalo, nikoliv jen „obyčejné“ ekonomické krizi. Bohužel zemi ale vládnou lidé, kteří jsou hluboce ukotveni v minulosti, současnosti v podstatě nerozumějí nebo ji vnímají ideologicky, a tím pádem ani nedokážou najít východiska. Navíc jsou ve vleku trendů, které jsou bytostně proti zájmům naší ekonomiky, jako je zdražování energií, špatně nastavená klimatická politika a odpojování od Ruska v kontextu přesunu technologických a ekonomických center do Asie.
Je samozřejmě úsměvné, když o nemocném muži píšou zrovna v Německu, které si nás pěstovalo jako zdroj levné práce a vytvořilo vzorce závislosti, které nyní tu krizi jen zhoršují a na kterých vydělává roky německý kapitál. Ovšem samozřejmě že hlavní díl odpovědnosti padá na nás, náš establishment a dnes konkrétně na vládu Petra Fialy, která nedovedla najít jiný recept než zemi „proškrtat k prosperitě“ a přerozdělit zdroje podle nesmyslného a nespravedlivého daňového mixu.
Je to vláda tak neschopná, zbabělá nebo prolobbovaná (vyberte si), že nedovedla ani vybrat windfall daň od bank a korporátu, zato si zase dovede došlápnout na zaměstnance a důchodce. Horší je, že ty zdroje stejně promrhá, protože nemá kompetence k tomu, aby je investovala do něčeho nového a udržitelného. Z hlediska nějaké strategické vize budoucnosti si lidé utahují opasky úplně zbytečně.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
Ukrajina (válka na Ukrajině)
Zprávy z bojiště jsou v reálném čase těžko ověřitelné, ať již pocházejí z jakékoliv strany konfliktu. Obě válčící strany z pochopitelných důvodů mohou vypouštět zcela, nebo částečně nepravdivé (zavádějící) informace.
Redakční obsah PL pojednávající o tomto konfliktu naleznete na této stránce.
autor: Jan Rychetský
Jaroslav z Bystřice
