V reakci na zabití íránského generála Kásima Sulejmáního jste napsal blog s titulkem „Trump na prahu války“. Mezitím ale v reakci na přiznání íránských ozbrojených sil, že omylem sestřelily ukrajinské dopravní letadlo, dochází v Teheránu k nepokojům. Proč myslíte, že by dlouhodobé napětí mezi USA a Íránem mohlo přerůst v otevřený válečný konflikt?
Pokud se Jaromír Soukup rozejde se Zemanem, budete dále koukat na TV Barrandov?Anketa
Od dob druhé světové války jsou západní politici a generálové posedlí myšlenkou, že každý mezinárodní konflikt vyřeší bombardování. Navíc všechny pozemní útoky americké armády v posledních letech skončily fiaskem – v Afghánistánu, který tak překvapivě rychle okupovali, se drží už jen v blízkosti Kábulu a po jejich odchodu bude Tálibán zase na koni, v Sýrii selhali úplně a nebýt intervence Rusů, byl by tam Islámský stát dodnes, a už je nechtějí ani v Iráku. Jenže tam se potřebují udržet zuby nehty, pokud chtějí letecky terorizovat Írán. Z jiných arabských zemí by si to těžko mohli dovolit a Erdogan je vyhání už i z Turecka. V krajní nouzi jim zbývá ještě velká základna na ostrově Diego García v Indickém oceáně, kde mají odložené bombardéry B-52. Írán nemá takovou vojenskou kapacitu, aby zasáhl například na takovém citlivém místě pro celou americkou strategii v regionu. Tak se bude spoléhat na jednotlivé atentáty a teroristické útoky. I raketový útok na dvě americké základny v Iráku byl jen symbolický, když ho dopředu Američanům přes irácké vedení avizovali. A Trump už zjistil z reakcí ve světě, a to i od spojenců, že přestřelil, a tak se bude snažit vyhnout přímému vojenskému střetu. Určitě ví, že kdyby začal na Írán útočit letecky, tak by tím dal šanci Rusům a Číňanům, aby si tam „pod cizí vlajkou“ vyzkoušeli svoje protiletecké a protiraketové systémy. A Íránci by to měli napůl zadarmo.
Tady je jiné nebezpečí. Tak jak chtěl Trump tímto odporným mezinárodním zločinem řešit svoje domácí problémy, jeho jediný spojenec v regionu, Netanjahu, je ještě ve větších potížích. Případné odsouzení v korupčním skandálu by nejen ukončilo jeho politickou kariéru, ale poznamenalo by i jeho reputaci do konce života. Před útoky proti Íránu mu bránil Obama – také se mu za to Netanjahu i náležitě pomstil – a to i varováním, že americké síly v Hormuzském průlivu mají příkaz sestřelit každé izraelské letadlo, které by útočilo na Írán. Tahle překážka padla a nemůžeme si být úplně jistí, jestli se neuskuteční tento šílený pokus Netanjahua řešit domácí a osobní problémy útokem na Írán.
Čeho tedy mohly chtít Spojené státy – nebo lépe řečeno prezident Donald Trump – atentátem dosáhnout?
Jak jsem napsal ve zmíněném blogu: historie se opakuje. Také Clinton čelil impeachmentu, a to proto, že si dovolil navrhnout zrušení všech zahraničních vojenských základen, redukci těch domácích a také armády. To zmobilizovalo vytvoření zájmové skupiny Trumpem nazvané Deep State, a když nemohli přímo odporovat takovému záslužnému mírovému úsilí, napadli Clintona přes obskurní aférku s praktikantkou Lewinskou. Na samém vrcholu této umělé hysterie kdosi Clintonovi pošeptal, že by se vojensko-průmyslový komplex, před kterým varoval už prezident Eisenhower, dal obměkčit nějakou „zástupnou válčičkou“, jejíž mechanismus je skvěle popsaný ve filmu „Vrtěti psem“. Už tehdy měli v hledáčku Irák, ale americká veřejnost na to nebyla připravená. Tak uměle vyvolali záminku pro letecký zásah proti Kosovu a tehdejší Jugoslávii, kdy si za záminku vzali údajný „masakr“ ve vesnici Račak. Deep State se nažral a Clinton zůstal celý. Tragédii takto bombardovaných obětí ve Washingtonu nikdo neřešil.
Trump byl také zvolený na základě slibu, že skoncuje s nesmyslnými válkami a stáhne vojáky domů. Také chtěl normalizovat vztahy s Ruskem. A tak od první chvíle v Bílém domě byl každodenně pod tlakem nejneuvěřitelnějších obvinění a útoků. A když odolal i za cenu ztrát svých nejbližších spolupracovníků, došlo na hrozbu impeachmentu. Tak někdo přišel na stejný únikový manévr, jaký udělal Clinton. Jenomže opakovaný vtip přestává být vtipem. Navíc Trumpovo super ego v tomto případě způsobilo, že překročil nejen psaná, ale i nepsaná pravidla mezinárodních vztahů. To, co nařídil, a ještě při tom i podle osobně asistoval, se nijak ospravedlnit nedá. Jak řekl Talleyrand Napoleonovi: „Bylo to horší než zločin, byla to chyba…“
Co vůbec na zabití Sulejmáního a provedení akce říká mezinárodní právo? V případě anexe Krymu se mluví o porušení mezinárodního práva stále. Zabít někoho z dronu raketou u letiště v cizí zemi je v pořádku? Nebo se tohle srovnávat nedá?
Krym je ukázkovým příkladem dvojího metru. Ale v případě bezprecedentního vražedného útoku na představitele suverénního státu pozvaného přes zprostředkovatele, iráckého premiéra, přímo Trumpem na mírové jednání, už jde o zločin, který odsoudila i představitelka OSN. Mimochodem, OSN odsuzuje Washington s Pentagonem za porušování mezinárodního práva jejich vojenskými akcemi kovbojského stylu už léta. Kvůli tomu Trump vyhrožoval, že kdo bude v OSN hlasovat proti Washingtonu, bude čelit sankcím – typicky gangsterská logika. V případě Íránu snad stačí citát pana Schwarzenberga: „Celý život jsem podporoval USA. Ale toto je zločinné. Světoví lídři se nakazili terorismem.“
Navíc Trump zákeřnou vraždu íránského generála neobhájil ani před vlastními republikánskými senátory. A neobhájil ho ani před dvěma třetinami amerických občanů. No a vyhrožováním, že zničí íránské kulturní památky, se Trump definitivně vyřadil z civilizované části lidstva.
Psali jsme:
Podle Trumpa stál Sulejmání v minulosti za zabitím či zmrzačením stovek, ba možná tisíců Američanů. Naopak podle íránského prezidenta Hasana Rúháního jen díky Sulejmánímu a jeho boji proti teroristům nebyla evropská hlavní města ve velkém nebezpečí, protože bojoval proti Islámskému státu, al-Káidě, an-Nusrá a dalším. Dá se to brát i takhle, že pro Evropu je to ztráta, kterou navíc způsobil její spojenec?
Pokud vím, tak Trump už couvl k tvrzení o jednom jediném Američanovi, který měl být obětí útoku nařízeného údajně Sulejmáním. Ale při takové logice by museli být zlikvidováni všichni američtí generálové, kteří se dopustili „collateral damage“ na civilních obětech od Vietnamu až po Afghánistán či Libyi. A s nimi i příslušní generálové NATO. A fakt je, že nebýt Sulejmáního speciálních jednotek, ale i Američany podporovaných Kurdů, Islámský stát by v Sýrii Američanům pod nosem nadále kraloval, nebo spíš chálifoval, protože oni ho ve své zvrácené logice – velmi podobné to bylo s Hitlerem – považovali za dobrý nástroj pro svržení legitimní syrské vlády. Ale nevyšlo jim to, když se do konfliktu zapojili Rusové, kteří nejprve zničili celou logistiku kradení nafty v Sýrii, co prodával Islámský stát přes tureckou hranici za údajné spolupráce jednoho z Erdoganových synů. Vítězství na zemi tak dotáhli do úspěšného konce Kurdové, regulérní syrská armáda a Sulejmáního speciální jednotky s leteckou podporou Rusů. A samozřejmě tím v konečném důsledku ochránili také Evropu.
Pro náš kontinent je momentálně nejfrekventovanějším tématem Evropský zelený úděl, který představila šéfka Evropské komise Ursula von der Leyenová, přičemž dodala, že Evropský zelený úděl není jen vize, ale je to návod k akci. Co lze od pokusu „usmířit ekonomiku s planetou“, jak to předsedkyně EK nazvala, především očekávat?
Západní demokracie selhávají v tom, že politici mají po svém zvolení relativně krátkou dobu na to, aby nejen vládli, ale také zvládli aktuální problémy. Proto se uchylují k okázalým, ale krátkodechým řešením od mantinelu k mantinelu a neberou do úvahy dlouhodobé následky. Příkladem je španělská vláda, která na módní vlně nejprve fotovoltaickou výrobu elektřiny vyvolala a finančně podporovala, aby ji později zrušila jako příliš drahou. Všechno se něčím platí, každý zásah do přírody se vrací jako bumerang. Větrné elektrárny vydávají chvěním lopatek ultrazvuk, který odstrašuje všechno živé v okolí. Solární elektrárny zabírají velké plochy úrodné půdy. Stejné je to s preferovanou řepkou olejnou. Možná i proto si západní média, vydatně podporovaná politiky, vybrala duševně ne zcela vyzrálou Gretku, aby vyhysterizovala kampaň, o které nikdo s čistým svědomím nemůže říci, jestli nebude v konečném důsledku kontraproduktivní. Názorným příkladem slabomyslnosti této kampaně je slogan o „nulové uhlíkové stopě“, přičemž CO2 je nevyhnutelnou součástí fotosyntézy autotrofních druhů flóry!
Význam plánu, díky němuž se má Evropa do roku 2050 proměnit v klimaticky neutrální kontinent, a tím i zpomalit globální oteplování a jeho dopady, přirovnala Ursula von der Leyenová k přistání člověka na Měsíci. V Česku ale panují obavy ze zhoršení pozice našeho průmyslu. Jak je tzv. Zelený úděl přijímán na Slovensku?
Slovenská mentalita je konzervativní. Nejsme vůbec „říční“ naplňovat cizí plány. Neboť nezapomínejme, že jsme pořád ještě hlavně venkovská populace, což se týká i obyvatel měst, kteří se přistěhovali z venkova. A sedlák byl vždy podezíravý k nápadům přivandrovalců. Většinou na ně totiž doplatil. Navíc tu máme předvolební kampaň a nikdo soudný si nedovolí navrhovat nějaké konkrétní klimatické experimenty. Přežvykovat fráze o klimatu, to ano, to nikoho nebolí. A v tichosti se tak obchází skutečnost, že jsme svědky rutinní, cyklické klimatické změny, na kterou má toto lidské pachtění pramalý vliv. No a vrcholem je tvrzení paní Ursuly, že to jeden kontinent vytrhne. Asi jí uniká význam slova „globální“. A osoby s takovými mezerami v myšlení nás mají vést? Kam?!
Mezi premianty ve snižování emisí se zcela jistě řadí Německo. V minulém roce poprvé získávalo více energie z obnovitelných zdrojů než z uhelných a jaderných elektráren celkem, takže emise oxidu uhličitého loni klesly meziročně o 6,5 procenta (v absolutních číslech o více než 50 milionů tun) a oproti roku 1990 se emise snížily už o 35 procent. Ekonomicky zdaleka ne tak silným dalším členským státům EU nezbude nic jiného než jít také nákladnou cestou nových způsobů úspory elektrické energie a přizpůsobení se novým technologiím. Už jste to zmínil, nepodřezává si EU těmito překotnými změnami pod sebou větev, když například USA, Čína nebo Indie většinu podobných opatření ignorují a neinvestují do nich?
Ano, to je základ problému, kterému čelí ale i Spojené státy a myslí si, že to vyřeší siláckými řečmi pana Trumpa. Ten sice odmítl klimatickou dohodu, ale čínská produkce stále dokáže podlézt laťku regulací v americkém průmyslu. Proto také Trump ustupuje od principů volného trhu, poněvadž v něm americká ekonomika nedokáže konkurovat zvláště čínské výrobě, které je dnes plný komerční trh pro obyvatele USA, ale i jiných prudce se rozvíjejících zemí. Vždyť právě kvůli těm regulacím se i evropská průmyslová výroba přesouvá do třetích zemí. To jsou masivní trendy, kdy v případě EU jsme vedeni „gretény“ v oblecích a kravatách...
Německo chce do roku 2022 zavřít všechny jaderné elektrárny a do roku 2038 by chtělo přestat využívat i energii z uhlí. Máme se obávat střetu s Němci a Rakušany ohledně atomové energie a případného tlačení do kouta pohrůžkou, že dostaneme méně unijních peněz?
Za prvé je třeba říci, že diskuse o jaderné energetice není o faktech, ale emocích. Důkazem je kancléřka Merkelová, která nejdřív prosadila prodloužení životnosti nejstarších jaderných elektráren v Německu a po Fukušimě hystericky otočila kormidlo o 180 stupňů. Vyhlásila, že jaderná energetika není bezpečná, ačkoli v případě Černobylu šlo o selhání komunistického funkcionáře, inženýra Ďatlova, který vydal nesmyslné příkazy, a v případě Fukušimy o výjimečný jev obrovité tsunami. Ani jedno Německu nehrozí. Navzdory tomu živí německá i rakouská politická špička tyto absurdní emoce. A zvláště Rakušané se budou pokoušet vydírat, ale jejich vliv na mezinárodní scéně je malý a proti celé V4 se postavit nedokážou. Takže správná odpověď rakouské hysterii je v kolektivní odpovědi V4, ne jednotlivých zemí.
Poslední únorový den se na Slovensku uskuteční parlamentní volby. Jaká v zemi panuje nálada a jakou roli pro jejich výsledek může sehrát skutečnost, že se budou konat v době, kdy si Slovensko bude připomínat druhé výročí vraždy novináře Jána Kuciaka a jeho přítelkyně Martiny Kušnírové?
S kartou Kuciak-Kušnírová se už moc nehraje. Každá senzace, i tragédie, má v hlavních zprávách limitovanou trvanlivost. Navíc ti, co organizovali protesty, lhali, že nepůjdou do politiky. Udělal to minimálně jeden z dnes blízkých spolupracovníků bývalého prezidenta Kisky, a celé protesty tím dokonale zkompromitoval. Zajímavější je, že víceré parlamentní strany jsou na hranici zvolitelnosti – SAS, SNS, Most-Híd a Sme rodina, křesťanští demokraté by prošli jen s odřenými zády a největším překvapením je propad „progresivců za slušné Slovensko“, jejichž koalice Spolu a PS ztratila v preferencích z původních a ohromujících 17 procent až k hranici zvolitelnosti 7,5 procenta, přičemž potřebují alespoň sedm procent. Naopak stabilně vysoko je strana Smer-SD s novým make-upem a druzí jsou „fašisti“ ĽSNS, na které se jen kydá špína. Egomaniak Harabin je celkem po zásluze na chvostě preferencí. Takže to bude ještě zajímavé.
Prezidentka Zuzana Čaputová označila ve svém novoročním projevu za největší dluh po listopadu 1989 zajištění pořádku a férovosti v reálném životě a vyzvala občany k účasti ve volbách, aby z roku 2020 udělali rok využitých příležitostí. Prohlásila také, že jsme zřejmě poslední generace, která může učinit kroky na záchranu planety, a tak musíme jednat. Má politickou sílu na to, aby jí podporované politické subjekty ve volbách uspěly, a sestavily tak vládu podle jejích představ?
Opozice sice okázale podepsala „pakt o neútočení“, ale s blížícím se dnem voleb její nervozita narůstá. Je v ní příliš mnoho politických subjektů s překrývajícími se programy a navzájem si kradou voliče. To vedlo k už útočným projevům osvědčeného blázna parlamentu Matoviče. A pokud vím, prezidentka Čaputová připustila i možnost volebního patu, což je asi nejpravděpodobnější výsledek. Možná se zopakují volby z roku 1998, kdy sice zvítězil Vladimír Mečiar, ale neměl s kým vytvořit koalici. Takže Smer-SD určitě zvítězí, ale pokud se nechce dát dohromady s ĽSNS, bude partnera hledat jen těžko. A na druhé straně je opozičníků až moc na to, aby někdo z nich převzal vedoucí úlohu bez závisti a podrazů ostatních. Objevují se i takové úvahy, že Čaputová poruší zavedené pravidlo o vítězi voleb a Smeru-SD nedá ani jen šanci na sestavení vlády. Bude to pestré...
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jiří Hroník
