Halík v jednom svém kázání říká, že máme pomáhat uprchlíkům, protože jsme lidé, ne sobecké bestie. Pohoršuje ho princip „nepřijímat ani jednoho uprchlíka“. Tím prý odmítáme evangelia i evropský humanismus kvůli sobeckému nacionalismu. Nejde ale spíše o ilegální migranty, kteří jdou za sociálními dávkami či džihádem?
Halík sice říká, že musíme rozlišovat mezi oběťmi násilí a oběťmi slibů pohodlného života. Když ale vztahuje na odpůrce migrace Kristova varovná slova „byl jsem na cestě a neujali jste se mě“, pak už to rozlišení vypouští. Sofisticky jim podsouvá necitelnost ke skutečným uprchlíkům a zneužívá k tomu evangelia. Ježíš ale neučil jen milosrdenství, nýbrž i spravedlnost, takže mezi ty potřebné pocestné zřejmě neřadil parazity či teroristy. A právě kvůli nim je dnešní migrace nepřijatelná.
Na začátku migrační krize mluvila média hlavního proudu také jen o uprchlících. Úmysl byl zřejmý. Pod tlakem reality byla nakonec nucena zdráhavě připustit i jiné motivy úprku do Evropy. Halík teď jejich fintu oprášil. Aby zabrala aspoň u jeho věrných, musí úzkostlivě vytěsňovat kontext, v němž je onen princip „ani jednoho uprchlíka“ myšlen.
Jaký kontext?
Halík vzal rčení „ani jednoho uprchlíka“ doslova, aby mohl snáze moralizovat a skandalizovat. V kontextu je však jasné, že jde o odmítání migrantů vnucovaných bez rozlišení. Halík si ale věří a plísní politicky rozumnější biskupy, že nemají ducha rozlišování, takže jsou prý jen slepými vůdci slepých. Jak je to ale s jeho uměním rozlišovat? Odmítají Češi migranty obecně? Ukrajince, Vietnamce… Neodmítají. Proč odmítají muslimy? Protože z nich mají strach. Neoprávněný? Stačí prolistovat Korán a podívat se za humna směr Západ: slzy, krev, smetené ploty i s hyperkorektností odzbrojenými policisty a narůstající bezpráví v množících se no-go zónách.
Halík řekne, že takový strach rozptýlí rozlišování islámu a islamistů...
O tom už pochybují i někdejší multikulturalisté. U Halíka to ovšem nehrozí. On sice rád o pochybování mluví, ale u svých filozoficko-ideologických dogmat si pochybování evidentně zakázal. Jestliže jsou ale v závazných textech muslimů návody k násilí na „nevěřících“, stávají se poukazy na umírněné muslimy argumentačně bezvýznamnými. Existenci těch umírněných Halíkovi oponenti nepopírají, a přesto mají ve sporu navrch.
Nedají se ale ty návody k násilí interpretovat lidštěji?
Dají. Politickou korektností zocelení multikulturalisté dokážou vykouzlit mýtus mírumilovného islámu realitě navzdory. Jenže interpretace mečových textů problém neřeší. Jednak se v ní neshodnou ani islámští učenci. Kromě toho problém spočívá v tom, že muslimové mají v mečových textech oporu pro násilí. A nikdo nespočítá, kolik muslimů je dnes či v blízké budoucnosti vezme jako výzvu k násilnému džihádu, ani kolik jich je třeba k podrobení evropských nemuslimů.
Halík má tedy problém. Dříve, než se pustil do patetických výzev, aby všichni kněží z kazatelen pranýřovali odpor k muslimským migrantům, či do obviňování Čechů z egoistického nacionalismu, měl nejprve racionálně vysvětlit, že u nich skutečně jde o neodůvodněný strach. A toho není schopen. Vzhledem k agresivní povaze islámu a k současné evropské zkušenosti s dobyvatelskou mentalitou muslimů totiž není takové vysvětlení ani možné.
Kromě toho je Halík spoután politickou korektností. Osvojil si tuto propagandistickou techniku kulturní revoluce neomarxistů, aniž se pozastavil nad její systémovou prolhaností. To vysvětluje i mizernou myšlenkovou úroveň jeho politického aktivismu. Politickou korektnost (PC) si můžeme představit jako čtecí mřížku. Když se přiloží na realitu, začerní ty jevy, které odporují jejímu ideologickému výkladu, a zářivě projasní jevy, které ho podporují. Funguje to perfektně. Díky PC může Halík bez hlubšího zamyšlení identifikovat Čechy jako sobecké nacionalisty, aniž nejprve vyndá trám egoismu z oka svého.
Jaký egoismus u něj spatřujete?
Taky skupinový. PC slouží neomarxistům podle toho nejprimitivnějšího kritéria: vše, co prospívá Nové levici, je dobré, a co jí odporuje, musí být potlačeno. Spravedlnost se tu stává prázdným slovem. Aby této zvrhlé morálce dodali lesku, vymysleli neomarxisté lidská práva menšin, u nichž rozpoznali revoluční potenciál. Kdo je nevzývá, je nenávistí posedlý rasista, homofob, fašista… Tímto čachrováním s lidskými právy získávají političtí korektoři pocit morální převahy i domnělé právo mentorovat společnost.
Není tedy divu, že politickou korektností zaslepený Halík chápe bruselský establishment jako sídlo evropského humanismu. Přitom mu nevadí, že zavádí revoluční spravedlnost dvojího metru, podle níž například může být rasistou jen běloch. Nevidí, že zvýhodňování privilegovaných menšin má rubem systémové bezpráví páchané na většině? Nebo se mu to líbí? I tuhle hanebnou pseudomorálku dokáže dát do souladu s evangeliem? Skutečně lze číst Ježíšův výrok „… byl jsem na cestě a neujali jste se mě…“ jako výzvu k vřelému přijetí nepřátel ve vlastní zemi či lupičů ve vlastním domě?
Obětem Halíkovy etické demagogie se tedy musí vysvětlovat, že láska k nepříteli se projevuje odpuštěním a k cizinci lidským přístupem. Neprojevuje se však rezignací na spravedlnost. Že láska nemůže kolidovat s mravním zákonem, jak se domnívají stoupenci situační etiky; láska na úkor norem mravního zákona je jejím zfalšováním, sujektivizací. Že biblické „země je Hospodinova a my všichni jsme zde jen cizinci“ neznamená popření odstupňované povinnosti k rodině, národu, vlasti a k mravně vyspělé tradici, jak sugeruje Halík spolu s totalitárními utopisty, kteří chtějí spasit samo lidstvo hlava nehlava.
Psali jsme:
Jak je možné, že se dal Halík do holportu s neomarxisty? Takový schopný, vzdělaný a úspěšný intelektuál, který zažil komunismus? Nebo jde v jeho myšlenkovém vývoji o nějaký iracionální zkrat, když mu není trapné takhle zpolitizovat i evangelium?
To je na dlouhé povídání. V jeho myšlení je sice víc iracionálního, než je zdrávo. Ale logiku jeho intelektuální vývoj má.
O jaké iracionalitě mluvíte? Halík je přece ve světě vzdělanců řazen mezi elitu. On sám se také považuje za pravého humanistu s racionálním pohledem na svět. Iracionální postoje naopak pravidelně diagnostikuje u svých odpůrců.
Už jsme o tom v jednom rozhovoru mluvili. Vysoké mínění o sobě má kdekdo. Ale ani respekt dnešních vzdělanců, ani dobrá rétorika, a dokonce ani rozsáhlé vědomosti ještě nikomu nezaručují, že jako pravý humanista racionálně pochopil podstatu člověka. K tomu je nezbytné samostatné a kritické promýšlení základních filozofických problémů. Jen z něho může vzejít skutečně racionální pohled na svět. Žádná víra či pouhé opisování od oblíbených filozofů tu nestačí. Z takové intelektuální pasivity mohou vzejít jen iracionální lpění na dogmatech a sázka na sugestivní rétoriku – čili ideologické myšlení.
Rétorická dovednost u Halíka evidentně předbíhá nároky racionálního myšlení. Za celou svou kariéru se ani nepokusil zapracovat na jediném relevantním filozofickém problému. S tím větší vervou („s prstem na tepu doby“) preferuje filozofy, kteří mu učarovali. K propagaci jejich myšlenek mu stačí široký soudobý konsenzus podobně postižených a evoluční předsudek, že novější filozofie musí být přece dál.
Jako na potvoru vedou však principy postmoderní filozofie k relativizaci hodnot (myšlenkových i mravních). Tento tragický filozofický extrém pak produkuje i takové nesmysly, jakými jsou svévolné vyhlašování lidských práv podle ideologického klíče a lidská práva menšin. Fanatické prosazování těchto z gruntu nespravedlivých lidských práv dává neomarxistům falešný pocit morální nadřazenosti i důvod k šikanování těch, kdo se takovým právním zmetkům diví.
Jelikož neomarxističtí ideologové filozofují stejně levně jako Halík a jelikož přitom vsadili na stejné filozofické koně, došlo k fascinujícímu filozofickému sblížení Halíka s neomarxisty. Z toho už se dá pochopit, proč mu nevadí ani praktická destrukce přirozené mravnosti. Teoreticky ji totiž odepsali jejich společní učitelé.
Všichni politicky gramotní dnes už vědí, že neomarxisty sžírá nenávist k civilizaci bílého muže, speciálně k jejímu křesťanskému pilíři. V něm je mimo jiné obsažen i přirozený řád mravního života jako ideál. Halík má ale rád paradoxy, a tak hledí pokřtít i totalitní ideologii kulturních revolucionářů i s jejich zrůdnou pokryteckou morálkou. Podporuje tedy multikulturalismus s jeho destruktivním záměrem rozbít morální, kulturní i národní identitu prostřednictvím zločinné přistěhovalecké politiky.
Souběžně s tím Halík okřikuje křesťany, že nerozumějí genderismu zacílenému na destrukci přirozeného pojetí rodin. Vyzývá k orientaci na údajně vyspělý postmoderní Západ, který je spíše odporným Antizápadem. Přesně podle proroctví jednoho ze zakladatelů neomarxistického extremismu: „Zkazíme Západ, až bude smrdět,“ Inu, smrdí, nicméně Halík ten ideologický sajrajt snaživě šíří, nakládá spoluobčanům břemeno nesnesitelného soužití s dobyvateli a vydává to div ne za evangelní příkaz. Kdo je tedy tím slepým vůdcem slepých? Z čistě filozofického hlediska však má Halíkova spřízněnost s neomarxisty i jeho následná zaslepenost logiku.
Psali jsme:
Halík uvedl, že „Západ po roce 1968 velkoryse přijal desetitisíce uprchlíků z naší země – a to nebyli lidé, kteří by…
Promiňte, že vám skáču do řeči, ale to je tak křečovitá analogie, že by bylo pod úrovní na ni reagovat. Každý, kdo neonemocněl politickou korektností, vidí, jak je stupidní. Patří do soutěže o nejblbější sluníčkářský argument. Konkurovat mu snad může už jen knížepánův nonšalantní bonmot, že na silnici zemře víc lidí než při útocích teroristů.
Halík také vyzývá své věrné, aby se nebáli mediálního lynče populistů. Připomíná jim úděl Kristových učedníků: „vylučování ze synagogy“ – dnes z národa. Rodina Kristových učedníků prý musí být místem pravdy – i té nepopulární. „Nepřidáš se k většině, koná-li nepravost.“ Halík tu vzpomíná na píseň s textem: „Pravda malé místo má, všude ve všem světě.“
Neuvěřitelné, kam až může vést ideologická slepota. Kritik je vždy v problémech, když se dá jeho kritika obrátit proti němu. Podívejme se na Halíkovu pochmurnou prorockou pózu z tohoto hlediska.
Až do migrační krize měli političtí korektoři zlaté časy. Vodili evropské společnosti na provázku a těžili z mocenského monopolu na všech frontách: od humanitních univerzit přes hlavní proud politicko-mediální až po státní správu a zákeřné politické neziskovky. Chytře dávkovali ideologické toxiny po částech a nenápadně. A Halík se v tom cítil dobře. Ve veřejných médiích byl jako doma a konfrontace se zdatným oponentem nehrozila – ne snad proto, že by nebyl k mání. Jednostrannost médií v režimu politické korektnosti jako za bolševika, ale Halíkovi se takové „dialogy“ líbily; svědomí mlčelo.
Tehdy měla ta Halíkova pravda v západním světě opravdu velké místo. A bohužel ho má dodnes. Její odpůrci stále zakoušejí dobrodiní „represivní tolerance“: jsou mediálně lynčováni, vyhazováni z práce, vláčeni po soudech, pokutováni, zavíráni, protože říkají skutečnou pravdu o ideologických šílenostech a militantních menšinách. Jestli tedy někdo autenticky brouká píseň o světě, v němž „pravda malé místo má“, pak to jsou dnešní disidenti. To oni jsou tím „místem nepopulární pravdy“, kteří se nepřidávají k politicky korektním elitám, jež v režii totalitní ideologie páchají nepravost ve velkém.
V migrační krizi se však začala přívětivá maska neomarxistického humanismu přece jen drolit. Na povrch se dere žraločí škleb všežravé lačnosti bláznivých ideologů po myšlenkové unifikaci a radikálním překopání životů Evropanů. Ne že by se karta hned obrátila, ale neosoudruzi znejistěli. To je riziko nenásilné kulturní revoluce. Na jedné straně úspěšné oblbování občanů, na druhé nevyzpytatelnost voleb, které se měkká totalita zatím neodvažuje zakázat.
A Halík z toho panikaří. Najednou se děsí, že by ho mohl potkat krušný úděl těch, které s extremistickými levičáky trapně nálepkuje jako fašisty. Přitom má pořád za sebou mocné bruselské, ideologicky zkorumpované elity. V této souvislosti zvlášť vyniká jeho morální pokrytectví, když Dukovi vyčítá, že vychází se Zemanem, a oprašuje tím prý neblahou alianci trůnu a oltáře. Nevšiml jsem si, že by měl Zeman na svědomí krev a traumata obětí muslimského násilí jako třeba Merkelová.
Psali jsme:
Jiří Fuchs (*1947) je filozof, šéfredaktor Distance – revue pro kritické myšlení, lektor Academia Bohemica, spolupracovník Občanského institutu, autor sedmisvazkové řady FILOSOFIE (Krystal OP, Praha 1997–2007) a knihy Milosrdenství? Bez rozumu? Rozhovor o migrační krizi či knih Iluze skeptiků: Systematický kurz noetiky a Člověk bez duše, život bez smyslu: Systematický kurz filosofické antropologie.
Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.
