V neděli jsme si připomněli jedenácté výročí úmrtí prezidenta Václava Havla. Mnozí té připomínky využívají k vyjádření, že Václav Havel byl jako jediný „jejich“ prezident, a od dalších dvou se distancují. Jak se na prezidenturu Václava Havla coby zakladatele tradice prezidenta ČR díváte vy?
Nekritická adorace ve svých důsledcích neprospívá pověsti politika ani za jeho života, ani posmrtně. Obávám se, že ta navíc přispěla k postojům, které ohrožují samotné základy demokracie. K nim patří uznání volebního výsledku poraženou menšinou voličů (zvláště když rozdíl dělal jen malé procento hlasů).
Distancování se od řádně zvoleného prezidenta, pokud neuspěl ten „správný“ kandidát, se zdá být tím, co odlišuje demokracii liberální od demokracie skutečné. Václav Havel byl prezidentem více než jedenáct let (nejprve československým, pak českým), takže se nesmazatelně zapsal do naší novodobé historie.
Vezměme si ty prezidenty všechny tři – Václava Havla, Václava Klause a Miloše Zemana. Co z jejich prezidentování považujete i pro svůj případný mandát za inspirující a čeho byste se na základě jejich zkušenosti naopak snažil vyvarovat?
Každý z nich se snažil prospět České republice a jejím občanům. Protože ctím obecnou slušnost, která velí nepomlouvat své předchůdce ve funkci (navíc v situaci, kdy o ni pouze usiluji), setrvám u tohoto konstatování. Zároveň respektuji poučku o tom, že nejlépe se učíme z chyb druhých.
Vraťme se ještě k Václavu Havlovi. Vy jste jej měl v předrevolučním disentu možnost poznat blíže? Máte nějaké osobní zkušenosti nebo „zážitky“?
Václava Havla jsem poprvé potkal na konci roku 1972 v bytě spisovatele Ivana Klímy, kde Václav Havel četl svou čerstvě napsanou Žebráckou operu. Občas jsem ho pak viděl při podobných příležitostech, ale blíže jsem jej nepoznal. Samozřejmě jsem sledoval jeho roli při vzniku Charty 77. Velmi jsem ocenil jeho sebereflexi poté, co byl zatčen a strávil nějakou dobu ve vyšetřovací vazbě jako jeden ze tří prvních mluvčích Charty. Na Ruzyni nevěřil, že Charta 77 přežije první vlnu represí. Po návratu se za to omluvil a naplno se vrhl do práce bez ohledu na to, že opakovaně do vězení putoval znovu.
Od některých pamětníků disidentských časů jsem zaznamenal zklamání z toho, co se z Václava Havla stalo v prezidentském úřadě. Cítíte se kompetentní srovnávat z hlediska vizí Havla „disidenta“ a Havla „prezidenta“?
Kdysi jsem napsal velmi osobní esej o tom, proč disent opravdu nepředstavoval průpravu dostat se k moci a udržet se tam. Proto nechci být příliš kritický, ale skok od touhy rozpustit nejen Varšavskou smlouvu až k akceptování útoku NATO na Jugoslávii, tento posun ve vizích dobře ilustruje.
I v seriózních Havlových monografiích jsem četl o tom, že v posledních letech před listopadem 1989 disidentské organizace, včetně Charty, jako by „přerostl“ a fungoval víceméně sám za sebe, jako zvláštní instituce s „tajemníkem“ Vladimírem Hanzelem a „gardou“ v podobě Alexandra Vondry a Jiřího Křižana. Jak se na to dívali ostatní disidenti?
Většinou to nesli velmi nelibě, novou „gardu“ málokdo znal. Někteří z nich to správně chápali jako přípravu na Havlovu roli po převratu.
Psali jsme:
Od dob Václava Havla se vede debata o roli prezidenta v zahraniční politice. První prezident preferoval ve svých mezinárodních aktivitách agendu lidských práv, druhý a třetí se více orientovali na diplomacii ekonomickou. Jak byste zahraniční politiku případně orientoval vy?
Zcela jednoznačně ekonomicky orientovanou zahraniční politiku, která by pomáhala českému exportu, který vytváří skoro 80 % našeho hrubého domácího produktu.
Jste bývalý diplomat, který shodou okolností působil jako velvyslanec ve dvou zemích, jež jsou dnes ve válečném konfliktu. Dovedete si představit, že by úřad českého prezidenta mohl být vhodným prostředím pro zprostředkování míru mezi Ruskem a Ukrajinou?
Nechci přeceňovat význam českého prezidenta v mezinárodní politice, ale kdyby se připojil k větším hráčům usilujícím o mír na Ukrajině (francouzský prezident Emmanuel Macron a turecký Recep Tayyip Erdogan), svůj význam by to určitě mělo.
Ještě k té agendě lidských práv v prezidentském úřadě. Díky osobní zkušenosti víte o následcích jejich porušování ze všech kandidátů asi nejvíce. Pokud by někde docházelo k jejich systematickému porušování, cítil byste jako prezident povinnost se k tomu vyjádřit?
Určitě. V případě potřeby velmi hlasitě.
Jak moc by prezident republiky měl aktivně zasahovat do politického dění v zemi? Každý z českých prezidentů to nějakým způsobem, podle svého naturelu, dělal, ale ta otázka míry je asi v tomto případě klíčová…
V mém případě by míra aktivního zasahování do politického dění byla dosti značná. Využíval bych všech prezidentských pravomocí, zúčastňoval bych se zasedání vlády i obou komor Parlamentu, obracel bych se i na občany, diskutoval s nimi při pravidelných návštěvách regionů.
Občas se hovoří o tom, že úřad českého prezidenta je příliš „monarchistický“, pompézní (podíl na tom svým naturelem nejspíš měli všichni tři jeho dosavadní vykonavatelé) a měl by se zcivilnět. Co si o tom myslíte vy, měli bychom usilovat o střízlivější prezidentskou prezentaci, nebo je naopak úřad prezidenta tak významný, že by to trochu měl dávat na odiv?
Pokud jde o mne osobně, dávám přednost méně okázalému, velmi civilnímu vystupování. Držím se zásady, že člověk vnitřně pevný a sebejistý si nepotřebuje dodávat sebevědomí okázalým vystupováním na veřejnosti. V tom je mi velmi sympatický rakouský prezident Alexander Van der Bellen. Úřad prezidenta je sám o sobě natolik významný, že osoba, která ho zastává, to nemusí dokazovat svým pompézním vystupováním.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jakub Vosáhlo
technolog
