,,Stalin neosvobozoval, Stalin dobýval a dobývaná území držel. Na svobodu jsme čekali dalších 44 let," uvedl Mirek Topolánek. Souhlasíte?Anketa
Letos si připomínáme třicet let od sametové revoluce. Vy jste si prý ještě těsně před revolucí prožil poměrně krušné chvíle…
Ano, jak říkáte, ještě na sklonku minulého režimu jsem na vlastní kůži zažil výslechy StB. Musel jsem povinně několikrát navštívit budovu StB v Plzni, kde mě vyslýchali. Tehdy se ještě nevědělo, že o rok později bude revoluce a jak to tady vlastně dopadne.
A proč vás vyslýchali?
To bylo v souvislosti s mojí uměleckou tvorbou, s kapelou, kterou jsme tehdy měli. Týkalo se to nejen mě, ale také třeba Davida Křížka, což je dnes náš slavný jachtař. S tím jsme tehdy kapelu zakládali. A ještě Dušana Peteříka, to byl třetí takový „aktivista“. Oni byli u výslechu jen jednou. Já, protože jsem byl šéfem té kapely, jsem musel docházet pravidelně. Až když jsem jim řekl, že můj strýc je u policie, a sdělil jsem jim jeho jméno (on měl docela vysokou hodnost na oddělení vražd), tak mě najednou nechali být. Ale já jsem za to byl vlastně i docela rád, že jsem ještě stihl před revolucí jako mladý kluk takový „incident“. Že jsem si to vyzkoušel na vlastní kůži.
Rok 1989, co pro vás tehdy znamenal?
Hodně velkou změnu. Tak pro umělce ta revoluce byla opravdu velkou změnou. Znamenalo to například zrušení přehrávkových komisí a schvalování repertoáru. Schvalování, co vůbec může umělec hrát a dělat, ať to bylo v jakékoliv sféře. Pro mě revoluce a změna toho režimu určitě znamenaly svobodu. Víte, já jsem byl předtím se svým kamarádem z kapely, baskytaristou Rudou Lukešem, připraven, že se nevrátíme z cesty do Nizozemska, kde jsme měli hrát. Měli jsme už pod postelí schované kufříky. To bylo právě po těch výsleších, kdy jsem si říkal, že tady se asi svobodně tvořit prostě nedá. Ale naštěstí se to prolomilo.
Jak už jsme řekli, právě letos si připomínáme už třicet let od sametové revoluce. Co se nám během těchto let povedlo a co naopak?
Já to nějak nehodnotím. Samozřejmě leccos se dalo asi udělat lépe. Pro mě jako extrémněji smýšlejícího člověka takový ten mírný přerod asi nebyl úplně šťastný. Protože spousta lidí převlékla kabát a jede ve starých kolejích. Máme je tu dodnes. To si myslím, že je zrovna věc, která se úplně nepovedla. Oddělit zrno od plev…
Mají tedy pravdu ti, kteří říkají, že se měli komunisté po revoluci zakázat? Souhlasíte například s Michaelem Kocábem, který před časem promluvil v tom smyslu, že komunisté měli být postaveni mimo zákon?
Já jsem hudebním fanouškem Michaela Kocába, a i když se k politice většinou nevyjadřuji, tak v tomhle s ním souhlasím. Že jsme prostě asi měli být ráznější. Nezůstaly by tam různé ty praktiky, které zůstaly, a bude trvat ještě dlouho, než se nám je podaří odstranit. Jestli vůbec… ta cesta je sice mírnější, asi mírumilovnější, ale je zdlouhavější a pro nás ještě bolestivá, v lecčem…
A jak s odstupem doby vidíte osobu Václava Havla?
Václav Havel tím, co říkal a psal už jako dramatik, pro mě byl součástí převratu, revoluce a příchodu svobody, ať to bylo jakkoliv. A hlavně jsem několikrát vystupoval v jeho hrách. Hrál jsem třeba ve hře Spiklenci, na kterou se on sám přišel podívat… jak říkám, pro mě je jméno Václava Havla spojeno s nějakou nadějí, s převratem a se svobodou. Já to prostě vidím takto.
A co říci na to, že mu řada lidí v posledních letech doslova „nemůže přijít na jméno“?
Já se o politiku nějak do hloubky nezajímám a jak už jsem řekl, ani ji většinou nekomentuji. Nevím, co všechno ti politici dělají dobře, co špatně. Mám to vždy spojené s nějakým obdobím. Neřeším nějaké případné postranní plány těch lidí, ale jméno Václava Havla má pro mne dvě roviny. A to za prvé rovinu té svobody, která přišla s jeho jménem. Byli jsme samozřejmě rádi, že najednou místo těch, kdo byli před ním, tady je v tu chvíli Václav Havel. To je jedna rovina. Druhá je ta umělecká, dramatická. Mimochodem, v divadle na Vinohradech jsem byl na jednom jevišti s Dášou Havlovou. Václav Havel tam často chodil dívat se na zkoušky.
Když odbočíme, vy jste nedávno pokřtil svou novou knížku básní…
Ano a jsem za to rád. Spousta lidí považuje tuto činnost za takovou donquichotskou, dalo by se říci v dnešním konzumním světě za zbytečnou. Já si to nemyslím. Myslím si, že naopak lidé čím dál tím víc potřebují takovou tu křehkost duše a to krásno. Jak Vladimír Morávek, když něco inscenuje, říká – „pojďme se dotknout krásna“. Tak ano, pojďme se dotýkat krásna, pojďme si to krásno vytvářet. Protože kdybychom skončili jen v obchodních domech, v multiplexech a v obchodech s drahým oblečením a elektronikou, tak by to bylo trošku málo. A asi bychom degenerovali ještě rychleji, než se to stává.
Psali jsme:
Na vaši novou knihu „Mezi svými rýmy“ se ptám i proto, že jste se jejím prostřednictvím, tedy výtěžku z ní, rozhodl pomoci mladému muži, kterého před časem v Plzni napadli na ulici cizinci…
To je pravda. A ačkoliv, jak už jsem řekl, si 99 procent naší populace myslí, že je poezie zbytečná a nepotřebná, tak právě díky ní a té knize můžeme pomoci Radkovi Zelinkovi, mladému sportovci, který po napadení v Plzni přišel o nohu.
A kdo a proč ho napadl?
Napadli ho prostě bezdůvodně. Nejsme bohužel úplně bezpečný stát. V té Plzni do něj vrazili nějací cizinci, asi z Ukrajiny. Měl tam přítelkyni, tak se ji snažil ochránit. Jednoho uklidňoval a druhý přiběhl z boku a třikrát ho bodl. Radek bojoval o život. Ale jak vidíte, je tady a dnes je už usměvavý a plný elánu. A mně přijde jako úžasná věc, že verše v dnešní době prostě pomáhají.
Vy říkáte, že nejsme příliš bezpečná země. Proč myslíte? Máte nějakou osobní zkušenost?
Tak já naštěstí ne. Školím se v bojových uměních. A pro ty negativní živly jsem od pohledu přece jen člověk asi ne zrovna „přívětivý“. Takže já jsem se něčemu takovému zatím úspěšně vyhýbal. Ale z toho, co slyším, třeba zrovna v Plzni, ve městě, ze kterého pocházím, tak ta kriminalita je teď prostě problém. A právě Radek si to odnesl. Myslím si, že bychom tu mohli mít bezpečněji. Já jsem byl třeba vloni v létě přes týden v Srbsku. A tam, i když o půlnoci chodí mládež, mladé holky, přes park, tak se nebojí. Já jsem se jedné z nich ptal, jak je to možné, a ona říkala – tady se nic neděje. Když už by se něco stalo, tak je to opravdu velká výjimka. A další věc, která mě v tom Srbsku překvapila, bylo, že jsem tam nikde neviděl bezdomovce. Tak jsem se ptal režisérky Ivany Djukič, která pracuje tady u nás, jak je to možné? A ona mi řekla – my nejsme bohatá země, Petře, ale my se o své staré dokážeme postarat. To jsou věci, které bychom se od nich mohli učit. Postarat se o své lidi, o naše bezpečí… k tomu ještě máme před sebou kus cesty.
To, co říkáte o Srbsku, mě, přiznám se, překvapilo…
Ano, mě to překvapilo taky. A je tam bezpečno i podle pocitu. To prostě poznáte.
Když se bavíme o Srbsku, tento rok si připomínáme dvacet let od našeho vstupu do NATO. Co vlastně říkáte s odstupem doby na tehdejší bombardování Jugoslávie?
Tak nežil jsem tam a nevím, jak to tam tehdy opravdu bylo… takže na to nemůžu mít tak úplně názor. Ale prostě vždy, když je nějaký takový konflikt, kde teče krev, tak je to špatně. Jezdím do Chorvatska, do Srbska a slýchávám na toto názory z různých pohledů. Vím, že to bylo bolestivé pro všechny strany. A vím, že zrovna třeba Srbové nejsou se jménem Václava Havla úplně ztotožnění, nebo vůbec s tehdejší naší republikou, s rozhodnutím být na straně NATO. Je tam spousta pohledů z různých stran. Takže já bych k tomu řekl jen to, že takto krvavý a bolestivý konflikt v současné době je něco, co mě děsí, co není správně. Proč se to tehdy všechno stalo, to já, protože nejsem politik ani představitel nějakého státu, nevím a ani o tom snad nechci přemýšlet. Jediné, co vím, je, že je to špatně. A ta negativní emoce z toho se promítne v některých mých básních nebo v nějakém díle. Protože to je tak jediné, co mohu proti tomu udělat.
Když jsem byl se Západočeským divadlem na festivalu v srbském městě Novi Sad, tak tam byly ještě mezi auty zaparkované tanky. Byly tam vybombardované domy. Na ulici, která byla běžně v provozu, najednou chyběl dům, nebo ho byla půlka… tak to bylo takové teskné, absurdní…
Vy jste člověk, kterému charita a pomáháním druhým očividně není cizí. Vidíme to i na této akci, kde křtíte knihu, která, jak už jsme zmínili, má pomoci Radkovi, který zůstal na vozíku… ale zajímalo by mě, jak vy vidíte tolik diskutované téma „migranti“ a otázka pomoci pro ně…
To je to samé jako s tím konfliktem… ano, pomáháme tady chlapci, který přišel o nohu. Já jsem samozřejmě pro pomoc druhému. Ale tady tento problém, na který se mě ptáte, ten má spoustu aspektů. Spoustu negativních dopadů, když se to s tou pomocí přežene, anebo naopak, když se nepomůže. Na toto já odpovídat nechci. Když se podíváme tady na Radka, tak je to pro mě jasné. S bráchou jsme byli vychováni k tomu, abychom vždy pomohli. Ale jestli pomáhat tak, že veškerý svůj majetek dát někomu jinému a jít bydlet pod most, nebo naopak zamknout dveře na petlici… to je otázka, na kterou nedokážu odpovědět.
Ať tedy nemluvíme pouze o politice… vy jste jednou z hlavních postav seriálu Čechovi, který natáčí režisér Tomáš Magnusek…
Ano, jde o podnikatelskou rodinu, která má několik dynastií – rodina Čechova. Tvůrcem seriálu je Tomáš Magnusek. Ten původní motiv vycházel z Dallasu, ale není to samozřejmě „obkreslený“ Dallas. Tomáš musel celou tu myšlenku přenést do českých poměrů. A jak jsem četl scénář a zažil už také něco z natáčení, tak si myslím, že se mu to daří. Jsem rád, že toho mohu být součástí.
Když jsme u nových seriálů, velký ohlas nedávno zaznamenal seriál Most. Co na něj říkáte?
Já jsem v Mostě strávil osm let. Měl jsem tam své první divadelní angažmá. Most je krajina neutěšená… dá se říci až bolestivá, právě z toho bývalého režimu, kdy se kvůli uhlí vlastně původní město zbouralo. K zemi šly třeba i krásné památky. A teď tam žijí lidé v takovém panelovém městě, kde je právě ten problém, který se v tom seriálu řeší, s různými méně přizpůsobivými spolubydlícími. Chanov, který je tam také vidět, jsem párkrát projížděl a bál jsem se, že mi dojde benzín… myslím si, že ten seriál bylo zcela namístě natočit. Toto místo je pro filmaře tou svou situací hodně „atraktivní“. Je prostě jiné. Ostatně v okolí se točila třeba i Pustina a další věci. Tou svou neutěšeností je to vlastně takové fotogenické místo. Já mám Most, Mostecko a kolegy tam odtud moc rád. A zjistil jsem jednu zajímavou a důležitou věc. Že čím „bolavější“ místo, čím těžší prostor pro život, tak tím právě je to větší líheň pro ty, kteří chtějí vytvářet to krásno. Takže v Mostě a vůbec na Mostecku je spousta skvělých umělců, muzikantů, výtvarníků… ano, podle mých zkušeností to má opravdu přímou úměru. Čím bolestivější, šedivější místo, tak tím víc těch kvalitních umělců, kteří chtějí něco zlepšovat a tvořit…
A čím si přímo ten seriál podle vás řadu diváků tak získal?
Myslím si, že cílová skupina byla velmi široká. Ten seriál byl opravdu „pro všechny“. Nebyla tam žádná omezení. Pojmenovávaly se věci, o kterých se normálně nemluví. A potom, jak už jsem o tom mluvil, tou atraktivností, netradičností celého toho prostředí…
Psali jsme:
Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.
