Kterého z těchto mediálně známých kandidátů do Senátu byste volili, kdyby kandidoval ve vašem obvodě (či v něm kandiduje a vy ho budete volit)?Anketa
Pane Srpe, brzy uplyne čtvrtstoletí od doby, kdy se v Československu položil tehdejší systém. Na počátku tohoto pádu stála sametová revoluce – zkusil byste popsat, jak jste to tehdy prožíval vy osobně?
Ve chvíli, kdy byl normalizační režim v kómatu, se náš český národ opatrně rozhlédl. Zbývalo totiž už jen Rumunsko. S holýma rukama si to pak s komunisty skutečně rozdal. Byl jsem tehdy v Praze na Albertově a skončil na Národní. Když mne uniformovaní prohodili kordónem, zvedl jsem se a udělal rozhovor pro přítomnou BBC. V půl desáté večer mne ocitovali. Vypadalo to tak, že to je konec. Že to je jejich absolutní konec.
Seriál ParlamentníchListů.cz: Osobnosti, které jsme vyzvali k hodnocení posledních 25 let v naší zemi
Ale spíš jste asi mohl říci: To je začátek, to je začátek…
Ano, jenže koho? Budoucí mluvčí z balkónů opět chyběli. Část chartistů sice nevydala prohlášení jako před rokem, abychom nikam nelezli, že je to komunistická provokace, ale když jsme z Vyšehradu neprošli Vyšehradskou, kde chvíli lítaly kostky a zmlátili, tuším, jen Johna Boka, šourali jsme se po nábřeží kolem Havlova baráku. Byl temný jak poezie Edgara Allana Poea. Můj spolumukl byl opět na chalupě. Další geroj, bydlící o ulici výš, statečně sledoval rodící se mýtus o Národní třídě z malého rádia, na kterém chytal signály policistů.
No ale nevím, kolik uplynulo hodin či dnů, kdy zaznělo poprvé od lidí: Havel na Hrad. Jak jste na to reagoval, myslel jste si, že to je skutečně možné? Ostatně i u jiných osob byly jejich konkrétní budoucí role brzo zmiňovány?
Když poprvé zaznělo Havel na Hrad, smál jsem se. Kdy to přesně bylo, už nevím. Ale říkal jsem si, vždyť Václav čerstvě (v těch dnech) řekl pro samizdat Sport Jana Rumla, že by prezidentem nikdy nechtěl být. A když jsem před měsícem, než se toto všechno začalo odehrávat, představoval zahraniční novinářce Jirku Dienstbiera coby příštího ministra zahraničí, rázně odmítl...
Upřímnější však byli jiní: Třeba mladý tajemník prezidenta Edvarda Beneše, který mu jediný radil, aby v únoru 1948 vyhlásil výjimečný stav. V létě 1989 mi skromně řekl: Já nechci být příštím prezidentem. Jen poslancem, a budu se dívat, jak to ostatní dělají. Ostatně, vzpomeňme Antonína Zápotockého – ještě byl s dalšími komunisty v německém koncentráku – a již si vymýšleli funkce, až to fašouni projedou...
Takže de facto přiznáváte, že se o budoucích lidech, kteří to převezmou, až to v Československu padne, mluvilo a rozhodovalo. Vypadá to tak trochu jako určité desátky za dobrou práci a odměnu?
Ještě v létě 1989 žádné disidentské desátky rozděleny nebyly, to je třeba říci, jinak se to amozřejmě dá tak chápat, jak zní vaše otázka. Nicméně, již v létě 1988 realističtější část ministerstev vnitra a zahraničí uvažovala o jakési řízené spolupráci s opozicí, kdyby padl článek 4 Ústavy o vedoucí úloze strany. Již od tohoto roku, i když se o tom dnes téměř neví nebo zapomnělo, se hrály v divadlech hry Václava Havla, kdo měl zájem, už mohl soukromničit. Sezení, kde se rozhodovalo, se vedla například v ‚kábéčku‘ - tedy konspiračním bytu - v Belgické ulici v Praze.
Stále to ale znamenalo, že se disidenti museli ukrývat před zdejší mocí – nebo i v tomto směru bylo cítit nějaké uvolnění?
Narůstalo monitorování opozičních aktivit západními humanitárními a jinak příbuznými organizacemi. To se samozřejmě promítlo i do naší situace. Známá ambasáda dokonce v Praze - Střešovicích otevřela den v týdnu disidentům. I když vila byla logicky pod kontrolou českých zpravodajců a „domeček“ (odposlech) v ulici nikdy nechyběl, takže konspirace v plném slova smyslu prakticky možná nebyla, bylo přece jen možné se někde scházet. A vstřícnost hostitele neznala mezí: Dokonce jeho hlídací pes se jmenoval Tuzex. Navíc po mém propuštění z vězení zde byla pořádána vítací párty.
V každém případě ale asi nelze popřít, že pád železné opony byl pod taktovkou Západu. Možná i to, jaké osobnosti se pak staly tvářemi tohoto mezníku v dějinách – nebo to už moc konspiruju?
Podle mne Západ tehdy vsadil na polský model. Jedna organizace, jeden vůdce. A to tvořilo tuto rovnici: Solidarita – Walensa = Charta – Havel.
Pak už tedy šlo jen o to, jak budou obsazeny i další polistopadové funkce, že?
Naostro se začaly tyto polistopadové funkce rýsovat ale až asi druhý týden po událostech na Národní třídě a Albertově (po 17. 11.). To, kdo bude prezidentem, bylo už neotřesitelné. Nevyzpytatelný byl pouze Alexander Dubček. Důležité však byly i „balkóny“ na Václaváku. Hlavním režisérem toho všeho byl Václav Havel. Byl jsem u toho, když rozhodoval, zda-li Čestmír Císař smí nebo ne... Ptal se, zda-li hodlá vystoupit jako představitel Pražského jara, či bývalý ministr školství, člen Komunistické strany, zda za Obrodu nebo jen za sebe. Myslím, že nakonec nevystoupil, nebo měl krácený čas.
Byl jste tedy v přímé blízkosti Václava Havla. Jak na to vzpomínáte, vyjma toho, co jste nyní popsal?
Václava Havla jsme v chumlu vodili od prvého sídla Občanského fóra v Galerii U Řečických do budovy deníku Svobodného slova. Báli jsme se, že jej odstřelí. „Chumel“ řídili John Bok se Stanislavem Milotou. Havel během prvních nejdůležitějších dnů úřadoval na „neznámém“ místě – u Josky Skalníka v ateliéru v Polské. Tam, nebo v blízké hospodě, probíhala jednání například s lidmi, kteří neuměli česky... V aťasu, který byl odposloucháván, ale bylo jasné, že už nezbyde čas na vyhodnocování, zanechal Joskovi děkovný vzkaz „pro historii“.
Myslím, že Václav toužil po dvou věcech: být prezidentem a dostat Nobelovu cenu. Oboje bych mu ze srdce přál. Nevyšlo mu obojí, ale snažil se, co to šlo. Byl takový. Miloš Forman o něm řekl, že když jako děti hrávali fotbal, musel být u každého míče první.
Většinu disidentů ale režim, který se hroutil, postavil často na dlouhá léta od jejich původních profesí. Nedovolil jim růst. Asi byl tedy problém, že by se muselo sázet pouze na jejich rychlou adaptaci najednou na vedoucích postech. Počítalo se i s tím?
V listopadu 1989 komunisté opouštěli posty tak rychle, že je nešlo okamžitě nahradit. A kvalifikovanými lidmi opravdu už vůbec ne. Zejména do Poslanecké sněmovny, na ministerstva a do celé státní správy. Pláli jsme heslem: Nejsme jako oni. Jenže – máte pravdu, jací jsme byli my? Dvacet let u lopaty. Podle kádrového pořádku KSČ jsme nesměli mít podřízeného, plat do výše T10, bez pasů, jazykové a profesní vybavenosti. A najednou „nám“ spadl do klína hospodářsky prosperující stát se čtrnácti miliony krků. Chápali jsme ideologii, ale rozhodně neuměli řídit průmysl, zahraniční obchod nebo vojenské složky.
To zní děsivě. Víme, že nakonec se to podařilo, i když samozřejmě s mnohými přešlapy, kterým nešlo se asi vyhnout. Hovoří se bohužel i o tom, že někdy stačila k dobrému postu na vrcholu moci jen pouhá loajalita…
Řeknu to asi takto. Čím déle trvalo Občanské fórum, tím více bujely úvahy, koho si Havel vezme na Hrad. A úměrně tomu se měnila i loajalita, takže byl Havel ověnčen a často dekorován, aniž by o to stál. Trochu předběhnu: Když se před něj, jako prezidenta, poprvé postavila strážní jednotka – představte si tu absurditu: vlasatý Havel, intelektuálové podzemí v zelených kabátech, neholení, vousatí, včera ještě špína ulice - a proti nim podle předpisu ustrojení a vyžehlení estébáci mající nyní sloužit novému prezidentovi. Nastala tedy chvíle ticha. Pak před nastoupenou jednotku vystoupil velitel: „Pane prezidente! Jménem Občanského fóra Pražského hradu..." No, loajalita jak vyšitá...
Samozřejmě, že situace asi přitáhla různé kariéristy, prospěcháře….
Občanské fórum přešlo od Řečických do podzemí divadla Laterny magiky. Zde již fungovaly pořadatelské služby, protože se sjížděli lidé z celé republiky. A ano, objevili se podivíni, kteří vystupovali v duchu - co pět minut, nová situace.
Proto byl pro operativní řešení náhlých situací vytvořen asi třicetičlenný tým, který permanentně zasedal. Když Václav Malý „dostal" kostel, nastoupil jsem na jeho místo. Na prvotní šok nezapomenu. Vyjma Petra Pitharta jsem nikoho neznal. Marně jsem se pídil po tom, kde jsou Petr Cibulka, Hanka Marvanová, lidi z Jazzové sekce, Šilhánová, Kantůrková, Wolf, Standa Penc, Jarda Tuček, Severočeši, lidi z Moravy... Místo nich se jako vždy vyrojili rychlokvašení znalci. To mě hodně otrávilo. Takový výběr musel dělat už někdo, kdo byl hodně „mimo mísu".
A když se vrátíme k tomu, jak se tedy výběr funkcí, i mezi těmi lidmi, o kterých se zmiňujete, odehrával?
Ano, ptala jste se na ten výběr funkcí. Musím to však vzít poněkud obsáhleji, aby to zapadalo do souvislostí, nezlobte se. Havel mne tehdy požádal, abych došel na Václavák ke koni, kde se odbýval „styk s těmi, co nebyli jako oni“. Měl jsem domluvit pochod k Vokovické Sorbonně (to byla škola, na které se vzdělávali policisté – tehdejší příslušníci SNB). Tam měl zasedat Ústřední výbor Komunistické strany. Stále byl totiž legálním orgánem ve státě, nikoli Občanské fórum. A komunisté mohli nařídit předsedovi vlády vyhlášení výjimečného stavu. Ve všech krajích republiky by z trezorů vyndali přísně tajné rozkazy Norbert, Vlna a desítky podobných. Ty byly asi od roku 1950 detailně vypracovány a doplňovány pro případ krizového vývoje. Obsahovaly také jména osob ohrožujících státobezpečnostní politiku KSČ včetně rozsudků smrti do 48 hodin bez odvolání.
Toto zasedání bylo klíčové z celého listopadu 1989. Naštěstí se rozplizlo v politických frázích, vzdychání, vzájemném obviňování a nečekané bezradnosti. Přitom na jedinou větu začínající slovem „rozkazuji“ čekaly bezchybně vycvičené represivní složky, tedy armáda, vojska Ministerstva vnitra, tajná policie, krvežíznivé milice, ve kterých každý člen skládal přísahu, že… I se zbraní v ruce bude chránit... A dokázali to pár měsíců předtím na Palachově týdnu... Komunisté měli obrovskou perfektní, disciplinovanou a logisticky vymakanou technologii moci – a nesáhli po ní. Vzdali se jí. Člověk, který předsedovi vlády nedoporučil výjimečný stav, žije mezi námi. Nemá pomník, ale stejnou legitimaci KSČ. S komunisty jsme se nerozešli na bitevním poli, ale u kulatého stolu. Tolik na adresu horkých hlav nebo blbečků z tzv. Ústavu pro studium totalitních režimů..
A tím se tedy patrně dostáváme k tomu, jak se někteří posunuli na společenských žebříčcích někam, o čem by se jim normálně zřejmě asi ani nesnilo…
A jiní byli odsunuti, ano, i tak se to dá říci. Došel jsem tenkrát ke koni, trochu se hádal s tamními revolucionáři – žádný mne neznal, ale mezitím jim někdo řekl, že se k té Sorbonně chodit nemá. Vrátil jsem se tedy do Laterny magiky. Zarazilo mne zvláštní ticho. Vešel jsem do místnosti, která byla srdcem revoluce. Nikdo. Na stěně kus z utržené papírové role. Sdělení, že vznikly komise pro Hrad, pro stěhování do „špalíčku“, tisková, organizační, zahraniční a další. Komisím vévodili předsedové a pod nimi jména členů. Předsedou pro Hrad byl samozřejmě Havel. Já nebyl ani v jedné. Komise již někde pracovaly. Pochopil jsem, proč mne Havel poslal na Václavák…
Zbavili se vás tak na tu nejstěžejnější chvíli, jak to vyplývá z vašeho vyprávění. To už asi dnes těžko rozklíčujeme. Zksme se tedy vrátit k tomu zásadnímu dnu – k 17. listopadu 1989, kdy to vše začalo.
Ano, pojďme raději zpět k průběhu toho dne. Pochod vstoupil tenkrát na Národní třídu a zastavil se před kordonem u dnešního Tesca (obchodní dům My). Zezadu demonstrace se objevila další rojnice a za ní nákladní auta. Ta demonstranty stlačila do houfu o délce asi 100 metrů. Byl jsem v zadní části. Otočili jsme se a mezi policií a námi bylo asi 15 metrů. Stmívalo se. Chvílemi policisté lidem dovolovali podél zdi se skrz nás dostat mimo toto území – třeba těm, co šli do Národního divadla. Jádro demonstrujících bylo však zajato v pasti. Je to známé z fotek. Rád bych popřel mýtus, že šlo jen o studenty. Ti sice měli vzpomínku na Jana Opletala oficiálně povolenou na Albertově s tím, že pak půjdou na hřbitov na Vyšehradě. Antirežimní atmosféra byla však od prvopočátku velmi radikální a jeden z mladých, který připravoval transparenty – Martin Řezníček (neplést s redaktorem z ČT) mi řekl: Pane Srpe, tohle nevydrží – a myslel tím komunisty.
Když projevy na Albertově skončily, účastníci se vydali na Vyšehrad, ale hned při odchodu, kdy se ulice dělí – na Vyšehrad a do středu Prahy – byla skupina, která vyzývala: Na Vyšehrad ne – na Václavák! Později se spekulovalo, že to byli provokatéři, ale nebyli. Jedním z nich byl, tuším, Láďa Jakl, hudebník a později pravá ruka Václava Klause. Byl neskutečně statečný a jednou vyryl na znak Ministerstva kultury sídlícím v Kolovratském paláci text: Jazz sekci nedáme. Fotka oběhla celý svět. On za to ale mohl vyfasovat dva roky...
To už ale v těchto dnech asi byla tma…
Byla, pochod opravdu už téměř za tmy došel na vrch Vyšehradu a pak se vracel do středu Prahy. Jeho zmáčknutí na Národní je provázeno spekulacemi, co kdo připravoval. Faktem je, že my na zadním konci jsme stáli proti policii, která ulici přehradila. V dramatické pauze byli uniformovaní jak zfetovaní. Čuměli jsme na sebe. My holé ruce, oni si celou dobu pleskali do druhé ruky obuškem a viditelně se těšili, jak si bouchnou. Z naší strany někdo do prázdného prostoru občas vstoupil, klekl si a zapálil svíčku. Asi po 40 minutách se rozběhli a začali mlátit. Ne z povinnosti – skutečně nás nenáviděli. Ostatně, byli k řezničině vyučení. Přirovnal bych je k té bandě uniformovaných z Czech Teku o deset let později. Já se stáhnul do přilehlé chodby vedoucí k vinárně Mělnická. Policajti šli hlavně po mladých. Tahali je po zemi za dlouhé vlasy, kopali – chodba byla úzká a nemohli se naplno roztáhnout s obušky. V té chvíli jsme neviděli, co se děje na ulici, že stlačují dav a řežou jej z obou stran. Nešlo kam utéct. Prostě jatka. Mne jeden vzal pod krkem a švihnul, že jsem proletěl policejní rojnicí, která dav dusila. Byl jsem na území nikoho, vstal a dělal jakoby nic. Pak za mnou přišel onen novinář z BBC. Byla to pendrekiáda se vším všudy, asi jako ty dnes. Ale je třeba opravdu říct, že na Národní třídě nebyli jen studenti, ale moře dospěláků, hodně kluků a holek z Jazzové sekce. Byl tam třeba i současný prezident s manželkou, kteří vyvázli před zákrokem, hrozně tam zmlátili Jardu Krause, Mikoláše Chadimu, tuším, že i Borka Holečka, Alenka jí chytla, že omdlela, z toho kotle ji vynášeli...
Měli jste strach, co bude následovat třeba už v dalším dnu?
Další den byla sobota. Obcházeli jsme nemocnice, které byly obšancovány policií, hledali jsme kamarády, konfrontovali s tím, co víme, i u váhavců se jevila nasranost. Pak to rozjeli študáci výlepem plakátů, přišlo Realistické divadlo, Činoherák a možná z něj odvysíláme tehdejší projevy. Zastřelil se důstojník Bečvář, na kterého pak vnitro všechno shodilo, ale to zatím připravilo pro zasahující policisty vyznamenání za statečnost. A udělilo je.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Alena Hechtová
