Jak hodnotíte samostatný vývoj Česka a Slovenska po rozdělení Československa v roce 1992?

Rozdělil bych ho na tři fáze. V první, od roku 1993 do 1998, na tom bylo Česko mnohem lépe, protože kromě toho, že startovalo z lepší výchozí pozice, se nemuselo potýkat s takovým neblahým fenoménem, jakým byl na Slovensku „mečiarizmus“. Bývalý premiér ohrožoval zemi nejen autoritářskými manýrami, hrubou nekompetentností či stranickou privatizací, ale pro Slovensko představoval opravdovou civilizační hrozbu. Ani NATO, ani Evropská unie (EU) s námi tehdy, jako s jedinou zemí Visegrádské čtyřky, nechtěli vést vážná jednání o případném členství. Slovensko se mohlo stát Běloruskem střední Evropy, kdyby v roce 1998 nedošlo k velkému občanskému vzepětí.  Díky tomu, že se parlamentních voleb zúčastnilo třiaosmdesát procent oprávněných voličů, podařilo se Vladimíra Mečiara volebně porazit. Období v letech 1998 až 2006 bylo pro Slovensko velmi úspěšné a začali jsme snižovat velký český náskok. První vláda Mikuláše Dzurindy vrátila zemi do evropského geopolitického prostoru a druhá zrealizovala základní reformy, díky nimž Slovensko zaznamenalo nebývalý růst. Po vstupu do EU rostl HDP takřka jako v rozvojové zemi. Opakovaně až o deset procent ročně. Třetí fáze začala po velké krizi v roce 2008. Přestože recese na Slovensku trvala jen jeden rok, s jejími následky se stále musíme těžko vyrovnávat prostřednictvím finanční konsolidace. Myslím si, že v této fázi se Česko se Slovenskem podobají natolik, jako ještě nikdy před tím. Řekl bych, že nejen kráčíme bok po boku, ale i podobně kulháme.

Slovensko má euro, zvládá menšiny a ekonomickou transformaci. Je dále než Česko. Takový je náhled alespoň některých Čechů na Slovensko. Co vy na to?