Hlas ze Slovenska: Česká pravice vyvolala zemětřesení. Z trosek se už nevyhrabe

Jak hodnotíte samostatný vývoj Česka a Slovenska po rozdělení Československa v roce 1992?

Rozdělil bych ho na tři fáze. V první, od roku 1993 do 1998, na tom bylo Česko mnohem lépe, protože kromě toho, že startovalo z lepší výchozí pozice, se nemuselo potýkat s takovým neblahým fenoménem, jakým byl na Slovensku „mečiarizmus“. Bývalý premiér ohrožoval zemi nejen autoritářskými manýrami, hrubou nekompetentností či stranickou privatizací, ale pro Slovensko představoval opravdovou civilizační hrozbu. Ani NATO, ani Evropská unie (EU) s námi tehdy, jako s jedinou zemí Visegrádské čtyřky, nechtěli vést vážná jednání o případném členství. Slovensko se mohlo stát Běloruskem střední Evropy, kdyby v roce 1998 nedošlo k velkému občanskému vzepětí. Díky tomu, že se parlamentních voleb zúčastnilo třiaosmdesát procent oprávněných voličů, podařilo se Vladimíra Mečiara volebně porazit. Období v letech 1998 až 2006 bylo pro Slovensko velmi úspěšné a začali jsme snižovat velký český náskok. První vláda Mikuláše Dzurindy vrátila zemi do evropského geopolitického prostoru a druhá zrealizovala základní reformy, díky nimž Slovensko zaznamenalo nebývalý růst. Po vstupu do EU rostl HDP takřka jako v rozvojové zemi. Opakovaně až o deset procent ročně. Třetí fáze začala po velké krizi v roce 2008. Přestože recese na Slovensku trvala jen jeden rok, s jejími následky se stále musíme těžko vyrovnávat prostřednictvím finanční konsolidace. Myslím si, že v této fázi se Česko se Slovenskem podobají natolik, jako ještě nikdy před tím. Řekl bych, že nejen kráčíme bok po boku, ale i podobně kulháme.

Slovensko má euro, zvládá menšiny a ekonomickou transformaci. Je dále než Česko. Takový je náhled alespoň některých Čechů na Slovensko. Co vy na to?

Myslím si, že zvenku věci zpravidla vypadají lepší, než jaké opravdu jsou. Máme euro, a třeba říct, že nám to zpočátku pomáhalo, ale od chvíle, kdy propukla dluhová krize a krize eurozóny, už to není až tak velká výhoda. Vnitropoliticky nám euro spíš uškodilo, protože kvůli sporu o to, jestli má Slovensko podpořit zřízení dočasného a trvalého eurovalu, padla vláda Ivety Radičové. Příběh eura je dramatický a Slovensko je jeho součástí, takže všechno zůstává otevřené. Pokud jde o menšiny, opravdu se upokojily vztahy s maďarskou menšinou, ale rapidně stouplo napětí ve vztazích majority a romské minority. V budoucnosti to bude pro Slovensko velké a klíčové téma. Pokud jde o ekonomickou transformaci, tam jsme si, jak jsem již řekl, úplně rovní.

Obliba komunistů v Česku narůstá. Jak je tomu u vás a co si o tomto vývoji myslíte?

My jsme měli to „štěstí“, že tu byl populistický politik, který dokázal tradiční voliče komunistů strhnout na sebe. Poslední zbytky prokomunistického sentimentu se u nás projevily ve volbách roku 2002, které posunuly Komunistickou stranu Slovenska do parlamentu. Tento úspěch jí jednou a navždy odrovnal. Její voliči si všimli, že jejich protestní hlas neměl smysl ani význam a už se víc ve prospěch komunistů neangažovali. Na Slovensku je to uzavřená kapitola. Čeští komunisté, na rozdíl od jejich slovenských kolegů, umí svůj pobyt v parlamentu politicky přežít, což svědčí o tom, že je jejich klientela početnější a stálejší než na Slovensku. Po dalších parlamentních volbách v Česku se podle všeho dozvíme, jestli dokážou vaši komunisté politicky přežít i podíl na moci. Vládnoucí či spoluvládnoucí strany, když se vydávají za strany protestní, totiž působí směšně.

V Česku se pravice rozkládá takřka jako přes kopírák, jak to dopadlo na Slovensku. Jaké vidíte společné chyby?

U nás i u vás se středopravicové strany začaly příliš spoléhat na to, že volič zatne zuby a bude jim, i se sebezapřením, znovu a znovu dávat svůj hlas. Už na konci druhé vlády Mikuláše Dzurindy se ukázalo, že je to omyl, protože i voliči, kteří ocenili, co středopravicový tábor změnil k lepšímu, už nebyli ochotní tolerovat pobuřující rozměry, do jakých narostly klientelismus, korupce a arogance moci. Období první vlády Roberta Fica tradičního pravicového voliče sice poučilo, že může být i hůř, ale šéfové středopravicových stran se z toho nepoučili. Jejich vládnutí po roce 2010 byla úplná katastrofa, kterou ukončili politickou sebevraždou, tedy nevyslovením důvěry vlastnímu kabinetu. Myslím si, že právě k tomu směřuje i pravice v Česku. Jestliže si vaši pravicoví politici myslí, že to bude jen drobná epizoda, po které se rychle všechno vrátí do „normálu“, tak se stejně jako jejich slovenští kolegové přesvědčí, že vyvolali politické zemětřesení, po kterém nezůstane kámen na kameni. A z těch trosek se už nikdy do původní podoby nevyhrabou.

Proč podle vás dochází k takovému vývoji?

Tradiční středopravicové strany se vyčerpaly ideově, programově i personálně. Je to generační útlum. Protože se dlouhé roky nedokázaly vlastními silami obměnit zevnitř, dojde nyní k obměně zvenčí. Voliči je pošlou do minulosti a ti, co přijdou po nich, budou muset začít od píky.

U vás dokázal premiér Robert Fico dát levici dohromady. Myslíte si, že je v Česku podobný lídr, který by to dokázal?

Robert Fico to dokázal nejen díky svým šéfovským schopnostem, ale především díky tomu, že ji sjednocoval v době, kdy zdejší levici nic jiné nezbylo, než se nechat sjednotit. Bývalá Strana demokratické levice, její odnož Sociálnědemokratická alternativa, bývalá sociální demokracie a ještě několik středolevých subjektů, byly po volbách v roce 2002 v posledním tažení. Dostaly tak málo hlasů, že ztratily i naději, že by se to někdy mohlo změnit. Nabídka od Fica, aby se připojily, zaručovala, především nejvyšším funkcionářům, aby v nějaké formě politicky přežili ve straně, která byla na vzestupu. Mnozí z nich z toho dodnes profitují, neboť obsadili pozice, na jaké by se jinak nikdy nedostali.

Mimochodem, Fico by si přál na Hradě v Praze Miloše Zemana. Co vy?

Při pohledu zvenku byl Miloš Zeman ve svých nejlepších letech celkem zábavný a vtipný politik. Obávám se, že léta i v jeho případě udělala své, takže první svěžest už má za sebou. Celkově si myslím, že by měl dostat šanci někdo z nové politické generace, někdo, kdo si sebou nepřinese na Hrad zátěž uplynulých dvou desetiletí. Ani prezidentovi Klausovi nijako nepomohlo, že se od této zátěže neuměl a často ani nechtěl osvobodit.

Co si myslíte o rozmáhající se korupci v Česku? Jak to na Slovensku vnímáte?

Bohužel, nerad to říkám, ale v této oblasti se projevujeme jako dva bratrské národy. Korupce u nás i u vás není provozní nehoda, něco, co se stane nedopatřením, ale je to způsob fungování veřejného života. První polovina roku 2012 to na Slovensku odhalila až s děsivou jasností. Fakt, že se ani po takovém otřesu nic nestalo, a zřejmě ani nic nezměnilo, je demoralizující. To, že se v Česku aspoň pár lidí z nejvyšší politiky dostalo do vyšetřovací vazby, jistě není důkazem, že už korupce přestala být systémovým problémem. Ale na Slovensku by mnohé potěšilo už jen samotné zjištění, že stíhání za politickou korupci je v principu možné. Tomu se na Slovensku věřit nedá, protože stíhaný zatím není vůbec nikdo.

Jak hodnotíte dnešní československé vztahy?

Jsem velmi rád, že uplynulá dvě desetiletí jim nijak zvlášť neublížila. Staré napětí se rozplynulo, jazyková a mentální blízkost přetrvala. Dokonce už i velká komerční média objevila, že je to hotový zlatý důl. Nejen pamětníci udržují staré vztahy, ale vytvářejí se i celkem nové tam, kde je to přirozené a oboustranně prospěšné. I když Československo jako politický útvar neexistuje, není důvod, aby se rozpadlo jako společné kulturní území. Možná se mýlím, ale mám takový pocit, že v poslední době oboustranná kulturní blízkost ještě posílila. Tak ať nám to vydrží.