Jak byste zhodnotil výsledek prezidentských voleb v Rakousku? Má pravdu spíše Jiří Dienstbier, když tvrdí, že šlo o vítězství slušné tolerantní politiky budoucnosti, nebo spíše Petr Štěpánek, pro kterého je to jen začátek proměny evropského politického spektra?

Pan Dienstbier je ve svém tvrzení silně ovlivněn vlastní ideologií. Vyhrál člověk jemu politicky blízký, tak má radost – to je přirozené. Označit Alexandera Van der Bellena za představitele politiky budoucnosti je ale objektivně nesmysl – je to pán pokročilého věku, jeden z reprezentantů ekologického a protijaderného hnutí, které v Rakousku vyvrcholilo před 25 lety a od té doby upadá. V celoevropském kontextu představuje Van der Bellen pravý opak – ohrožený intelektuální establishment, který se snaží držet svých kymácejících se křesel.

Pana Štěpánka bych lehce korigoval v tom, že to spektrum se proměňuje už pár let, v Dánsku, ve Francii, v Maďarsku i v Polsku. Ale je pravda, že nikdy dříve se nestávalo, že by rakouské prezidentské volby sledovala napjatě celá Evropa. Je to i proto, že pro nejmocnější osobu kontinentu – Angelu Merkelovou – představoval Norbert Hofer něco jako políček do tváře.

Objevují se uštěpačné poznámky o tom, že korespondenční hlasování mohlo být zmanipulované. Lze taková podezření bezezbytku vyvrátit?

U korespondenčního hlasování bohužel nelze. Přes veškerou jeho praktičnost bych doporučoval, abychom tento model z Rakouska a Švýcarska nepřejímali. Jak vidíme, tak i ve vyspělé a bohaté zemi vyvolává u některých lidí nedůvěru. Přeci jen je tam příliš mnoho „prostředníků“, osobní kontakt mezi volební komisí a hlasujícími se ztrácí. Obálky putují poštou, ke které spousta lidí nemá důvěru ani v běžném životě. Není divu, že vznikají stížnosti.