Mediální agendu ovládá uprchlická krize. Nicméně, jak si na tom stojí ještě nedávno těžce zkoušená evropská ekonomika? Vidíme pěkné statistiky, nicméně ozývají se i varovné hlasy před novou krizí, například v souvislosti s poklesem průmyslových zakázek v Německu. V jakých ohledech jsme na tom tedy dobře a v jakých špatně?

Ony statistiky tak pěkné zase nejsou, spíše se ekonomická témata dostala trošku do pozadí. V rámci vyspělých zemí jako celku pozorujeme dlouhodobé problémy – pomalý ekonomický růst, deflační tendence, slabý či žádný růst mezd, pracující chudobu. V rámci EU jsou mezi zeměmi rozdíly, ale celkově je situace ještě víc zhoršená nefunkčností eurozóny. Problémy se neřeší, spíše odsouvají „na potom“, horko těžko se prosadí i nějaké krátkodobé opatření. V rámci EU, kromě řady jiných krizí, zuří boj o to, jak se bude dál ekonomicky vyvíjet. Francie by si přála solidárnější Unii, která by měla i nějaký silnější přerozdělovací rozpočet. Německý ministr financí Schäuble dává zcela nepokrytě najevo, že si přeje malou eurozónu, ve které se především budou dodržovat německá pravidla. Na ta nejenže doplácí Německo samo, ale především k nesnesení škrtí ostatní země, např. Itálii. Kromě, řekněme, objektivních ekonomických problémů, tu navíc máme nekompatibilní politické postoje, přičemž ten převažující vliv Schäubleho má pro evropskou ekonomiku destruktivní účinky. Eurozóna je příliš velká na to, aby mohla růst jen díky čistému exportu.

ČR je poněkud v jiné situaci. My tvoříme periferii vyspělých zemí, což na jedné straně znamená, že máme prostor pro dohánění a vyšší růstová tempa. Na straně druhé, ta naše pozice není národohospodářsky výhodná a jsme zacykleni v kruhu nízké přidané hodnoty, nízkých mezd a vysokých odlivů zisků.