Proč jste zvolil právě Českou republiku?

Původně jsem studoval v Íránu inženýrství a odjel  jsem do Tokia, ale můj sen bylo pracovat jako zubní lékař. Tak jsem si vydělal nějaké peníze a přes příbuzné z Německa jsem zjistil, že je možné studovat zde, studium si platit a studovat v angličtině. Ještě přicházela v úvahu Indie, ale díky příbuzenstvu v Evropě jsem raději přicestoval sem. V Íránu je taková situace, že je dost těžké se tam dostat na obor. Myslel jsem na Indii, ale strýc, který žije ve Stuttgartu, zjistil, že je na Univerzitě Karlově možnost studovat v angličtině. Z Tokia jsem letěl do Prahy a pak rovnou jel do Mariánských Lázní. A to byl šok. Týden, druhý týden, první měsíc jsem se chtěl vrátit. Ale pak jsem si začal pomalu zvykat na český život a zůstal jsem tady.

Zdálo se vám kulturní prostředí v ČR hodně odlišné od Íránu?

První dojem a setkání v roce 1992 – to byl postkomunistický stát. Když jsem letěl z Tokia do Prahy, měl let zpoždění, takže lidé, kteří mne čekali, odešli. Najít z letiště hlavní nádraží, to byla kapitola sama pro sebe. Pak jsem si koupil lístek do Mariánských Lázní. Přijel jsem tam v 23 hodin a první, co jsem tam slyšel, bylo z nádražního rozhlasu „Mariánské Lázně, Mariánské Lázně“. A byla tam tma, tak jsem se bál. A jak se dostat na ubytovací kolej? Naštěstí mně nějaký pán vysvětlil anglicky a ukázal, kde je. Ovšem tam už bylo zavřeno, vrátný samozřejmě anglicky neuměl. První dojem tedy hrozný a chtěl jsem se vrátit.

Teď se mi ale Česká republika líbí. Ještě takový příběh ze studií. Byl jsem se staršími studenty v Mariánkách. Druhý týden jsme chtěli navštívit nějakou diskotéku. A já jsem slyšel – všichni musí mít oblek, jinak vás tam nepustí. Takže my jsme měli sako, kravatu a pak jsme přišli na diskotéku a byli jsme jak mimozemšťané; všichni se na nás dívali. Ale pak jsme si zvykli na situaci a bylo to dobré.