Hrozí v příštích 10 letech vypuknutí opravdu velké války v Evropě nebo západní Asii, která drsně zasáhne i nás?Anketa
„Je zřejmé, že se palestinské ozbrojené frakce dopouštějí zločinů. Ledabylé odpalování raket na izraelská sídliště může být stěží něco jiného. O tom na Západě skoro nikdo nepochybuje. Avšak když se někdo ozve, že se zločinů možná dopouští i izraelská strana, přichází obvykle obvinění, že taková kritika židovského státu je výsledkem antisemitismu," konstatoval v rozhovoru pro ParlamentníListy.cz.
Všímá si i skrytého nebezpečí budoucího možného vývoje. „Dnes třeba Izrael vydává za největší zlo Hamás, podobně tuto organizaci vnímají západní, vesměs proizraelská média. Mezitím ale nesměle začínají prosakovat analýzy, že pokud by se Izraeli podařilo Hamás svrhnout, Gazu by mohla ovládnout úplně jiná váhová kategorie. Džihádisté podobní těm, kteří dnes ovládají obrovské oblasti Sýrie a Iráku. Těm nejde jen o Palestinu, ti bojují o celý svět. Ti by rozhodně nejezdili do Káhiry na nějaká jednání o příměří jako Hamás," varoval Břetislav Tureček.
V posledních několika dnech probíhají (opět) boje v Gaze. Proč je Hamás vyprovokoval, když pak počet obětí - jako ostatně vždy v podobných případech - je nesrovnatelný v neprospěch Palestinců? Proč to vlastně Hamás dělá?
Především si vůbec nejsem jistý, nakolik to vyprovokoval jen Hamás. Sled událostí na přelomu června a července byl složitější. Nejprve palestinští teroristé na Západním břehu Jordánu zavraždili tři židovské mladíky. Pak přišlo obvinění z úst izraelského premiéra Netanjahua, že zločin má na svědomí Hamás, ačkoli hnutí to popírá a v samotném Izraeli roste v bezpečnostním aparátu přesvědčení, že ti teroristé s Hamásem neměli nic společného. Izrael nicméně podnikl proti Hamásu razie na Západním břehu a poté i nálet na operativce Hamásu v Gaze, šest jich zabil. Do toho židovští teroristé upálili arabského mladíka. A v této chvíli přicházejí salvy desítek palestinských raket na Izrael, vlastně poprvé od příměří z roku 2012. Jinými slovy – „každý si začal“ a každý s něčím jiným a v jinou dobu, což však znemožňuje zcela jednoznačně přisuzovat celkovou odpovědnost té které straně.
Ptal jste se ale, proč to Hamás dělá i za cenu velkých civilních obětí. Především – pokud jsou Palestinci kvůli bombardování škol, nemocnic i dalších civilních objektů na někoho naštvaní, tak daleko více na Izrael než na Hamás. Takže v tomto ohledu Hamás moc neztrácí. Dále nesmíme zapomínat, že Palestinci po generace žijí v pocitu křivdy, nutnosti boje proti bezpráví, ať si o tom my myslíme, co chceme, nemluvě o Izraeli. Faktem je, že skoro tři čtvrtiny obyvatel Gazy tvoří uprchlíci, tedy rodiny lidí, kteří ve strachu odešli nebo byli vyhnáni ze svých domovů židovskými povstalci a teroristy při zakládání Izraele a pak už jim nebyl umožněn návrat, jak to bývá v případě řady jiných konfliktů. Z takto nastavených nálad v palestinské společnosti pak vyplývá, že ztráty na životech jsou brány jako nutná oběť na cestě k odstranění toho domnělého bezpráví. Ano, matky zabitých dětí pláčou, ale pro palestinskou společnost jako celek to není důvod vzdát celý boj.
Psali jsme:
Izrael se samozřejmě nechal vyprovokovat snadno. Tvrdí, že chce zničit tunely vybudované Hamásem. Ale také Gazu bombarduje za cenu mnoha civilních obětí. Proč vlastně Izrael zasahuje (a nejenom teď) tak tvrdým způsobem bez ohledu na civilisty?
Myslím, že ničení tunelů je z hlediska Izraele velmi logický účel tažení, ale v pozadí mohou být ještě jiné záměry, o kterých se zatím nemluví na veřejnosti. K celému konfliktu dochází za situace, kdy se Hamás začal po letech napětí i vzájemných krvavých střetů sbližovat s hnutím Fatah, které vládne v palestinských autonomních enklávách na Západním břehu. Vznikala už společná vláda obou organizací, mluví se o volbách nového palestinského parlamentu i prezidenta a průzkumy už léta ukazují, že i nyní, stejně jako ve volbách v roce 2006, by palestinskou politiku mohl demokraticky ovládnout Hamás. Vidíme také, že řada izraelských politiků veřejně vyzývá, aby cílem kampaně v Gaze nebylo jen zničení tunelů a základen tamních ozbrojených skupin a teroristů, ale i svržení nebo alespoň silné oslabení Hamásu jako politické síly.
Proto si myslím, že zatímco mezinárodní i domácí veřejnosti izraelské vedení předkládá srozumitelné cíle, jako je eliminace teroristické hrozby, kampaň má mít i politický efekt: udržet Palestince dál rozklížené. Že jsou při tažení v Gaze zabíjeni především civilisté, není úmysl Izraelců, ale spíš určitá bezohlednost kombinovaná s místními podmínkami. Izrael označuje za legitimní terče i objekty v husté zástavbě, kde je možná nějaký terorista nebo sklad raket, ale také stovky civilistů. Často jsou zabíjeni lidé, kteří uposlechli výzvy Izraele k opuštění svých domovů, ale nakonec je rakety stejně zabíjejí v nouzových úkrytech. Gaza je prostě tak hustě obydlená, že při několikatýdenním bombardování tisíci raket a pum se tam bezpečné místo hledá opravdu jen velmi těžko.
Myslíte si, že kdyby Západ více kritizoval podobné excesy i na izraelské straně, že by na to Izrael (který je nepochybně demokratickým státem) bral ohled?
Pokud mluvíme o zabíjení civilistů a útocích na civilní cíle, je zřejmé, že se palestinské ozbrojené frakce dopouštějí zločinů. Ledabylé odpalování raket na izraelská sídliště může být stěží něco jiného. O tom na Západě skoro nikdo nepochybuje.
Avšak když se někdo ozve, že se zločinů možná dopouští i izraelská strana, přichází obvykle obvinění, že taková kritika židovského státu je výsledkem antisemitismu atp. Emotivních výlevů, planých obvinění a nefér osočování by se přitom ubylo za situace, kdy by průběh každého konfliktu či jednotlivých incidentů mohl být nezávisle vyšetřen. Palestinci už třetí rok čas od času hrozí, že požádají o připojení k Mezinárodnímu trestnímu soudu (ICC), aby se tato instituce mohla zabývat eventuálními zločiny izraelské armády, tajných služeb či politiků. Vtip je v tom, že kdyby se Palestinci k ICC připojili a soud by měl uznání i od Izraele, měl by Izrael úplně srovnatelnou možnost nechat nezávislou mezinárodní justici posuzovat činnost Palestinců, včetně ostřelování izraelských měst, teroristických útoků a podobně. Je tedy podivné, možná až podezřelé, že se Izrael přijetí Palestinců do ICC tak vehementně brání, ačkoli by měl být logicky prvním, kdo to bude prosazovat. Naopak vidíme, že Izrael zcela odmítá jakoukoli vinu či odpovědnost za to, co se v Gaze děje. Jen občas probleskne do izraelských médií zákulisní informace, že se izraelské vedení obává mezinárodních dopadů na svoji pověst, pokud by se v Gaze dramaticky prohloubila humanitární krize.
Psali jsme:
Zdá se mi občas pohledem laika z dalekého Česka, jakoby se Hamás a vládnoucí izraelské elity vzájemně svým způsobem potřebovaly. Je tento můj pocit zcela mylný?
Asi máte pravdu, ale možná v jiném smyslu, než cítím z vaší otázky. Především izraelské tajné služby i generalita dobře vědí, že pokud má být v oblasti Gazy klid, Hamás je nejefektivnější silou, která ho tam může zajišťovat – samozřejmě pokud chce. Když se domluví příměří, Hamás pak třeba podniká zátahy na menší radikální frakce, které ho chtějí porušovat.
V Hamásu jsou lidé, kteří prošli izraelskými věznicemi, umějí hebrejsky, znají mentalitu Izraelců, vědí leccos o vedení války. Paradoxně to vše přispívá k tomu, že se Izrael mnohem lépe domluví s gerilovými veliteli a teroristy z Gazy, než s politickými představiteli Hamásu usazenými kdesi v Kataru nebo v Bejrútu. V tomto ohledu se tedy obě strany potřebují určitě.
Co se týká potřeby radikálů mít před očima neustále nějakého nepřítele či dokonce nepřítele nějakými provokacemi aktivovat, to je v Izraeli spíš vedlejší proud, jakkoli je hlasitý a často velmi sofistikovaný. Na palestinské straně je to horší – jakékoli apely na smířlivost jsou vydávány za slabost a zradu, takže se pak i mainstream, který nemá na eskalaci napětí zájem, vychyluje k radikálnějším pozicím, aby za bojovnými hlasy nezůstal pozadu. To se děje z hlediska celé společnosti, ale i třeba v rámci Hamásu, kde jsou také politici, kteří už jasně řekli, že by se smířili s existencí Izraele. Pak ale přijde válka jako je ta současná, a tento proud je skoro zašlapán do země. Podobně jako na okraji společnosti živoří izraelská mírová levice. To prostě vychází z té „válečné mentality“, o které jsem mluvil na začátku a která je velmi zjevná u Arabů, ale pochopitelně funguje i u Židů.
V celém konfliktu je ale řada velmi relativizujících prvků. Dnes třeba Izrael vydává za největší zlo Hamás, podobně tuto organizaci vnímají západní, vesměs proizraelská média. Mezitím ale nesměle začínají prosakovat analýzy, že pokud by se Izraeli podařilo Hamás svrhnout, Gazu by mohla ovládnout úplně jiná váhová kategorie. Džihádisté podobní těm, kteří dnes ovládají obrovské oblasti Sýrie a Iráku. Těm nejde jen o Palestinu, ti bojují o celý svět. Ti by rozhodně nejezdili do Káhiry na nějaká jednání o příměří jako Hamás. Prostě nejextrémnější podoba politického a násilného islámu by ovládla území přímo sousedící s Izraelem. Takže nakonec bych se nedivil, kdyby premiér Netanjahu dál mluvil za přikyvování spřátelených, avšak nepříliš informovaných západních politiků o krvežíznivých teroristech z Hamásu, ale izraelské tajné služby už by v tichosti pracovaly na tom, aby Hamás v Gaze nedejbože nepřišel o moc.
Psali jsme:
Je reálné v nejbližším období vyhlášení samostatného palestinského státu? A je to základní prvek k vyřešení dlouholetého izraelsko-palestinského konfliktu?
Vznik palestinského státu je stále mantrou mezinárodní politiky, prakticky už je to ale mrtvý projekt. Izrael vznik nezávislého palestinského státu nikdy neumožní. Možná kývne na existenci nějakých enkláv, avšak obkroužených ze všech stran izraelskou armádou a židovskými osadníky, což není regulérní svrchovaný stát, takže na to Palestinci nikdy nepřistoupí. Izraelští politici – naposledy to nedávno byl premiér Netanjahu – opakují, že se nikdy nevzdají kontroly nad Západním břehem, že nemohou zrušit ty a ty osady, že nepustí Palestince do údolí řeky Jordán, že se nikde nevzdají kontroly nad arabskými čtvrtěmi východního Jeruzaléma. Navenek se ještě izraelská vláda hlásí k principu dvou států, pak si ale s novináři anonymně povídají různí vládní činitelé a ujišťují je, že je to celé jen komedie pro Američany, že vznik nezávislé Palestiny tato vláda přeci nikdy nedopustí. Což v soukromých rozhovorech přiznávají i mnozí američtí politici a diplomaté, kteří nad Izraelem léta drželi ochrannou ruku.
Palestinci si svůj stát nepochybně zaslouží. Co ale řeknete na argument, že kdyby ho hypoteticky získali, že ho ovládne, třeba i vítězstvím ve volbách, právě Hamás?
Ano, to je riziko, které v důsledku Arabského jara vidíme v celém arabském světě – že demokratické volby nebo povstalecké tažení „za svobodu“ může vynést k moci někoho, kdo se nám vůbec nelíbí a vystupuje proti naši zájmům, případně šikanuje vlastní obyvatelstvo. Totéž se může stát i v Palestině. Už jsem to zmínil, když jsem mluvil o usmiřování Hamásu a Fatahu.
Pravda ale také je, že radikalizaci a volební preference palestinské společnosti může do určité míry ovlivňovat také Izrael. Hypoteticky vzato – představte si, kdyby Izrael a spolu s ním ta hrstka osmi zemí včetně České republiky před třemi lety nehlasovala proti uznání Palestinců, ale pro něj. A kdyby to pak Američané navrhli i v Radě bezpečnosti. Kdyby prostě Izrael Abbáse vynesl na pozici velkého vůdce, časem i vyklidil osady, zapojil se do řešení otázky palestinských uprchlíků. Co by to znamenalo? Abbás by konečně Palestincům ukázal nějaké hmatatelné výsledky, možná i prosperitu podpořenou mezinárodním společenstvím. Mohl by pak Hamás či jiní radikálové znovu vyhrát volby? Pochybuji, prosperita většinové společnosti by jim vzala vítr z plachet a potenciál posouvat se do politického hlavního proudu. Zároveň by Palestina byla svrchovaným státem nejen s právy, o kterých pořád mluví Palestinci, ale také s povinnostmi, závazky a zodpovědností. Znovu, nerozumím tomu, proč Izrael takto elegantně nesetřese pozici okupační mocnosti a nepřehodí veškeré problémy na hlavu samotným Arabům. Každá raketa vypálená na Izrael by pak mohla být legitimním důvodem k obranné válce, nikdo by nemusel trapně pitvat, jestli za zmíněný únos a vraždu tři židovských osadníků mohou Palestinci, nebo Izrael, který je usadil v cizí, nepřátelské zemi.
Jak to s tou Ukrajinou celé dopadne? Ptáme se od 21.7.2014.Anketa
Na závěr ještě jednu evropskou otázku. EU zavedlo sankce proti Rusku. Je to správný krok? Přimějí Rusko, aby přestalo podporovat východoukrajinské povstalce a snažilo se přistoupit na nějakou dohodu ohledně Ukrajiny?
Možná se pletu, ale první sankce proti Rusku byly reakcí na anexi Krymu. A toho se Moskva nikdy nevzdá. Naopak podporu separatistů podle mne Rusové utlumí kdykoli to bude pro Moskvu výhodné, nebo když k takové podpoře ztratí důvod. Sankce v tom ale roli nebudou hrát, na to je Rusko příliš velký, ekonomicky silný a hrdý stát, ať o tom evropští politici říkají z propagandistických cokoli – když třeba mají lidem vysvětlit, proč kvůli nějakému Doněcku přijdou o práci dělníci v českých fabrikách. Navíc je tu velmi důležitý prvek, na který upozornil už Zbyněk Petráček v Lidových novin – Západ přišel s řadou protiruských sankcí, aniž by ale řekl, za jakých podmínek ty sankce zase zruší, co by Rusko mělo udělat, aby embargo skončilo. Osobně si z toho vyvozuji, že Ruskem sankce nehnou, zato po nějakém čase bude muset EU slézt ze stromu a sama je v tichosti zrušit, protože Západ na ně bude ekonomicky doplácet, avšak Rusko si pojede ve svých kolejích. Prostě Západ vnesl ideje a ideologii do tvrdého světa pragmatické moci a síly, aniž zvážil, že nemá plán B. Z hlediska Rusů někdo pronikl přes Majdan do jejich sféry vlivu. Nemohou při své mentalitě a síle ustoupit, tak jako by Američané neustoupili, kdyby někdo ohrožoval jejich zájmy za jejich humny.
Psali jsme:
autor: Oldřich Szaban
