Slavíme sto let od vzniku republiky. Starší lidé někdy říkají, že není co slavit, protože ta republika už neexistuje, a podle některých hlasů je dokonce rozkradená a rozprodaná. Je co slavit?
Sto let samostatného státu je rozhodně důvod pro oslavu. Už jen proto, abychom si uvědomili, že o samostatnost ve větším, či menším měřítku můžeme i přijít.
V jakém stavu je naše země dnes? Na co z naší současnosti by mohli být naši předkové hrdí a za co z našeho dneška by se styděli? Máme se prý nejlépe v historii, ale nevážíme si toho. A podle kosmopolitně uvažujících občanů jsme zakuklení a zalezlí a jen žijeme z toho, že se daří Německu a Západu. Je to tak?
Říci, že „země vzkvétá“, by bylo příliš silné vyjádření, pokud bereme do úvahy nejen ekonomické, ale i sociální a další aspekty. Rozhodně je ale ČR jednou z mála relativně bezpečných zemí s vysokou životní úrovní, poměrně velmi solidním zdravotnictvím a poměrně dobrým, bohužel trochu stagnujícím vzděláváním. Škarohlídům bych doporučil žít delší dobu v zahraničí a srovnávat. Ale všechny aspekty života, nejen peníze.
Pokud jde o rozdíl v životní úrovni mezi námi a Západem, brzdí nás stále dědictví komunistického režimu? Nebo je problém v odlivu zisků na Západ? Či se málo snažíme a neinvestujeme do naší budoucnosti, třeba v rámci vědy a výzkumu?
Někteří budou vše na „dědictví komunismu“ svalovat ještě určitě dalších třicet let. Nemluvíme už tolik o produktivitě práce, ochotě pracovat, ochotě podílet se nezištně na věcech veřejných a vůbec snaze přispět nejen sobě a své rodině, ale společnosti jako celku. A co se týče investic, a to zejména investic zajišťujících vyšší přidanou hodnotu práce, tak ty jsou neoddiskutovatelné.
Pokud jde o režim z let 1948 až 1989, začal svobodnými volbami, ve kterých zvítězila KSČ. Po sametové revoluci si komunisté udrželi pozice v Parlamentu a my jsme nepřistoupili k výraznému očištění. Je to výraz toho, že zejména na posledních 20 let vlády KSČ část národa nevzpomíná ve zlém? Že Češi chtěli po listopadu „tlustou čáru“ a klid? A že by dnes nechtěli KSČ zpět, ale necítí žádné „zbytkové“ utrpení? Ostatně proto jim nevadí Andrej Babiš?
Pokud nepadl zákaz KSČ hned po revoluci, a asi někteří lidé věděli a vědí proč, pak takové volání dnes považuji jen za snahy oslabit politickou konkurenci a svým způsobem za neúctu k těm voličům, kteří dosud KSČM volí. A je potřeba říci, že žádný systém nemá jen pozitivní rysy. Nespojoval bych to s osobou Andreje Babiše a ani hnutí ANO. Andrej Babiš úspěšně reagoval na znechucenost voličů politikou stran a nabídl alternativu.
Pokud jde o Babiše jako ústřední postavy našeho dneška, volby ukazují, že přesně ta část společnosti, která si přeje sociální jistoty, vysokou účast státu při řízení ekonomiky a která deleguje svá přání na své politiky, volí Andreje Babiše. Obstojí u ní Babiš? Co je pro národ schopen „zařídit“, vyjednat, „opravit“ a vybudovat? Nebo jen své voliče podvádí? A hlavně, jak moc Češi rádi věří, že „to někdo zařídí“? Komunisté po válce, Havel po revoluci, Klaus v 90. letech, Babiš teď?
Byl bych ochoten připustit, že vlastnost spoléhání na autority je u nás Čechů velká. Zároveň k tomu přispívá nechuť chodit k volbám. Na hodnocení jeho vlády je podle mě ještě brzy, ale za sebe, ač pana Babiše příliš nemusím, na mě působí jeho vládnutí docela dobře. Možná že je to dáno i dobrou hospodářskou situací, praví manažeři se poznají zejména v době krize.
Po nedávných volbách se ukazuje, že mladá generace se vzdaluje té starší. Mladí volí Piráty či jiné liberální subjekty. Tyto subjekty se esteticky i svou prezentací liší od stran „tradičních“. Mladí též demonstrují proti Miloši Zemanovi a Babišovi. Častěji se vyslovují pro členství v EU, méně odsuzují migraci. Kazí ti staří, kteří volí Zemana a Babiše, budoucnost mladým, nebo mladí nemají rozum?
Protestovat proti autoritám je vlastností mládí. Jen by si už ti „starší“ mladí měli uvědomit, že ne vše, co ty autority prosazují, je tak špatné. Mnohdy chybějí i životní zkušenosti a objevuje se jakási bezstarostnost z budoucnosti (kterou jim mimo jiné umožnily právě ty starší autority). Co se ale podle mě rozmáhá a co je nebezpečné, je odmítání demokraticky zvolených autorit. Jediným řešením musejí být volby.
Hovoříme-li o Miloši Zemanovi, skutečně zostuzuje svou existencí a přítomností v úřadě památku sta let republiky? Taková tvrzení se objevují třeba v souvislosti s jeho rozhodnutím udělit státní vyznamenání Michalu Davidovi. Dále je kritizován za proruské a pročínské postoje či za zdravotní nezpůsobilost k výkonu úřadu.
Jsem stále srdcem voják a nikdy ode mě neuslyšíte pomluvy vůči prezidentovi. Osobně mám výhrady k jeho okolí, ale jeho názory jsou pro mě z větší části srozumitelné a souhlasím s nimi. Komu udělí vyznamenání, je jeho právo a zpochybňování jakéhokoliv práva je špatně.
První republika skončila po 20 letech, 20 let po Vítězném únoru přišel rok 1968, 20 let poté listopad. Od něj už brzy uplyne 30 let a náš systém zatím „drží“. Je to tím, že je tak dobrý a spravedlivý, nebo mezinárodními okolnostmi? Co náš ústavní a politický režim ohrožuje? Válka? Ekonomické zhroucení? Vystoupení z EU?
Je nepochybné, že zákony ekonomiky jsou platné a že nás dříve či později může potkat období regrese, nebo stagnace. Rovněž mezinárodní situace není nijak optimistická. S mezinárodním terorismem a militantním islámem budeme bojovat dlouhou dobu. EU stále hledá cestu, čím vlastně být. Postupné rozdělování světa na přátele a nepřátele může vést k prohlubování nejen rozporů mezi státy a státníky, ale co je horší a co pokládám za daleko nebezpečnější, je vytváření pocitu nenávisti k potenciálním protivníkům u obyčejných lidí. Navíc může být, pragmaticky řečeno klasikem tvrdícím, že „státy nemají trvalé přátele či nepřátele, mají jen své zájmy“, i ošidné.
Pokud jde o to vystupování z EU... Za 100 let státnosti jsme nejprve spoléhali na Francii a Západ. Poté jsme se ocitli v oblasti vlivu SSSR. Nyní naše spojence označuje většina politické scény za požehnání a garanci budoucnosti. V čem je nastavení našeho vztahu k EU a podoba EU jako taková v pořádku a v čem je nutná změna? Co s voláním po vystoupení či po vyváženější politice vůči Rusku?
Potřeba vyváženější politiky vůči Rusku plyne z mé předchozí odpovědi. Co se týče EU, nevidím smysluplnost našeho případného vystoupení. Co je ale smysluplné, je odklon EU od pokusů vytvářet jakési novodobé evropské Spojené státy, omezení nejen počtu, ale i působnosti úředníků v Bruselu.
Hospodářské dějiny zdůrazňují vyspělost první republiky a její přední umístění v dobových světových žebříčcích. Na druhou stranu, značnou část její populace sužovala bída, tvrdili komunisté. Za komunistů zase sužovala bída všechny, říká se dnes. A dnes samoživitelky, důchodci a jiné skupiny žijí v bídě, říká levice, a pravice oponuje, že každý si dnes za svůj životní standard může sám. Jak je to tedy s tou bídou za 100 let naší novodobé státnosti?
Lidská bída je po celém světě, je i v nejvyspělejších státech. Vždy v určité míře existovala a myslím, že možná v omezenějším měřítku, relativně nižší, ale existovat bude. Domnívám se, že stále musí existovat solidarita s těmi, kteří mají nižší životní standard, pokud si jej nepřivodí vlastní nečinností, například tím, že spoléhají jen na sociální pomoc státu.
Mají Češi za sto let republiky dost svých hrdinů? A bývají tito hrdinové doceňováni? Legionáři? Atentátníci na Heydricha? Letci RAF, kteří skončili v komunistických kriminálech? Jedna část společnosti ctí bratry Mašíny, jiná část zase komunistické pohraničníky...
Hrdinů je podle mě v historii ČR mnoho a nejen historických a dostává se jim i uznání. Jakékoliv krajnosti jsou jen na závadu k rozumnému uvažování o skutečných hrdinech.
Máme stále „nevyřízené účty“ s Němci? Po vzniku republiky jsme s nimi museli bojovat o naše pohraniční území, ze kterých nás později vyhnali, a my jsme nakonec o pár let později vyhnali je. Nyní žijeme v mírové koexistenci, německé podniky zainvestovaly naši porevoluční obnovu. Máme dvojaký vztah k Angele Merkelové vzhledem k migraci. Co z minulosti vážně prožívat, co vnímat s chladnou hlavou a čeho se do budoucna bát?
S Německem bychom měli vycházet jako s našim nejbližším a hospodářsky nejdůležitějším partnerem. V našich vztazích musíme ale vycházet i z principu rovnosti a vyrovnání s minulostí, přičemž nemůžeme schvalovat vše, co se v SRN děje. Mám tím na mysli především pro mě celkem pochopitelnou snahu zbavit se části imigrantů jejich rozdělením do ostatních států. Bohužel tato snaha podle mě bude, za podpory vedení EU, pokračovat.
A co naše vztahy s Ruskem? Diskutuje se o tom, zda nás v roce 1945 osvobodili od nacistů, nebo zda nás připojili ke svému impériu. Je zde rok 1968. Je zde jejich ekonomická nadvláda nad námi. Nyní proti nám prý vedou „hybridní válku“, v Británii otrávili agenta Skripala a u nás chtějí zase zakotvit skrze Dukovany. Čili jako s Němci: Co z minulosti vážně prožívat, co vnímat s chladnou hlavou a čeho se do budoucna bát?
Bohužel rok 1968 znamenal nejen pro Čechy, ale i pro Rusy tragédii ve vzájemných vztazích prostých lidí. Bylo zaseto semínko nedůvěry a to oprávněně klíčilo a rostlo. Ekonomické využívání ČSSR je neoddiskutovatelné. Osobně považuji výsledky veřejného mínění Rusů k srpnu 1968, které byly provedeny letos na jaře, za ostudné.
Faktem ovšem zůstává, že Ruská federace už není komunistickým státem. Její prezident se za rok 1968 omluvil. Rusové v době vlády prezidenta Jelcina zažili obrovské ponížení a zbídačení. Proto prezidenta Putina, i přes podle mě dočasný pokles jeho popularity z důvodů důchodové reformy, stále podporují. Jejich vizí je ne komunistické Rusko, ale velké a silné Rusko. Osobně se nedomnívám, že v současnosti je snahou Ruské federace jakkoli ovládat bývalé státy, jako je Česká republika. V porovnání se silami NATO nemá Rusko ani potřebné vojenské kapacity k vedení nějakých výbojů v Evropě. Obchodní soutěžení je ale ve světě ovládaného tržním hospodářstvím normální. Pokud bych se něčeho bál, pak situace po skončení mandátu prezidenta Putina. Tak jako všude i v Rusku existují „jestřábi“. Putin k nim rozhodně nepatří.
Za 100 let novodobé státnosti jsme za sebou nechali řadu osobností, které stojí za to hodnotit. T. G. Masaryk, Edvard Beneš, Klement Gottwald, Václav Havel, Václav Klaus například. Jak je hodnotíte? Jmenoval byste další, které významně ovlivnily náš vývoj?
Osobně bych doplnil, přesto, že u některých vyvolám nesouhlas, generála Svobodu.
Československo už není. V běhu posledních sta let nám z naší státnosti odpadli Slováci. Do jaké míry odpadli z našich životů? Jak s odstupem reflektovat roky 1991–1992, kdy jsme se rozešli? Byl to nedostatek trpělivosti a vzájemné empatie, nebo nutnost, která předešla „jugoslávskému“ způsobu dělení státu? Platí teze, že dnes se Slováky máme nejlepší vztah za dobu naší vzájemné koexistence?
O tom, že dnes máme se Slováky vztah lepší než za doby federace, jsem přesvědčen. Zmizely možnosti svádět problémy jeden na druhého, každý stát jde svou cestou.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Libuše Frantová
