Jaderná válka, kterou odnese Evropa. Raketový specialista Štefec se dříve budil hrůzou, nyní má pocit: Někdo nás k tomu postrkuje

22.06.2016 11:26

ROZHOVOR analytik Jaroslav Štefec v rozhovoru pro ParlamentníListy.cz hovoří o nebezpečí velkého konfliktu, třeba i za použití jaderných zbraní. Riziko této války, která by poničila svět, podle něj za poslední rok výrazně stouplo.

Jaderná válka, kterou odnese Evropa. Raketový specialista Štefec se dříve budil hrůzou, nyní má pocit: Někdo nás k tomu postrkuje
Foto: Facebook
Popisek: Jaroslav Štefec

Anketa

Na čí stranu se přikláníte v současném policejním sporu?

hlasovalo: 12707 lidí

Před více než rokem jsme spolu dvakrát hovořili o riziku použití jaderných zbraní v Evropě. Byl jste tehdy velmi pesimistický. Z vašeho pohledu – nakolik se za rok změnila bezpečnostní situace v Evropě? A jde o posun spíše negativní, nebo pozitivní?

Bezpečnostní situace nejen v Evropě se od našeho posledního rozhovoru o jaderných zbraních jednoznačně zhoršila. A to velmi podstatným způsobem. Zvýšilo se rovněž riziko neočekávaného použití jaderných zbraní na území Evropy.

Vloni v březnu jsme ještě nic nevěděli o připravovaném provokativním cvičení NATO Saber Strike 2016, aktuálně probíhajícím v bezprostřední blízkosti hranic Ruska a kaliningradské oblasti na území Polska, Litvy, Lotyšska a Estonska. Cvičící technika po „spanilé“ jízdě Evropou tentokrát v Pobaltí zůstane jako součást „podpory NATO“ tomuto regionu.

Kdo je ing. Jaroslav Štefec, Csc.? Životopis ZDE

Ani zdaleka také nebyl znám rozsah migrační tsunami doslova a do písmene se řítící na Evropu, budoucností byly i teroristické útoky v Paříži a v Bruselu, samotném srdci EU a NATO. Sice už byla zřejmá organizační a bezpečnostní impotence nejvyšších orgánů EU, ale v průběhu roku 2015 a první poloviny roku 2016 se ukázala v plné nahotě.

Migrační krize během uplynulého roku odhalila rovněž absolutní závislost NATO na USA. Odmítnutím žádosti o pomoc při zvládání migrační krize hraničním zemím Schengenu se velení Aliance v podstatě postavilo proti vlastním členům a dalo jasně najevo, čí zájmy v Evropě zastupuje.

Konkrétní hrozby, které vypluly na povrch v souvislosti s proudy migrantů bez potíží překonávajících vnitřní hranice EU, rovněž odhalily, že naprostá většina evropských zemí NATO nedisponuje až na výjimky armádami schopnými zajistit jejich obranu a územní integritu, a fakt, že tvrzení evropských politiků o klíčové roli NATO v zajišťování jejich bezpečnosti je jen obří lež.

Téměř nikdo nepředvídal triumfální návrat Ruska na globální scénu prostřednictvím půl roku trvající intenzivní kombinované letecké operace v Sýrii zahájené koncem září 2015. Nové zbraně, zejména inteligentní letecké pumy a výkonné střely s plochou dráhou letu, spolehlivost použité letecké techniky, nečekaně kvalitní logistické a organizační schopnosti ruské armády, nevídaná informační otevřenost celé operace a především rozsáhlá diplomatická aktivita vyvinutá Ruskem na její podporu a zajištění dosažených cílů zaskočily nejen většinu bezpečnostních analytiků a expertů, ale především způsobily bolení hlavy prakticky všem západním politickým představitelům včetně reprezentace USA.

Uvážlivá reakce Ruska na sestřelení letounu Su-24M tureckými stíhačkami navíc znamenala prakticky okamžité vyloučení tureckého letectva z účasti na syrské kampani, což byla pro Turky, do té doby beztrestně bombardující kurdské cíle na území Sýrie, poměrně tvrdá rána. Ruská opatření v podstatě znamenala de facto vyhlášení bezletové zóny nad podstatnou částí Sýrie a Rusové dali jasně najevo, že „na to mají“ rozmístěním protiletadlových a protiraketových systémů S-400, prostředků radiotechnického boje Krasucha-4 a nasazením nejmodernějších letounů Su-35S k ochraně bombardovacích misí nad územím ovládaným IS a jeho spojenci.

Ani Čína loni ještě nedávala zdaleka tak jednoznačně najevo, že hodlá USA zcela vytěsnit z Jihočínského moře; stejně tak jen málokdo čekal, že Rusko razantně zahájí remilitarizaci svých polárních oblastí a rozhodne o vybudování letecké a námořní základny na jednom z Kurilských ostrovů, o které vede letitý spor s Japonskem.

Dobře, ale to vše jsou vlastně konvenční vojenské „hrátky“. Proč se vlastně domníváte, že riziko použití jaderných zbraní v Evropě roste?

Mám pro to několik zásadních důvodů. Tím na první pohled nejméně důležitým, ale nejvíce viditelným jsou mediální aktivity. Donedávna bylo téměř umění najít i ve specializovaných časopisech byť jen zmínku o jaderných zbraních. Dnes se lze vcelku běžně setkat se články nejen o jejich odstrašujících vlastnostech, ale i s úvahami o potenciální výhodnosti jejich případného nasazení v lokálních konfliktech, s bagatelizací jejich následků atd. atd. Připadá mi to jako svým způsobem příprava lidí na jejich případné použití.

Jaderné mocnosti sice proklamativně snižují počty svých jaderných zbraní, ve skutečnosti je však pouze převádějí do nižších stupňů bojové pohotovosti nebo je modernizují. V průběhu roku 2016 zahájí například USA v Evropě rozmísťování modernizovaných původně neřízených jaderných pum B61 o ráži 0,3 až 340 kilotun, nyní vybavených systémem přesného navedení a Rusko jako reciproční opatření přisune ke svým západním hranicím raketové systémy Iskander.

Velkým problémem je zvyšující se počet příznaků faktického selhávání mezinárodního systému kontroly nešíření jaderných zbraní. Smlouva o nešíření jaderných zbraní (Non-Proliferation Treaty, NPT) byla základem jaderné bezpečnosti světa 46 let, od března 1970. Dnes její signatáři jen bezmocně přihlížejí jejímu faktickému zániku.

A konečně posledním důvodem je fakt, že Evropa sama sebe vmanévrovala do situace, kdy se stala de facto zbytečnou. S výjimkou Ruska nedisponuje zásadními zdroji surovin, a pokud ano, jejich těžba je utlumena natolik, že obnova by trvala i desítky let. S výjimkou automobilového průmyslu nedisponuje ani zásadními výrobními kapacitami a díky finanční krizi přestává být zajímavá i jako spotřebitelská oblast. Jako vojenský spojenec je naprosto nepoužitelná, protože evropské země nedisponují reálnou vojenskou silou. Není schopna bránit ani sama sebe a stává se vojensky i politicky pouhým balastem.

Tato situace je vysoce riziková, protože Evropa začíná být pro globální hráče zajímavější jako prostor pro investice do případné budoucí poválečné obnovy než jako ekonomicky silný partner v obchodních vztazích, sebevědomý vojenský spojenec při zajišťování světové bezpečnosti a hrozba pro případné agresory.

Selhávání mezinárodního systému kontroly nešíření jaderných zbraní? Jak to myslíte?

Ke smlouvě NPT se uprostřed studené války postupně připojilo celkem 189 států (včetně „oficiálních“ jaderných mocností), což je historicky nejvyšší počet signatářů jediné smlouvy. Mezi země, které smlouvu v době vzniku ani později nepodepsaly, patří tzv. „neoficiální“ jaderné státy (Indie, Pákistán a Izrael).

Historicky prokázala smlouva mnohokrát svou účinnost. Severní Korea, první a zatím jediná země, která od smlouvy v roce 2003 v plném rozsahu odstoupila, si tímto krokem vysloužila nejen ostré odsouzení na půdě OSN a tvrdé mezinárodní sankce, ale i (minimálně veřejné) odsouzení a pokárání ze strany svého hlavního spojence – Číny. Egypt v roce 2013 sice přerušil rozhovory o nešíření jaderných zbraní na Blízkém východě, od smlouvy však neodstoupil. Stejně tak je nadále signatářem smlouvy i Írán, který byl až do začátku roku 2016 cílem tvrdých sankcí USA a EU za aktivní jaderný program, údajně vedený snahou získat vlastní jaderné zbraně.

Smlouva NPT má množství slabin. Především je založena výhradně na konsenzu zúčastněných stran. Z jejího porušení nebo dokonce z odstoupení automaticky neplynou žádné sankce a je v podstatě nevymahatelná. Sankce proti státům, které ji nedodržují, jako v případě Severní Koreje nebo Íránu, jsou opět pouze otázkou konsenzu signatářů.

Ani jaderné mocnosti nedodržují úzkostlivě všechna její ustanovení (zejména v oblasti postupného jaderného odzbrojování). Toho využívají ekonomicky silné státy jako Brazílie nebo Jižní Afrika, které měly jaderné ambice již v minulosti a nijak zásadně se netají ani těmi současnými a říkají: „NPT je plodem studené války, která již skončila, a má koloniální a rasistický kontext. My ji sice hodláme dodržovat, ale okolnosti nás mohou dotlačit do situace, kdy ji prostě budeme muset vypovědět!“

K prvnímu (a podle všeho zdaleka ne poslednímu) závažnému selhání mechanismů této smlouvy došlo v okamžiku, kdy Saúdská Arábie získala bojově použitelné jaderné zbraně a know-how na jejich údržbu a použití od Pákistánu jako protihodnotu za spolufinancování jejich vývoje. Potvrdily se tak odhady expertů z přelomu desetiletí, že během pěti až deseti let můžeme očekávat, že se klub vlastníků jaderných zbraní potichu rozroste minimálně o Saúdskou Arábii, Írán, Turecko, Japonsko, Kanadu, Německo, Brazílii a Egypt.

Problém je také v tom, že svůj vliv ztrácí i MAAE, která nedokázala zabránit opakovaným ztrátám uranu, plutonia a dalších štěpných materiálů. Pro představu – k výrobě jaderné nálože o mohutnosti desetin až jednotek kilotun TNT postačuje (za předpokladu, že disponujete skutečně kvalifikovanými odborníky, příslušnými technologiemi a materiály) 2,5 kg curia 246Cm, 3 kg kalifornia 251Cf, z méně exotických materiálů cca 4,5 kg plutonia 239Pu nebo 5 kg vysoce obohaceného uranu 235U (to se významně liší od „kritických“ množství uváděných v populární literatuře). Ztracené množství štěpných materiálů, počítající se na stovky kilogramů, tak stačí k výrobě slušně ničivého jaderného arzenálu.

V současné době jsou tak na vysoce citlivém Blízkém východě minimálně dvě země vlastnící jaderné zbraně – Izrael a Saúdská Arábie. Velkou neznámou je Turecko, které je sice formálně jen „uživatelem“ tzv. sdílených jaderných zbraní USA v podobě jaderných pum B61, zásadní otázkou však je, zda nedisponuje i vlastním vysoce utajeným jaderným arzenálem stejného původu jako Saúdská Arábie. Některé signály tomu nasvědčují.

To chcete říct, že bez jakékoliv pozornosti médií a v podstatě i bez jakékoliv odezvy ze strany mezinárodního společenství dochází k vyzbrojování blízkovýchodních zemí – a jejich prostřednictvím možná i některých teroristických skupin – jadernými zbraněmi? Nezaznamenal jsem žádné odsouzení tohoto kroku, ani žádné mezinárodní sankce vůči Saúdské Arábii nebo Pákistánu. V čem to podle vás vězí?

Je to tak. Zatímco Írán čelil celých deset let tvrdým sankcím, aniž jaderné zbraně vlastnil, a Irák byl dobyt, zničen a rozvrácen kvůli pouhému podezření z jejich vlastnictví, vůči Saúdské Arábii žádné sankce použity nebyly a jen těžko kdy budou. Důvodů je hned několik.

Tak především Saúdská Arábie je nejbližším spojencem USA na Blízkém východě. Obě země velmi těsně spolupracují v politické, ekonomické i vojenské oblasti. Saúdové například v loňském roce předložili USA celou řadu velmi lukrativních nabídek na investice amerických firem v příštích pěti letech v oblasti infrastruktury, bankovních a technických služeb, stavebnictví, těžařství aj. v hodnotě stovek miliard dolarů.

Spojené státy recipročně deklarovaly připravenost dodat Saúdské Arábii přesně naváděnou munici k doplnění zásob vyčerpaných již několik měsíců trvajícími leteckými útoky v Jemenu. USA také poskytují protijemenské koalici, vedené Saúdskou Arábií, zpravodajskou a logistickou podporu. Ministerstvo obrany USA rovněž nedávno schválilo prodej 600 ks protiletadlových řízených střel Patriot v hodnotě 5,4 mld. dolarů a finalizují se také kontrakty na dodávky fregat a vrtulníků za téměř 3 mld. dolarů.

Ze stejných důvodů se dostává od USA „zvláštní ochrany“ rovněž Pákistánu, který sice není signatářem NPT, ale podílí se prokazatelně na šíření jaderných zbraní a technologií.

V médiích se začaly objevovat články o možnosti použít v Evropě, případně i jiných místech světa v případě války jaderné zbraně malé ráže, aniž by muselo dojít ke globální jaderné válce vedené strategickými raketami a bombardéry. Jak je to tedy s jadernými zbraněmi a jejich použitím v Evropě? Dokázal byste odpovědět na otázku, co by to pro Evropu vlastně znamenalo?

O tomto tématu se mi nehovoří úplně lehce. Vystudoval jsem totiž raketovou techniku se zaměřením na raketové komplety určené především k jaderným úderům. Měl jsem v té době prověrku „Přísně tajné, zvláštní důležitosti, zvláštní režim utajení“ a po listopadu 1989, v letech 1999 až 2005, jsem jako ředitel Národního úřadu pro vyzbrojování ČR dosáhl prověrky „Přísně tajné“; a jako člen Rady národních ředitelů pro vyzbrojování NATO stupně „Cosmic Top Secret Atomal“. Říká se, že některá tajemství by si měli nositelé těchto stupňů utajení vzít s sebou do hrobu. Přesto je hodně věcí, o kterých se můžeme bavit otevřeně už proto, že formálně platnost všech tří prověrek už pominula.

I když je vlastnictví potenciálních nosičů jaderných zbraní tehdejší ČSSR (letadel, raketových kompletů i dělostřeleckých systémů) minulost stará 27 let, mnoho věcí kolem jaderných zbraní se nezměnilo, stejně jako se nezměnily fyzikální principy jejich funkce nebo jejich ničivé účinky. Ty znám naštěstí jen z mnoha hodin instruktážních filmů a praktických nácviků ochrany, protože raketové zbraně vždy patřily k hlavním cílům, na které byly zaměřeny obdobné prostředky protivníka. Každopádně tyto informace spolu s výsledky některých cvičení stačily k tomu, abych se mnohokrát vzbudil uprostřed noci zcela zpocený a vyděšený sny o začátku jaderné války, podnícené ještě americkým filmem Den poté, originálním a varovným.

V 80. letech disponovala tehdejší AČR kapacitou pro 222 jaderných úderů na vojska NATO, jejichž použití bylo rozplánováno na několikadenní operaci v rámci celkem dvou jaderných úderů letectva, taktických a operačně-taktických raket, a dokonce i jaderného dělostřelectva. Mohutnost použitých náloží byla v rozmezí od jednotek do stovek kilotun. Sice se předpokládalo, že „naše“ jaderné údery budou dopadat výhradně na území protivníka, tehdy především Západního Německa, ale počítalo se i s tím, že druhá strana bude zatápět naprosto stejně nám.

Po skončení jednoho vojenského cvičení v roce 1987 jsem po jeho skončení stál před mapou se zákresy míst jaderných explozí, zahrnujících jak ty „naše“, provedené na území západní Evropy, tak ty „imperialistické“, které skončily na území tehdejší ČSSR, a běhal mi mráz po zádech. Celé území naší republiky bylo pokryto překrývajícími se kruhovými zónami rozrušení a „jazyky“ radioaktivně zamořeného území po směru vanoucího větru od celkem 176 jaderných úderů o mohutnosti od desetin kilotun po jednu megatunu. Na území Čech nezbylo jediné místo vhodné pro „normální“ život. Při těchto cvičeních se často nezvažovaly jaderné údery vedené strategickými silami SSSR, USA, Británie nebo Francie. Exploze desítek, spíše však stovek strategických termojaderných hlavic mohutnosti od 0,5 megatuny TNT výše nad administrativními centry Evropy, jak se eufemisticky říkalo hlavním městům (Praha měla v seznamu cílů strategických jaderných sil USA číslo 50), a dalšími strategickými cíli (v ČR např. sklady jaderné a termojaderné munice Javor) by znamenaly rychlou smrt desítek milionů lidí a takové narušení infrastruktury a psychiky vojáků i civilního obyvatelstva v celé Evropě, že by téměř okamžitě ukončily místní jadernou „miniválečku“.

Mezinárodní situace se za posledních téměř 30 let velmi radikálně změnila. Zanikly SSSR i Varšavská smlouva, jejíž většina členů, a dokonce i část zemí bývalého Sovětského svazu, se „přelily“ do NATO. Rumuni a Poláci to vzali z gruntu a stejně jako Dánové se zapojili do systému protiraketové obrany USA. Zavařili to nejen sobě, protože ze svého území udělali dobrovolně terč pro ruské preventivní jaderné údery proti těmto zařízením, ale zároveň i zemím střední a východní Evropy, protože jak bojové hlavice antiraket, tak hlavice „ničených“ raket budou v případě reálného konfliktu explodovat sice vysoko, ale přece jen nad našimi hlavami.

V rámci aliančního systému tzv. sdílení jaderných zbraní, jejichž vlastníkem jsou ovšem USA, je v Evropě umístěno a vyčleněno cca 150–200 kusů amerických taktických jaderných pum B61, které jsou umístěny v Belgii, Německu, Itálii, Nizozemsku a Turecku. Pro jejich použití jsou vyčleněny speciálně upravené letouny a udržovány posádky vycvičené v jaderném bombardování.

USA se likvidaci tohoto systému dlouhodobě brání, protože jim umožňuje udržovat legálně v Evropě sklady jaderné munice a vyčleňovat peníze na jejich údržbu a obnovu. Navíc většina těchto pum prochází v současné době modernizací, které z nich udělají nástroj chirurgicky přesných jaderných úderů malé mohutnosti. Spolu s přibližováním NATO k hranicím Ruska to generuje narůstající napětí mezi USA jako hlavním představitelem Aliance a Ruskem jako hlavním představitelem SNS. Ocitáme se díky tomu jako Evropa v paradoxní situaci. I přes 30 let dalšího vývoje termojaderných hlavic strategických pozemních i ponorkových raket a střel s plochou dráhou letu nám dnes v Evropě opět hrozí daleko spíše válka za použití jaderných zbraní malých ráží podobná té, kterou jsem zažil (naštěstí) jen jako cvičení než výměna strategických termojaderných úderů mezi Ruskem a USA. Stále více také hrozí možnost, že se k jaderným zbraním dokážou dostat některé teroristické skupiny, nejspíše za podpory Saúdské Arábie nebo Pákistánu a mohly by se pokusit jejich použitím vyvolat jaderný konflikt.

Válka relativně velké intenzity za použití jaderných zbraní může vzniknout v Evropě v podstatě kdykoliv. Rusko, které se obává překvapivého „preventivního“ jaderného úderu ze strany USA, v případě bezprostřední hrozby tohoto útoku použije své strategické jaderné zbraně nikoliv nejprve k odplatě, ale především k eliminaci protiraketové obrany USA (PRO) a zajištění účinného průniku vlastních raket a dalších nosičů jaderných zbraní. Prvními na ráně jsou logicky prostředky PRO v Evropě – přehledové a naváděcí radarové systémy a odpalovací zařízení antiraket bez ohledu na to, zda pozemní nebo námořní. Ruské vedení si je vědomo, že pokud USA budou vědět o existenci možnosti eliminace PRO zaměřené na likvidaci ruských raket mířících na USA a k Norsku, budou váhat s provedením jaderného úderu strategickými silami proti území Ruska i v případě, že dojde k použití jaderných zbraní (včetně amerických) na území Evropy. V sázce je tentokrát příliš mnoho.

Další úder by zřejmě dopadl na síly NATO v Pobaltí, především na letiště, vojenské základny, sklady a prostředky jaderného napadení a vedl by k likvidaci jejich bojeschopnosti. Jedním z cílů by bylo zřejmě i Turecko a ostatní státy, které mají na svém území rozmístěny již zmíněné americké jaderné pumy. V tomto střetu, ať už by dopadl jakkoliv, by poraženou stranou byla Evropa s desítkami milionů mrtvých, s radioaktivně zamořeným územím a totálně zničenou infrastrukturou. První obětí jaderných výbuchů na kilometry daleko by totiž byla veškerá elektronika, bez níž si dnes nedovedeme svůj život ani představit, dopravní infrastruktura a sklady zboží a potravin, což by vedlo v podstatě během jediného dne k totálnímu kolapsu společnosti, protože evropské země nemají armády vycvičené a připravené v případě potřeby převzít roli distributorů pomoci (potravin, léků, lékařů apod.) spolu se zachovanými složkami policie udržujícími pořádek.

Nevím, jestli tohle je budoucnost našeho světadílu. Ale spolu s migrační krizí by jaderná válka v Evropě byla smrtícím koktejlem znamenajícím zánik naší civilizace, jak ji známe. Mám bohužel pocit, že nás k tomuto konci někdo postrkuje. Pevně věřím, že nakonec rozum zvítězí a evropské státy se dokážou dohodnout a vzepřít se těmto objektivně existujícím tlakům. Koneckonců koncept Evropské unie je svým způsobem úžasným dílem. Byla by škoda přijít jak o něj, tak o Evropu.


 

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

autor: Martin Huml

Bety.cz - magazín nejen pro mámy - horoskopy, recepty, diskuse, soutěže

Bety.cz TESTOVÁNÍ - Testujte s námi nové produkty či služby a o své názory a doporučení se podělte s ostatními čtenářkami Bety.cz.

Prostřeno.cz - recepty on-line - vaření, recepty, gastronomie

reklama
Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Co se syrskými sirotky? Senátorka Emmerová přichází s převratným návrhem, ze kterého budou jásat homosexuálové. Šojdrová jistě ne

7:15 Co se syrskými sirotky? Senátorka Emmerová přichází s převratným návrhem, ze kterého budou jásat homosexuálové. Šojdrová jistě ne

ROZHOVOR S poněkud kuriózním nápadem na integraci padesáti syrských sirotků přichází i senátorka Mil…