Cena emisních povolenek se za poslední rok zdvojnásobila a letos poprvé od jejich zavedení v roce 2005 překročila 60 eur (přes 1500 Kč) za tunu. Jak je na tento vývoj český průmysl připraven a jak se na jeho výkonu může podepsat?
Co chcete od příští vlády nejvíc?Anketa
Podle ohlasů ze strany průmyslu se zdá, že to naše manažery hodně překvapilo. Což zase na straně druhé nutně překvapuje ty, kdo sledují situaci. Protože popravdě – o tom, že ceny povolenek porostou a že tento růst by mohl být v roce 2021 opravdu výrazný, se jaksi obecně vědělo. To je konec konců dané jejich celkovým mechanismem.
Ale je fakt, že ještě nedávno grafy vývoje cen povolenek končily na nějakých 40 eurech za tunu a bohatě to stačilo. Ten skok je opravdu velký. Bylo by velmi chybné ho považovat za něco, co spadlo z čistého nebe. Spíše možná vedení našeho průmyslu a energetiky nevzalo v potaz řadu známých skutečností.
Jaké jsou tedy důvody tak prudkého růstu?
Odchodem Británie z Unie a z EU ETS (EU Emissions Trading Scheme) došlo ke skokovému snížení množství alokovaných povolenek. Britská ekonomika přitom patřila k těm, které díky velkému pokroku v omezování emisí stála tradičně na straně prodávající. Odchod Británie proto měl dopad na množství k obchodování nabízených povolenek. První fáze poklesu byla možná částečně eliminována obecným poklesem tlaku na povolenky, jak byl spojen s koronavirovou krizí, ale tento brzdící efekt rychle odpadl.
Tím se dostáváme k druhému určitě zaznamenání hodnému podnětu. A zase platí, že nejde o překvapení. Krize vyvolaná pandemií je velmi specifická a určitě bude vyžadovat pečlivé prozkoumání a analýzu. Nicméně její podstata je poměrně zjevná – z externích důvodů došlo ke skokovému omezení produkce na různě dlouhou dobu, došlo k drastickému přerušení distribučních a logistických kanálů. Zároveň ale spotřebitelsky důležité státy za cenu růstu zadlužení přinejmenším částečně nebo i velmi výrazně kompenzovaly občanům pokles příjmů. Takže dopad na produkci byl obrovský, dopad na kupní sílu podstatně menší. To vyvolalo velkou poptávku, růst spotřebitelských cen a řadu dalších efektů. Prudký růst produkce po jejím předchozím umělém umrtvení vyvolal mimořádnou poptávku i po povolenkách.
Kdybych to měla shrnout. Všichni asi věděli, že ceny povolenek porostou, většina také předpokládala, že ve srovnání s minulostí porostou velmi rychle, ale jen málo lidí dokázalo odhadnout správně i tu dynamiku růstu.
Určitě každého zajímá, jaký bude další vývoj cen. Co se dá v tomto směru očekávat?
Jde o to, zda jsme na vrcholu současného cenového výkyvu, nebo zda ještě porosteme. Řada odborníků odhaduje další růst, zaregistrovala jsem názory, že lze očekávat i 85 eur za tunu. Zároveň se ale zdá, že již ve střednědobém výhledu by se tlak na cenu měl zmírnit. Že by se tuna znečištění dostala znovu někam do pásma kolem 30 eur není tak úplně pravděpodobné, ale že oproti stavu nad 60 eur nebo dokonce kolem 85 eur dojde na nějakou dobu k poklesu, to je hodně pravděpodobné. Co bude zajímavé, to budou dopady propojení EU ETS a obdobného systému švýcarského a nově vznikajícího systému britského. Ale to je těžko odhadnutelné.
Psali jsme:
To, že se za znečištění ovzduší jako veřejného statku musí platit, asi zpochybnit nelze. Není ale ta míra sankcí, jimiž emisní povolenky de facto jsou, příliš progresívní? Hrozí zhoršením ekonomik některých členských zemí EU včetně Česka? Co o ceně emisních povolenek rozhoduje?
Říkáte, že ten systém zpochybnit nelze, ale přesto právě tohle občas zaslechneme. Kdyby to byly pivní facebookové výkřiky, samozřejmě bych se nepodivovala, ale taková systémová zpochybnění jsou někdy slyšet i od lidí s ekonomickým vzděláním, od některých politiků a z dalších překvapivých míst. Můžeme občas slyšet, že povolenky jsou plodem zelené ideologie a podobná skutečně povšechná odsouzení. To jsou z ekonomického hlediska strašné nesmysly.
Na tragédii obecní pastviny není nic zeleného, je to prostě ekonomická metafora popsaná Garrettem Hardingem a samozřejmě platí i pro vypouštění exhalací. Pokud nebude regulace znečištění, každý producent bude vypouštět všechny kouře a odpady bez jakéhokoliv omezení, protože to je nejlevnější a z jeho pohledu nejvíce efektivní postup. Jde o maximalizaci zisku. Nic na tom nezmění vědomí, že dopady na prostředí a životy ostatních lidí mohou být tragické. Ta úvaha bude znít zhruba takto: Nemohu se omezit, protože bych oproti ostatním byl v tržní nevýhodě vyšších nákladů. I když se já omezím, k devastaci dojde stejně a dokonce stejně rychle, protože budu vytlačen z trhu levnější konkurencí, takže exhalace, které by vznikly v mém provozu, budou vytvořeny jinde.
Můžeme to považovat za cynické, ale vezměme jako fakt, že tak se lidé chovají. Máte tedy naprostou pravdu, že znečištění musí mít definovanou cenu, protože jinak bude nutně pouze růst.
V Česku ale vidíme dost velkou nedůvěru k omezování exhalací a k ekologii celkově, nemáte ten pocit?
Je zvláštní, že veřejné mínění v České republice je v tomto směru docela ležérní. Přitom máme historicky velmi špatné zkušenosti se znečištěním a jeho dopady. Severní Čechy, severní Morava, Praha – to všechno byly ještě před třiceti lety regiony s extrémně špatným vzduchem a projevovalo se to i velmi konkrétně na opravdu mimořádně nízkém věku dožití obyvatel. V naší oblasti bylo zcela běžné, že se lidé dožívali o deset, dvanáct let nižšího věku než v západní Evropě. Takže my nemáme sice takové dramatické zážitky, jako byl Velký londýnský smog na začátku padesátých let nebo tragická série smogových situací v Porůří v sedmdesátých letech, ale přesto by se dala v tomto směru očekávat větší ostražitost.
Není to prostě tím, že se lidé bojí o práci? Není vývoj cen povolenek natolik prudký, že regulace, která byla nastavena v Evropské unii, má neblahé dopady na průmysl a ekonomiku?
Je třeba říct, že to je naprosto legitimní úvaha, protože cena povolenek je sice v určitém smyslu slova tržní, ale ve skutečnosti je to kombinace dominantních regulatorních prvků a trhu. A jak víme z mnoha pokusů reformovat socialistické hospodářské systémy, tak od určité míry regulace ztrácí trh smysl a chová se spíše perverzně než racionálně. Přesněji řečeno se v deformovaném prostředí stává perverzita nejracionálnějším způsobem chování.
Pokud se podíváme na regulatorní rámce, které předurčují směřování cenového vývoje, tak to je postupné snižování množství povolenek, tedy snižování povoleného objemu produkce exhalací, který je možné získat, potom je podstatné postupné vyřazování různých odvětví ze skupiny vyvolených, kde je emise producentům přidělována. Čili klesá podíl povolenek, které jsou předány přímo producentům, roste naopak procentuální podíl na celku u těch, které jsou uváděny na trh a prodávány. Je zde také vliv skutečnosti, že přibývá chemických látek či sloučenin, na které je nutné povolenky mít. A skutečně se zdá, že kombinace těchto tří faktorů je nastavena v rámci Unie poměrně agresivně a hrozí nevratným poškozením industriálních schopností kontinentu.
Ze zemí Evropské unie pocházelo v roce 2019 už jen sedm procent lidmi vypuštěného CO2. Na celkové světové emise tak bude mít zanedbatelný vliv, jestli státy EU přestanou vypouštět oxid uhličitý za deset let, nebo v roce 2050. Jaký ale bude mít vliv bruselský plán Green Deal na konkurenceschopnost EU ve srovnání s ostatním světem?
Na to vám každý klimatolog odpoví, že každé snížení je podstatné. Ale do toho bych nerada zabíhala, to je otázka jiné odbornosti a neumím to posoudit. Ale otázka konkurenceschopnosti je ekonomicky důležitá a tady jsme již v mé oblasti. Nebudu rozebírat to, co se nazývá Green Deal po jednotlivých položkách, protože to bychom tady byli hodně dlouho a vznikla by kniha. Ale i v obecné rovině je zde několik věcí, které unikají pozornosti.
Důležité je, že kritici směřují svoji pozornost pouze k novým nákladům, ale pomíjejí benefity procesu.
Ironicky se zeptám: A ony nějaké jsou?
Výrazný je technologický pokrok. Tam vidíme podobný efekt, jaký například zcela devalvoval všechny historické odhady o tom, kdy dojde ropa. Před nějakými 130 lety se předpokládalo, že éra ropy končí, protože dochází surovina. Lidé šířící podobná prohlášení si prostě neuměli představit, že se bude vrtat hlouběji a jinak. Technologický pokrok je ale obrovský ekonomický akcelerátor. Namátkou větrné elektrárny na pevnině pracovaly před dvaceti nebo pětadvaceti lety s obvyklým využitím deseti i méně procent dostupné energie větru, potenciální výkony, což je vlastně instalovaný výkon, byly pod 1 MW. Nyní se vyrábějí pro pevninské využití turbíny kolem 10 MW schopné zužitkovat přes třicet procent dostupné energie větru. Offshore turbíny na moři se blíží účinnosti 55 procent a potenciální výkony stoupají nad 15 MW. Fotovoltaika zaznamenala ještě větší progres a nynější panely jsou naprosto něco jiného než technologie staré deset let. A to jak účinností, tak i energetickou náročností na výrobu. Tento technologický pokrok mění matematiku cirkulární ekonomiky v její prospěch a samozřejmě přináší i řadu pozitivních změn vysloveně finančních. Takže vedle nákladů je třeba také kalkulovat benefity.
Další moment: Ještě dnes běžně čteme, že panely a použité vrtule větrných turbín nelze recyklovat. To už také není tak úplně pravda. Kdo trochu sleduje situaci, ten vidí, že prakticky každý měsíc se objevují nové postupy a nové technologie, které zlepšují celkovou bilanci obnovitelných zdrojů.
To je zajímavé, ale není to jen zlepšování něčeho, co je chybné z podstaty?
Ekonomicky určitě ne. Pokud klesají díky technologiím náklady a rostou výnosy, mění se celková efektivita. To jsou základní vztahy. U nás platí, že jak ten první moment, tak i druhá zmíněná skutečnost nebyla ve veřejné diskusi nijak zohledněna. Tam se používají dvacet let staré argumenty. Tím chci říct, že když se na některé polemiky kolem Green Deal člověk dívá, mohl by propadat depresi, že skupina šílenců z Bruselu se rozhodla zabít evropskou ekonomiku. Tak to přece jenom není. Pokud hledáme nějaký vzorec pro zjištění efektivity, tak vedle nákladů musíme kalkulovat také výnosy, jinak dojdeme k nesmyslům, které často slyšíme nebo čteme v našem veřejném prostoru.
Tím nechci říkat, že Green Deal je Písmo svaté a nad něj není – to určitě nikoliv a o reálnosti některých zadání se dá skutečně úspěšně pochybovat. Ale dělat z toho konec světa je hloupost.
Hospodářská komora ČR konstatovala, že odklon od uhelných zdrojů musí odrážet ekonomickou realitu a stát musí zajistit takový energetický mix, aby nedocházelo v dalších letech k výraznému nárůstu cen elektřiny a tepla a ztrátě konkurenceschopnosti tuzemské energetiky. Jak by v Česku, které ale nedisponuje přírodními podmínkami jako jiné státy, měl takový energetický mix vypadat, abychom si zajistili budoucnost bez výraznějších ekonomických otřesů?
Jakékoliv rozhodovací procesy by měly reflektovat ekonomickou realitu, to je absolutní základ. Několik postřehů k tomu.
Hospodářská komora má samozřejmě určitý zájem na statutu quo, což prostě plyne ze samotné podstaty té organizace a členského systému. Nicméně já ty obavy z prudkého zdražování energií chápu a je třeba je brát přiměřeně vážně. Nejde nad tím mávnout rukou. Naše především průmyslová struktura je energeticky náročná a zdražení energie o XY procent má na nás větší vliv než třeba na Itálii nebo Španělsko. Je třeba být ve střehu a včas křičet.
Co se přírodních podmínek a obnovitelných zdrojů v České republice týká, souhlasím – nejsme zdaleka v ideálním postavení. U fotovoltaiky jsou možnosti omezené a pokud nedojde k zásadnímu technologickému skoku, bude pro nás vždy jen lokálním doplňkovým zdrojem. Vítr je o něco lepší, ale pokud někdy pokryjeme desetinu spotřeby, bude to hrana našich možností.
Evropský komisař pro vnitřní trh Thierry Breton varuje před urychleným odchodem od jaderné energetiky, protože bez ní prý není možné dosáhnout klimatických cílů do roku 2050. Zatímco v jeho zemi – Francii – představuje jádro 70 procent veškerých energetických zdrojů, v Německu do konce příštího roku odpojí veškeré jaderné zdroje. Je pro Česko vůbec myslitelné, že by jeho průmysl a ekonomika mohly do budoucna fungovat bez jaderné energie? Co by ji časem mohlo nahradit, pokud to lze?
Myslitelné to není. Uhlí se chceme zbavit, to je jisté – ostatně, i kdybychom nechtěli, tak nám nic jiného nezbývá. Oproti okamžiku, kdy budeme na dně zásob energetického uhlí, jsou termíny konce uhelné energetiky, jak je definovala vláda, pouze o deset, dvacet někde možná o třicet let dříve. To ve skutečnosti není podstatný rozdíl. A vozit palivo do elektráren z daleka je drahé, navíc hnědé uhlí není klasická komodita. Ohromně se liší složením. Když máte vybavení na spalování uhlí z dolu A, nemůžete jen tak koupit ve výprodeji tisíc vlaků uhlí z lomu B a sypat ho do kotle. Takhle to nefunguje.
Nevidím reálně jinou cestu, než jádro jako základní pilíř naši energetické koncepce. Jádro je bezemisní, není cirkulární. Přináší určitá bezpečnostní rizika, ale myslím, že zvládnutelná. Přináší velký problém vyhořelého paliva. Ale pokud chceme být energeticky soběstační, což je – alespoň se to zdá – nějaký společný motiv v podstatě celé politické scény, pak toho lze dosáhnout jedině přes jádro.
Česká republika nemá způsob, jak za současného technického poznání jádro nahradit jinak než dovozem elektřiny. Ta otázka ovšem zní, kdy bude dovoz reálné řešení. Dnes by to ještě možná šlo, ale v příštích desetiletích, kdy se mnoho zemí kolem nás zbaví řady zdrojů, mi to ve skutečnosti nevychází jako možné. Problém není ani tak celkový objem, ten problém je stabilita systému. Někdy ve vzdálenější budoucnosti, pokud se podaří uskutečnit ambiciózní evropské plány v oblasti obnovitelných zdrojů a ukládání energie, by výsledkem měl být stav relativního stabilního dostatku poměrně levné energie v rámci kontinentu. Ale od toho jsme desítky let daleko. Dejme tomu padesát, ať řeknu nějaké číslo. Což je doba, na kterou potřebujeme řešení, a tím řešením už nebude uhlí, ale ještě tím řešením nebudou obnovitelné zdroje.
Šéf automobilky Škoda Auto Thomas Schäfer ohlásil před pár dny konec Fabie Combi. Krátce nato dal průchod svému rozhořčení, když označil za šílené zdražení, k němuž bude muset dojít v důsledku zavedení chystané emisní normy Euro 7. Cena Fabie vzroste nejméně o šest tisíc eur, čímž by se její cena přiblížila půl milionu korun. Podle Schäfera by pak výroba aut třídy Fabie přestávala dávat automobilkám ekonomický smysl. Pokud se hrozba zavedení Euro 7 naplní, jaká bude budoucnost těch, co jsou na vozech ceny Fabie závislí, ale i tahouna české ekonomiky mladoboleslavské Škody?
O Škodu se nebojím o nic více, než bych se o ni obávala bez otázky Euro 7. To prostředí je pro všechny stejné, zasahuje všechny automobily podobně tvrdě. Otázka je, zda Euro 7 představuje reálný koncept, nebo ne. Zase zopakuji, nechci se řadit mezi příslušníky různých profesí, kteří se vyjadřují vždy a ke všemu, aniž by měli i jen minimum odbornosti v dané oblasti, takže nehodlám hodnotit reálnost normy. Z ohlasů odborných kruhů lze soudit, že ta norma se vymyká současným technickým možnostem, ale to se říkalo postupně o všech. Nicméně je zjevné, že drahá cesta k jejímu splnění už byla automobilkami – Škoda není jediná – vyhodnocena jako neefektivní vzhledem k očekávanému přechodu k elektromobilitě. Na druhou stranu očekávám, že výsledkem bude kompromis a nějaká dohoda mezi autoritami a automobilkami, která umožní pokračování produkce plné nabídky vozů po dobu, kdy to bude potřebné.
Česko bylo tradičně silné ve strojírenství. Dá se v této svým způsobem převratné době určit, která průmyslová odvětví se na nejbližší desítky let jeví jako nejperspektivnější a v nichž bychom měli na evropských či světových trzích šanci se prosadit?
To je strašně těžká otázka. Je zde koncept Průmyslu 4.0, ale vždycky v těchto věcech zapomínáme na některé okolnosti. Mimo jiné na váhu politických rozhodnutí.
My se například nyní na Jihočeské univerzitě zabýváme výzkumy vztahů mezi cenami primárních surovin, sekundárních surovin, tedy druhotných surovin vzniklých zužitkováním odpadu, a mezi cirkulární ekonomikou a jejím podílem na výrobních řetězcích. Tam mají velký vliv samozřejmě ceny, další vliv pak regulatorní opatření a normy. Viz ono Euro 7, což je ale trochu specifický příklad. Nicméně v rámci oněch výzkumů samozřejmě vyvstává otázka ochrany vnitřního trhu skupiny zemí, dejme tomu Evropské unie a přidružených států, před dovozy z destinací, ve kterých producenti nemusejí nést tak vysoké náklady ochrany životního prostředí. To je podle mého téma příštích desetiletí.
Jinými slovy – pokud bude chtít být Unie důsledná v naplňování svých ekologických cílů, pak nezbude než od obchodních partnerů požadovat směřování k cílům podobným nebo identickým. A pokud k tomu neprojeví vůli a neponesou příslušné náklady, pak existuje jediná cesta, totiž ekologická ochranná cla.
A teď jsme u vaší otázky. Pokud k tomu dojde, může to znamenat po letech deindustrializace Evropy jako kontinentu její opětovnou industrializaci. Což by z jakékoliv současné odpovědi na tu otázku dělalo cár papíru. Takže odpovím takto: určitě nebude pokračovat odliv průmyslové produkce a když vynecháme tradiční energetiku, tak není důvod předpokládat, že by se měnily poměry tvorby domácího produktu. Změny budou spíše uvnitř jednotlivých průmyslových oborů, kde bude docházet k přelévání a restrukturalizacím, ale nemyslím, že bychom měli čekat něco jiného než rychlé pokračování automatizace a robotizace.
Dnes již například existují v metalurgii technologie, které jsou ekologicky velmi přijatelné. Potřebují ale přiměřenou cenu elektřiny. Což jsme zase u jádra. Já jsem skutečně přesvědčena, že právě jádro se nám vrátí jako kontinentální téma, protože bude jedinou přijatelnou odpovědí pro příštích několik desítek let.
Jak si stojí naše země z hlediska cirkulární ekonomiky, tedy konceptu oběhového hospodářství, které se stává nedílnou součástí udržitelného rozvoje?
Nejme žádný světový lídr, ale v řadě jednotlivých dílčích oblastí si vedeme velmi dobře. Například co se týká elektroodpadu, nejsme na tom zle, tradičně papír, sklo, to jsou naše vcelku silné stránky. Co je podstatné – zlepšujeme se, ten vývoj pokračuje a ukazuje se, že když se postupuje uvážlivě, lze dosahovat zlepšení. Na druhé straně jsme si v dávnější minulosti vyjednali řadu výjimek pro některá odvětví, což se nám teď trochu vrací – třeba naše energetika získávala povolenky přidělováním až do roku 2019, což je tuším o šest let déle, než ve většině ostatních zemí. Nicméně zle na tom nejsme, skvěle také ne.
Pojďme k tomu, jak v poslední době český stát hospodaří. Má nás děsit jeho rostoucí zadlužení, nebo si můžeme říct při pohledu k sousedům do Německa, které letos očekává rekordní schodek 240 miliard eur, že taková je momentálně situace i v jiných zemích?
Nemusí nás děsit celkový dluh, ten zatím není nebezpečný. Bát bychom se měli dynamiky jeho růstu – ta je strašidelná. Dívat se na dluh Německa a uklidňovat se tím, že je v poměru k HDP podstatně větší, to je omyl. Německo je jiná váhová kategorie. My boxujeme v muší váze, Německo v těžké. Německo je euro, koruna je proti tomu křehká květinka.
Odpovím krátce, protože by to bylo na sérii přednášek. Mějme strach, protože bude třeba platit. Neděsme se však, protože pokud budeme zodpovědní a rozumní, není důvod, abychom tu situaci nezvládli. Konat je nicméně třeba rychle a rázně, ochota trhů půjčovat levně oné malé zemi uprostřed Evropy není nijak velká a platíme za náš dluh v posledním roce o hodně více než i daleko zadluženější země eurozóny. S tím musíme zabojovat a zlepšit naši fiskální disciplínu i pověst na trzích.
Vidíte před blížícími se parlamentními volbami nějaký politický subjekt, jehož představy a plány ekonomického rozvoje země považujete za racionální a připravené na výzvy, které Česko nejen s ohledem na zelenou dohodu pro Evropu čekají?
Nechtěla bych vyjadřovat nějaké politické názory a hodnotit programy politických stran. Vidím řadu racionálních věcí a návrhů řešení – některé v tradičním rozlišení pravicové, některé levicové. Vidím však také mnoho naprostých nesmyslů a ekonomicky nepochopitelných návrhů, kterým při vší snaze nerozumím, nevidím v nich racionální základ. Jeden kolega ekonom například nedávno napsal článek o tom, že jistá strana má v programu zákaz inflace. Tak takové věci mám na mysli.
Jedním z témat voleb je i bydlení, a to i proto, že v rámci EU je Česko ve špičce, co se týče růstu cen bytů. Nedoutná právě tady velký sociální problém? Lze s tím vůbec něco ve stávající ekonomické situaci dělat?
Ten problém doutná, a pokud nedojde k řešení, tak se vyvalí způsobem, který bude společensky i ekonomicky velmi nákladný. Určitě by bylo levnější ho řešit i za cenu mimořádných investic ze strany státu do podpory výstavby. Což je jeden ze způsobů, jak zasáhnout. Samozřejmě tomu někdo řekne neomarxismus, ale já to beru ekonomicky – jestli nyní vynaložím – dejme tomu, skutečně od boku říkám – 20 miliard, abych otupila ostří problému a získala čas na jeho postupné zvládnutí, je to lepší, než když ten problém nechám dál bobtnat a za dva, za tři roky mne bude stát těch miliard sto.
Je reálné, že by některé politické síly zasáhly proti vlastnictví druhé a další nemovitosti dramatickým zdaněním či jinak?
Co se týká zdanění nemovitostí, tak obecně platí, že majetkové daně jsou v České republice velmi nízké, v podstatě marginální. Pokud vím, tak nikdo nehovoří o nějakém mimořádném růstu zdanění nemovitostí využívaných majitelem k vlastnímu bydlení. Což kdybychom se třeba chtěli dostat na úroveň Spojených států nebo Británie, museli bychom tuto položku zvýšit mnoho a mnohonásobně oproti současnosti. Ta diskuse v našem veřejném prostoru ale byla o druhých, třetích a dalších nemovitostech ke stejnému účelu. To je trochu jiná disciplína, to je zdanění investice, zdanění úspor. Zase platí: Bylo by to na přednášku, ale je to racionální myšlenka, kterou podle politického přesvědčení a výpisu z katastru bude někdo považovat za marxistickou, druhý za správnou. Mělo by to řadu dalších efektů, řadu dopadů na trh s nemovitostmi, s nájemným a podobně. Mnohé by byly pozitivní, některé negativní. Nicméně opakuji: Ekonomicky to není nesmysl, naopak je to racionální věc a jedna z možných cest.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jiří Hroník
