Před několika dny vzbudila pozornost divadelní hra Vaše násilí, naše násilí uvedená v Brně, v níž Ježíš znásilňuje muslimku. Je tohle akceptovatelné umění, nebo už je to za hranou?
O divadelním představení v Brně toho bylo hodně řečeno ze všech stran. Bezpochyby jde o urážku náboženského cítění, jeho symbolu, ba co víc, autor, zdá se, staví křesťanství, na jehož zásadách se naše evropská civilizace vyvinula, do pozice násilníka vůči jinému náboženství, islámu, aby jaksi řekl, jste to vy, křesťanské země, které se vůči jinému náboženství chovají násilně. Šmahem popřel nejen staletí útoků islámských států na naši křesťanskou civilizaci, která se mnohdy jen tak tak ubránila pohlcení, ale i dnešní realitu, kdy případy násilí islámských radikálů, ignorace, snahy vytlačování a překrývání našich životních hodnot, vytvářených po staletí, směřují k faktickému převzetí politické moci v Evropě a k zavedení zákonů středověkého násilí.
O to více je v tomto kontextu závažné hanobení státního symbolu, vlajky, ke které by měl mít každý loajální občan tohoto státu úctu bez ohledu na politickou barvu. Ne nadarmo se vlajkou přikrývali padlí, naposledy v srpnových dnech roku 1968, jako poslední pocta, která se jim mohla dát. Byla vždy v čele odporu, když o něco šlo, byla nedílnou součástí, symbolem bojů za naši státní suverenitu. A pak tu vlajku někdo degraduje, promiňte, na dámskou vložku? Ale státní moc spí, třebaže jeden z jejích nejzákladnějších symbolů je hanobený. V tom případě je akce „Slušných lidí“ o to více ospravedlnitelná. Jsou věci, které se nedělají, ke kterým nelze mlčet. Ortodoxní komunisté náboženství nenáviděli, říkali tomu „opium lidstva“. Paradoxně sami naplňovali svojí ideologií toto vyjádření víc než vydatně. Na druhou stranu po počátečních represích, pokusech náboženství zbavit jeho síly přešli k pragmatičtějšímu vztahu, kdy ho na nižší společenské úrovni začali více či méně tolerovat. Mnoho komunistů chodilo zároveň do kostela a na schůze, konaly se svatby v kostele, zejména pohřby se, až na výjimky, bez faráře neobešly.
Kardinál Duka se proti hře ostře vymezil s tím, že si v ní dovolili více než komunisté a nacisté, Evropa se podle něj dostala do totálního chaosu a nacházíme se v nejhlubší krizi demokracie. Co říkáte na jeho slova?
Chaos v Evropě na západ a sever od nás už je dostatečný. Mocenské složky některých států rozvrácení pořádku, ochranu původních obyvatel a eliminaci násilí ze stran přistěhovalců už nezvládají. Není třeba dávat příklady, objeví se to i v našich médiích, ale co se mediálně ignoruje, je fakt, že jsme zatahováni do válečných konfliktů mimo naši zemi, které jsou zcela stranou našich bezpečnostních zájmů, které ani nejsou posvěcené OSN. Stáváme se součástí válečného úsilí směřujícího na východ, dovolujeme přejezdy cizí vojenské techniky, aniž jsme smluvně k tomu nuceni. Necháváme si sami ukusovat naši suverenitu. Jeden příklad za všechny: Reportérka Seznam.cz se při natáčení reportáže o konvoji dostala na vzdálenost cca 100 metrů od konvoje a byla americkým vojákem se zbraní v ruce vykázána pryč. Nestačilo jedno gesto, následovalo ještě jedno a další. Sama to okomentovala slovy, že „američtí vojáci už nejsou přívětiví“.
K vojenskému konvoji patří dle smluv vlastní ochrana, ale v nevojenských záležitostech spadá jejich jednání pod jurisdikci ČR. V případě nutnosti je potřeba součinnosti české policie. V tomto případě byl namístě i český policista, který měl situaci posoudit, řešit a cizího vojáka odkázat do patřičných mezí. Bohužel, telefonoval obrácený zády k místu, které měl zajišťovat. Situace zřetelně ukazuje, jak si cizí voják osobuje právo rozhodovat o občanu této země. A média? Nic. Žádné palcové titulky! Jediný palcový titulek napsalo protektorátní Forum 24: „Americký konvoj projel Českem a nic se nestalo. Takže dobrá zpráva“. Závěr článku nemůže nikoho nechat na pochybách, ne, že se nic nestalo: „Nyní, kdy odpůrci na konvoj neútočí, protože je mnohem více lidí na straně českého členství v NATO, je průjezd amerických vojáků už naštěstí normální věcí.“ Stalo se. Lidé si zvykli?
Psali jsme:
Ve Švédsku, kde jste řadu let žil, zavádějí podivuhodné novinky. Dočetl jsem se, že tam partneři musí mít vzájemný souhlas předem, pokud chtějí provozovat sex, nejlépe pak písemný. Na druhé straně odtud přicházejí zprávy o zvýšeném počtu znásilnění ze strany lidí, kteří do Švédska přišli odjinud a z hodně odlišných kultur. O čem to svědčí?
Ve Švédsku jsou v posledních letech vždycky „trochu napřed“. Dříve se to říkalo o SSSR, kde zítra znamenalo včera. Na švédském příkladu je možné si udělat představu, jak se státní moc podvoluje situaci, kterou jim vnutilo islámské radikální náboženství. Nařízení o vzájemném souhlasu samo o sobě postrádá smysl, protože v praxi není doložitelné, jde vždy o tvrzení, tak bych to bral jako výkřik do tmy, takové byrokratické nařízení bez faktických dopadů. Švéd takové nařízení nepotřebuje a přistěhovalci to nečtou, většinou nerozumí. Nedávno vydal švédský stát příručku „Jestliže přijde krize nebo nastane válka“, kde se již neobrací na švédské občany, ale na obyvatele Švédska. Celkem vzato je příručka vlastně o ničem, o tom, že si máme udělat zásoby atd. atd., jak se chovat při atentátech, napadení státu atp. Lidé se stejně zařídí podle svého rozumu jako vždy a švédsky nemluvícím a nečtoucím nezačleněným přistěhovalcům to nic neříká. Možná to budou zrovna oni, kteří popisované krizové situace v příručce uvítají. Už v 80. letech existovaly instrukce na druhé straně telefonního seznamu pod názvem „Jestliže nastane válka“ a obracely se na švédské občany. Text zněl daleko rozhodněji: „Každá zpráva o tom, že mobilizace a odpor se má přerušit, je falešná. … Žádná část naší země nesmí být postoupena nepříteli bez tvrdého odporu. Odpor na okupovaném území musí pokračovat. … Žádný agresor se nesmí cítit bezpečný. Švédské jednotky, které se ocitly v nepřátelském týlu, pokračují v odporu. Civilisté se mohou účastnit odbojového hnutí a stěžovat nepřátelskou činnost jak ozbrojeným bojem, tak sabotážemi. Všichni však mohou klást pasivní odpor.“ To už dneska neplatí?
Už zde je vidět zřetelný posun. Tehdy se nepsalo o hrozbě teroristického útoku, tehdy to byla jen válka, dnes už je to i krize a teror. Z celého původního textu, jak se (tehdy) občané mají chovat, zůstalo jen zkrácené, třebaže i tak podstatné: „Jestliže bude Švédsko napadené, nikdy se nevzdáme. Všechny zprávy o tom, že odpor má být ukončený, jsou falešné.“ (My mít alespoň toto jako doporučující text pro občany v r. 1968, kdo ví, jak by se dějiny ubíraly.) Úsměvná je pasáž o tom, aby obyvatelé „dávali pozor na falešné informace“. Úsměvné je to proto, že dnes veřejnoprávní média je vlastně sama rozšiřují. Viz jen poslední případy „mrtvých nemrtvých“. Obyvatelé jsou dále nabádáni, aby kriticky zkoumaly zdroje, odesílatele atp. V případě krize nebo války bude určitě přesvědčivější bomba nebo terorista bez ohledu na ozdrojování. Kdysi hrdý národ se dnes dohaduje, jestli některé školy mohou při maturitách vyvěsit státní vlajku, nebo ne, aby neurazily cítění jiných národností. Co k tomu dodat?
Jak to podle vás s řešením migrace vypadá? Připravuje se Dublin IV Máme se ho obávat?
Dublin IV, pokud se mu nevzepřeme se vší rozhodností, i občansky, přinese ve svém důsledku stejné problémy jako dnes mají ve Švédsku. A nejenom tam. Vidíme to i v případu novináře a aktivisty Tommyho Robinsona, který jen plnil své povinnosti novináře a chtěl onen děsivý případ medializovat. Dostal trest, aby byl zastavený. O nic více establishmentu nešlo. Varovné rovněž.
Nedávno jsme si připomněli konec druhé světové války. K porážce nacismu tehdy za cenu milionů obětí přispěl Sovětský svaz. Troufám si tvrdit, že bez něj by patrně Hitler a spol. poražen nebyl. Nezdá se vám, že zatímco za minulého režimu se upozaďoval americký podíl na osvobození naší země, nyní se něco dost podobného děje v případě Rudé armády?
Letošek je význačný tím, že v sobě soustřeďuje hned několik výročí, která měla zásadní význam pro naši společnost. Rok 1945 vlastně v sobě mixuje rok 1938 i rok 1918, ale zároveň už se v něm vaří další osudové roky, tedy 1948 a 1968. Dneska ty souvislosti vidíme jasněji, tehdy bylo vše pod dojmem osvobození, nadšení, očekávání jakéhosi nového života. Vše brzy zchladlo. Historie má svůj pevný krok, už včerejšek je historií. A měli bychom ji studovat. Mocnosti mají svoje pravidla chování. Mají jen svoje zájmy, nikoliv přátele, ty si vybírají, když potřebují. Upotřebené klidně mohou odhodit. Tady neplatí lidská morálka, vzorec hodných a zlých, jen vzorec užitečných a neužitečných. Bez těch pravidel nezůstanou mocnostmi.
Z vojenského i sebezáchovného hlediska vzato, Stalin německou Říši zničit musel. Vojensky i hospodářsky. To samé platilo pro spojence, tady není sporu. Pro obě strany se jednalo o bytí či nebytí v případě, že by Hitler mohl využívat evropskou hospodářskou sílu, východní obilnici a zdroj nerostů. Obě strany jednaly logicky, západ se pro svou záchranu spojil i s diktátorem Stalinem. Bez něj by byl výsledek války pro západní civilizaci, reprezentovanou už jen VB a USA, silně nejistý. To je také něco stálo, mj. na úkor těch slabších států, tedy i nás. Role Rudé armády ve vítězství nad Hitlerem je tudíž nezastupitelná a nepřiměřené zvýrazňování role US Army a naopak potlačování významu RA při osvobozování ČSR není nic jiného než účelová a hloupá propaganda, která snese více než srovnání s tím, čím tehdejší režim nekriticky krmil obyvatelstvo ohledně západních spojenců. Co bylo později, politický vývoj, byl a je jen naší věcí, třebaže tanec mezi vejci. Být vnitropolitická scéna a zejména politické figury rozhodnější, mohl i rok 1948 vypadat jinak. Nemusel by být ani rok 1968. Případ Finska to zřetelně ukazuje.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Oldřich Szaban
