V jakém stavu je podle vás dnešní česká společnost? Kam jsme se od listopadu 1989 posunuli?
Na úvod je nutno říci, že je mi 55 let, jsem příznivcem tradice, čestnosti, slušnosti, rozumu a odvážného kritického myšlení, které musí být pravdivé a postavené na objektivních argumentech. Ostatně jedním z mých celoživotních vzorů je T.G.M., který mimochodem prohlásil: „Co není pravdivé, není veliké.“ Měl odvahu být proti Rukopisům, hájil Hilsnera, byl aktivní proti klerikálům. V české společnosti v podstatě začínal jako rebel a její nejhanobenější člen. Jeho celý život je fascinující příběh odvahy, osobní statečnosti v činech i slovech, vysokého vzdělání, pevných postojů, morálky a kázně, cílevědomosti a pracovitosti, jak říkal můj přítel dr. Mahler, „v podstatě jsme si ho ani nezasloužili“. Jsem bezpartijní a ve svých názorech se snažím být objektivní a neovlivněný. Absolvoval jsem práva, historii, techniku i ekonomii, do určité míry jsem skloubil své technické i humanitní poznání. Mám rád knihy, přemýšlení, inteligentní lidi i humor, optimismus, ale hlavně odvahu ke kritickému statečnému myšlení podpořenému vzděláním, zkušenostmi a objektivními argumenty.
Dnešní česká společnost je podle mého názoru v těžké krizi duševní i morální, každý má potřebu bojovat s každým. Ale to je bohužel, zdá se mi, výrazem do určité míry i vývoje celosvětového. Rád čtu, jak fungoval svět ještě před 80 lety. A my? Rozpad tradičních hodnot, tedy morálky, rodiny, lidských vazeb, boj mezi lidmi i v rámci rodiny, honba za pozlátky a chimérami, materialismem a konzumem, ve kterém je spatřováno měřítko úspěšnosti života a štěstí, nevymahatelnost práva, složitost života, způsobená byrokracií, nedokonalými službami, rušením spojů, výrobky programově vyráběnými s funkčností těsně po záruce, komplikovanou státní správou, korupcí, neobjektivními médii a průzkumy... občan má stále jaksi co dělat a má stále méně času na sebe, na přemýšlení, na své koníčky a na své blízké. Zdá se mi, jako bychom byli dávno za zenitem, že dobře již bylo. Když zapnu ledničku z roku 1965 a ona spolehlivě naskočí, čtu-li, jak po 25 letech bez jakékoli údržby naskočil motor autobusové prodejny (1958) a autobus odjel, vzpomenu-li na mé rodiče a lidi jejich generace, kteří spolu vydrželi celý život, na jejich spokojený harmonický život v lásce, vzájemné úctě a respektu, vzájemné pomoci a podpoře, dále na hrdiny, kteří proslavili náš národ a stát, i na ty, kteří padli při jeho obraně a které dnešní mladá generace ani nemá potřebu znát a své vlastenectví omezuje na alkoholické orgie při sledování sportu, při dosažení „měkkého formálního vzdělání“, často na soukromé škole získá pocit vševědnosti a neskutečného sebevědomí, jsem při konfrontaci s dnešní realitou smutný. Připomíná mi to pád Říše římské, a pokud nedojde k nápravě, jsem přesvědčen, že bude ještě hůře.
Co občanské svobody? Jistá část české společnosti nese velmi nelibě proud změn, který přichází z Evropské unie. Máte pro euroskepticismus pochopení? Obávají se tito lidé oprávněně? Prospívá nám členství v EU?
V problematicky vymahatelném právu v dnešní soudní praxi, kdy je téměř vždy výsledek loterijního charakteru, který bývá znám po mnoha letech vyčerpávajících jednání, praxe různých výsledků v podstatě totožných sporů sousedních krajských soudů, praxe různých výsledků podle bydliště či politické příslušnosti jedné ze stran atd., občanská bezmocnost v sousedských sporech, bezmocnost vůči všem profesním komorám, správním orgánům, vůči všudypřítomné korupci a klientelismu... to vše nepřispívá k velkému optimismu. Zdá se mi, že Evropská unie měla smysl ještě do rozšíření v roce 1995, kdy sdružovala státy podobného typu, historického i ekonomického vývoje, mentality občanů. Žádná velká říše historie nevydržela, kromě Číny, po překročení kritické velikosti ji nešlo již efektivně spravovat. Dvojrychlostní euro, přemíra byrokracie, příliš velká rozdílnost jejích členů a neschopnost řídit výsadní politiky (pravomoce), mezi něž patří především společná obrana vnějších hranic, musí zákonitě vést k důrazným rychlým opatřením, jinak hrozí rozpad.
Ano, k současné podobě EU mám pochopení pro euroskepticismus, plně chápu a držím palce Britům k jejímu opuštění. Ne nadarmo je to kolébka evropských občanských svobod, více než 140 let před popravou krále za francouzské revoluce (1793) došlo k popravě krále anglického (1649), anglické zákony obdivoval i Napoleon. A daly základ legislativě americké. Přestože se zde poprvé začal rozvíjet kapitalistický způsob výroby, vyhrál zde v anketě o největšího myslitele tisíciletí v roce 2000 Karel Marx před Albertem Einsteinem. Ačkoli mám nějaké výhrady i proti Británii, zdá se, že je to nejkvalitnější evropská země z hlediska průměrné míry statečného projevu kritického myšlení jejích občanů. Na druhé místo bych kladl Francii a na třetí Německo. My jsme bohužel jen silní po hospodách a občas na domácí politické scéně, politici jsou občas jednotní a rozhodnutí bojovat do posledního dechu a vždy v zahraničí slavně kapitulují. Výjimkou byl jen do určitého okamžiku Alexander Dubček (1921–1992), vždy František Kriegel (1908–1979), v posledních letech máme jen dva silné politické hráče, Václava Klause a Miloše Zemana.
Objektivně nevím, kteří lidé jsou euroskeptiky, neboť znám inteligentní lidi z obou táborů. Patrně vedle inteligence rozhoduje ona míra osobní statečnosti, kterou mohou veřejně projevit, pokud tu statečnost pochopitelně mají a pokud mají důvod ji projevit.
Na druhou stranu si myslím, že sympatie k EU mohou pramenit z neznalosti reálií, pohodlností po hledání informací, ze strachu mít a hájit jiný názor, odlišný od prostředí, v němž se dotyčný pohybuje a třeba buduje i svou kariéru, v neposlední řadě i z naivity. V neposlední řadě to mohou být eurofandové, kteří buď ve strukturách EU pracují, nebo jsou to mladí lidé, které baví cestovat. Ale to bylo možné i před naším vstupem do EU. Po seznámení se s realitou a cenovými úrovněmi ve srovnání s našimi platy se každý rád vrátí.
Fotogalerie: - Sláva, konečně schody
Velkým tématem posledních let je takzvaný boj s dezinformacemi. Vznikají weby, které mají manipulace s fakty odhalit, Člověk v tísni pořádá pro studenty kurzy mediální gramotnosti v rámci projektu Jeden svět na školách, youtuber Kovy mladým poodhaluje tajemství fake news ve svých videích. Jsou to podle vás prospěšné aktivity? Je potřeba, aby se česká společnost zdokonalila v mediální gramotnosti?
Už skutečnost, že se toto děje, je pro mě signálem, že média nepodávají objektivní informace a za druhé populace je natolik ovlivněná a bohužel, promiňte mi ten výraz, i zdegenerovaná, že neví, co si má myslet. Mnozí bohužel raději rezignují, soustředí se jen na výkon zaměstnání a výchovu dětí a nic jiného je nezajímá. Domnívám se, že řešením je širší vzdělání, práce s tvrdými fakty, ale především potřeba pravdy – tedy zmiňované statečné kritické myšlení. Pak začnete umět číst mezi řádky, vybírat si podle autorů, nevěřit všemu, porovnávat a kriticky vyhodnocovat. Příkladem může být „11. 9. 2001“. Když zjistíte, že se žádný mrakodrap nikdy nezřítil vlivem teploty před ani po 11. 9. 2001, že beton byl rozdrcen na prach a železné konstrukce „nařezány“ na velikost náklaďáku, že lidské ostatky byly zjištěny v omítkách domů sto metrů vzdálených, že ocel byla ihned odeslána k tavbě bez možnosti forenzní expertizy, že v základech se našly roztaveniny železa a další desítky a desítky nesrovnalostí, musí být i laikovi zřejmé, že se jednalo o řízený odstřel. Interpretaci uvedené události a její geopolitické následky však známe všichni. Obávám se, že takových zásadních informací je nesmírně mnoho, ale před lidmi jsou tajeny. To nedává příliš velkou důvěru v politiky a mocné tohoto světa.
K médiím mě napadá ještě, konzumujete vy sám zprávy? Která média považujete za objektivní? Dělají u nás veřejnoprávní média svou práci správně?
Pochopitelně sleduji denní zprávy z některého tisku a internetu, ale informace v nich obsažené beru s rezervou. Pokud mě něco zaujme, začnu to sledovat z více zdrojů, popř. požádám o interpretace v zahraničních médiích od přátel. Rádio neposlouchám žádné, ruší mě při práci a já pracuji v podstatě pořád. A již několik let nemám televizi. Tu používám jen ke sledování starých filmů z videa či DVD ve vzácných chvílích odpočinku.
Mladí lidé bez volebního práva se stále více politicky angažují, nyní je tématem hnutí Fridays for future, které varuje, že máme jen 12 let do ekologického kolapsu. Dnešní ekologické hnutí se snaží omezit uhlíkovou stopu například omezením osobní dopravy, snížením konzumace masa, ale padají i návrhy, aby lidé v zájmu přírody neměli děti. Jaký máte na tuto aktivitu názor? A bylo by přínosné uvažovat o změně věkové hranice volebního práva?
Udělal Michal Šmarda dobře, když ,,položil" stranickou nominaci na ministra kultury?Anketa
Nejsem příznivcem snižování hranice věku volebního práva vzhledem k průměrnému znalostnímu potenciálu mladistvých. Životní zkušenosti, znalosti, duševní vyzrálost, utváření vlastních názorů... to všechno vyžaduje čas a nelze uspěchat. Z tohoto pohledu se mi naopak jeví jako krok vpřed zvednout minimální věk pro zvolení poslancem na 30 let (místo dnešních 21 let), jako optimální nejnižší věk pro jmenování soudcem 35 let (místo dnešních 30 let). Minimální věk pro zvolení senátorem 40 let se mi zdá v pořádku.
Co se týká aktivit – víme jen, že teplota ovzduší roste, důvod tohoto oteplení 100% neznáme. Ale některé snahy o snížení teploty jsou spíše úsměvné a zdají se být spíše škodlivé. K nim zařazuji snížení konzumace masa a vzdání se dětí. Kdo má alespoň trochu „pod čepicí“, musí mu být jasné, že takové teorie nevymyslely „děti“, ale ti, kteří chtějí řídit svět a tato mladá část nezkušených občanů, která prahne po funkcích, ocenění, rychlých kariérách, uznání a společenské prestiži, je tak snadno zmanipulovatelná... myslím, že mnozí snad tuší manipulaci, ale svody okamžitých rychlých výhod jsou tak lákavé. A úspěch se dnes měří takovými výsledky... je to uzavřený logický cyklus.
Fotogalerie: - Maso je vražda
V souvislosti s tím mě napadá, Francie se vrací k povinné vojenské službě, měli by ji podstupovat chlapci i dívky ve věku od 16 let. Měl by náš stát tento příklad následovat? A jste pro zrovnoprávnění v tom smyslu, aby bylo v armádě více žen? Jsou námitky, že žena toho fyzicky nezvládne tolik co muž, na místě?
Asi jsem již příliš starý, ale líbil se mi původní model: chlapci povinně 1–2 roky od 18 let nejdříve. Určitou brannost mužů každý stát potřebuje, kluci se naučí disciplíně, pořádku, pravidelným návykům. Pochopitelně ideálně bez šikany. Úlohu žen spatřuji spíše v rodině. Ideální stav by mohl patrně nastat, kdyby se ženy mohly starat o děti až do předškolního věku. Tento model v minulosti nejvíce utužoval rodinu, rodiny bývaly s více dětmi, zpravidla třemi až pěti. Po druhé světové válce, tedy po úbytku mužů, začaly více ženy pracovat, aby tento úbytek pracovních sil nahradily. Začal vznikat větší prostor pro promiskuitu, ženy se „emancipovaly“, tedy převzaly více mužskou roli. Pro mě emancipace znamená tolik jako pomužštění. Ale muž by měl být mužem a žena ženou. Za cca 60 let tento stav dospěl do krizového stadia, kdy žena potřebuje muže v podstatě jen pro početí dětí, ale ekonomicky se bez muže obejde. Zpravidla tyto „moderní kudlanky“ ještě muže bezuzdně finančně ruinují. Tento trend přinesl větší rozvodovost. Mnohé ženy budují kariéry, jsou více než kdy jindy vypočítavé, chtějí poznat více mužů, pokud možno vždy nějakého významnějšího, než byl ten minulý. Vědí, že jim zůstanou děti a prostřednictvím nich budou ovládat jejich otce. Je více dětí narozených mimo manželství, ale i více bezdomovců. Především však genderově nevyrovnaných dětí, až homosexuálů, tedy dětí bez mužského vzoru v rodině. A ty v produktivním věku budou mít patrně problémy se založením pevných a funkčních rodin.
Ne všechny staré modely byly zákonitě špatné a ne všechny nové jsou dobré. Chce to více myslet. Pokud možno čestně, kriticky, neúplatně a odpovědně vůči nám i budoucím pokolením.
Cítíte se v dnešní České republice svobodně a bezpečně? A co z hlediska obranyschopnosti státu, potažmo Evropské unie? Pokud ne, kdo nás ohrožuje? Rusko? Terorismus?
Jak jsem již zmínil, z hlediska vymahatelnosti práva si svobodně příliš nepřipadám. Výsledky soudních kauz mi připadají jako loterie, nedivím se tomu, že jich mnoho končí až v nejvyšších patrech naší soudní soustavy. Ta je patrně nejkvalitnější. Avšak k této výdrži je třeba mít věk a finance, aby si strana takový boj o právo mohla dovolit podstoupit a dožila se konečného rozsudku. A pokud je ve složité sociální situaci, zpravidla raději rezignuje, neboť nemá ani volný čas dostavovat se douhodobě k jednáním a ufinancovat spor. Odtud pramení všeobecný povzdech, že právo je „jen pro bohaté“, a protože bohatí své majetky často nabyli podezřelým způsobem, tedy i „jen pro darebáky“.
Často jsem svým malým dětem na přechodu přes silnici trochu žertem říkal: „Pojďte děti rychle, protože kdyby nás přejel někdo významný, i když jdeme na zelenou, strašně bychom to odskákali.“
Až na pár čestných výjimek všechny „velké ryby“ vždy šťastně vyvázly po mnoha letech, kdy veřejnost na jejich kauzy pozapomněla, takže žádný velký optimismus není namístě.
Z hlediska bezpečnosti si myslím, že největším nebezpečím je dnes migrace. Naštěstí náš stát nepatří k cílovým destinacím, ale západní Evropa je již přeplněná, takže jsme na řadě my. Stát má zajistit obranu svých obyvatel, což je myslím v začlenění našeho státu do EU silně ohroženo. Letos požádalo o víza více než půl milionu obyvatel z Východu, nelegálů je mnohem více. Tento stav je nutno přísně regulovat. Skutečnost, že o takových zásadních otázkách není umožněno referendum, považuji za projev nesvobody, novodobé totality, pohrdání přáním a vůle občanů, ale i rizika. Bezpečnostní, zdravotní, majetková, enviromentální i duchovní.
Jste prvním suchozemcem, který přeplaval kanál La Manche stylem prsa, v roce 1998 vám zdolání 62 kilometrů dlouhé trasy trvalo 23 hodin a 38 minut. Jste rovněž známým otužilcem a autorem několika knih. Váš příběh je dokladem toho, že člověk může pomocí píle a odhodlání překonat nejrůznější překážky, které život přináší. Myslíte, že těžkostem bude schopna čelit i dnešní dospívající generace? Je zpohodlnělá, nebo jde jen o permanentní a nikdy nenaplněné obavy, které přicházejí s každou generací?
Objektivně myslím, že každá starší generace má obavy o generace mladší, ale vždy „to nějak dopadlo“, občas dokonce obstojně. Nerad bych se pasoval do role škarohlída a pesimistického dědka. Mezi naší dospívající generací je jistě mnoho talentů, budoucích vědců, sportovců, umělců atd. Mám obavy z toho, že mladí moc nečtou, moc nekomunikují, a dokonce nemívají ani zájem o rodinu. Má generace byla motivována rodiči, kteří začínali z ničeho a všeho se dopracovali trpělivou poctivou prací vykoupenou dlouholetou dřinou. Tu vytrvalost, odhodlání, ale i pevné pouto a lásku k rodině nám předali. Všeho jsme si vážili. Lezli jsme po stromech, trhali ovoce, koupali se, otužovali, lovili bobříky podle Foglara, sbírali léčivé byliny a houby, pracovali na chalupách, studovali, sbírali známky, hráli šachy, honili míč. Leželi jsme v knížkách, hltali foglarovky, mayovky, verneovky, Dumase, chodili jsme na srozumitelné filmy za pár korun, věděli jsme, co je zlo a co dobro, fantazie dostávala křídla, poznávali jsme dobrodružství, romantiku a odvahu a mnozí z nás toužili něco takového zažít sami.
Nejsem si zcela jist, zda toto všechno dokážeme předat našim dětem dnes, zda to mají vůbec zájem poznat. Mnoho z nich stále civí do mobilu, v létě chodí v bundách s kapucí, v přírodě se v podstatě nudí nebo bojí, chalupa se zahradou je nebaví. Vylézt na strom neumí, ovoce si raději koupí, často neumí rozdělat ani oheň, zatlouct hřebík.
V mých představách takto nevypadá spokojená a připravená mládež na složitý život, který ji čeká. V tom spatřuji určitá rizika.
V dnešní době se bourají mnohé zažité normy a tradice. Pohybuje se dnešní vyspělá civilizace kupředu? Ustupuje západní svět, tedy USA a Evropa, z předního postavení, které si vydobyl v historii?
Zdá se mi, že vrchol naší civilizace máme za sebou. Nyní hovořím opravdu jen o top událostech. Od přistání lidí na Měsíci (1969–1972) jsme svědky jen dílčích úspěchů. Jakési přešlapování, vymlouváme se na nedostatek peněz, čekání na nové technologie, na nové odborníky. Jako bychom se něčeho lekli. A od pádu bipolárního světa je tato stagnace a úpadek ještě zřetelnější. Ukazuje se, že k úspěchu je třeba konkurence. Mileniálové mají vnést do našeho života více přátelství, spolupráce a duchovna. Těm prvním bude za chvíli dvacet let a měli by se začít pozvolna projevovat svými myšlenkami a činy. Uvidíme, patrně musíme ještě nějaký ten rok počkat a dopřát jim čas. Očekává se, že kolem roku 2030 bude světovým hospodářským lídrem Čína, a nezřetelně se hovoří o letu na Mars s lidskou posádkou. Snad si jako lidstvo můžeme popřát mnoho vůle a spojených sil k dosažení dalších významných činů v budoucnu.
O Richardu Blatném se můžete více dozvědět v reportáži na serveru Stream, dostupné ZDE:
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Marek Korejs
