V jakém stavu je podle vás dnešní česká společnost? Kam jsme se od listopadu 1989 posunuli?

Na úvod je nutno říci, že je mi 55 let, jsem příznivcem tradice, čestnosti, slušnosti, rozumu a odvážného kritického myšlení, které musí být pravdivé a postavené na objektivních argumentech. Ostatně jedním z mých celoživotních  vzorů je T.G.M., který mimochodem prohlásil: „Co není pravdivé, není veliké.“ Měl odvahu být proti Rukopisům, hájil Hilsnera, byl aktivní proti klerikálům. V české společnosti v podstatě začínal jako rebel a její nejhanobenější člen. Jeho celý život je fascinující příběh odvahy, osobní statečnosti v činech i slovech, vysokého vzdělání, pevných postojů, morálky a kázně, cílevědomosti a pracovitosti, jak říkal můj přítel dr. Mahler, „v podstatě jsme si ho ani nezasloužili“. Jsem bezpartijní a ve svých názorech se snažím být objektivní a neovlivněný. Absolvoval jsem práva, historii, techniku i ekonomii, do určité míry jsem skloubil své technické i humanitní poznání. Mám rád knihy, přemýšlení, inteligentní lidi i humor, optimismus, ale hlavně odvahu ke kritickému statečnému myšlení podpořenému vzděláním, zkušenostmi a objektivními argumenty.

Dnešní česká společnost je podle mého názoru v těžké krizi duševní i morální, každý má potřebu bojovat s každým. Ale to je bohužel, zdá se mi, výrazem do určité míry i vývoje celosvětového. Rád čtu, jak fungoval svět ještě před 80 lety. A my? Rozpad tradičních hodnot, tedy morálky, rodiny, lidských vazeb, boj mezi lidmi i v rámci rodiny, honba za pozlátky a chimérami, materialismem a konzumem, ve kterém je spatřováno měřítko úspěšnosti života a štěstí, nevymahatelnost práva, složitost života, způsobená byrokracií, nedokonalými službami, rušením spojů, výrobky programově vyráběnými s funkčností těsně po záruce, komplikovanou státní správou, korupcí, neobjektivními médii a průzkumy... občan má stále jaksi co dělat a má stále méně času na sebe, na přemýšlení, na své koníčky a na své blízké. Zdá se mi, jako bychom byli dávno za zenitem, že dobře již bylo. Když zapnu ledničku z roku 1965 a ona spolehlivě naskočí, čtu-li, jak po 25 letech bez jakékoli údržby naskočil motor autobusové prodejny (1958) a autobus odjel, vzpomenu-li na mé rodiče a lidi jejich generace, kteří spolu vydrželi celý život, na jejich spokojený harmonický život v lásce, vzájemné úctě a respektu, vzájemné pomoci a podpoře, dále na hrdiny, kteří proslavili náš národ a stát, i na ty, kteří padli při jeho obraně a které dnešní mladá generace ani nemá potřebu znát a své vlastenectví omezuje na alkoholické orgie při sledování sportu, při dosažení „měkkého formálního vzdělání“, často na soukromé škole získá pocit vševědnosti a neskutečného sebevědomí, jsem při konfrontaci s dnešní realitou smutný. Připomíná mi to pád Říše římské, a pokud nedojde k nápravě, jsem přesvědčen, že bude ještě hůře.